staré logoMezi jinými německými učenci židovské rasy byl – podle novinářských zpráv – „dán na odpočinek“ též prof. Hans Kelsen, působící v Kolíně nad Rýnem. Ať soudíme o bezprávích páchaných dnešním režimem v Německu jakkoliv nepříznivě, v tomto případě musíme uznati, že odstranění Kelsena s universitní katedry bylo – alespoň s hlediska vládnoucího režimu – zcela odůvodněné. Vždyť může-li se nový režim v Německu ve veřejném mínění světa vůbec na něco odvolávati, je to t. zv. krise demokracie, t. j. nedůvěra v demokracii nejen v širokých vrstvách, nýbrž i v myslích státovědců. A tu se přece nesluší, aby Hitlerův stát vydržoval učence – a k tomu tak přesvědčivě argumentujícího – který přese všechny zkušenosti z poslední doby odpírá lepší pravdě protidemokratické a zůstává rozhodným zastáncem demokracie.

Bylo v poslední době opětovně poukázáno na to, že právě bezprávné poměry, které zavládly v říši kázně a dobrých mravů, velmi prospěly myšlence demokracie. Řekněme k tomu jen, že právě události v těch státech, které prý demokracii překonaly, ukazují, jak silné jsou základy myšlenkové stavby demokratického chápání státu a společnosti. Dnešní režim německý vyšel z lidových voleb, dovolává se velmi názorně principu majority a říká si – byť nesprávně – „národní revoluce“. Není to nápadné, že právě krajně nedemokratický režim se opírá o ideje a pojmy, které jsou zcela typickými plody myšlenkové výzbroje demokracie? To proto, že je dnes už pozdě na to, zbaviti se demokratického chápání a odůvodnění státní moci. Demokracie stala se již příliš vžitou součástí názoru na stát u všech kulturních národů, ať chtěly nebo nechtěly. Nedovedeme si již prostě představiti stát, jehož vládcové by rekurovali k něčemu než k vůli národa. Odůvodnění „z boží milosti“ by dnes asi už nikdo nebral vážně a jiného jsme nenašli. A patrně už nenajdeme. Proto i fašistickým a sovětským diktátorům nezbývá než vládnouti „z vůle lidu“, což za jejich života může býti pouhou formulí, což však v okamžiku jejich smrti se patrně nějak prakticky projeví. Právě smrtelnost diktátorů – kteří svoji moc nebudou patrně odkazovati svým synům, jak to kdysi bez námitek činili faraonové, císařové a králové – ukazuje životnost principu demokratického. Princip demokracie už asi zůstane zachován, jiná však je otázka, co si na něm národy vybudují.

zpracoval Petr Ráliš