(zdroj: Knihovna Václava Havla)

(zdroj: Knihovna Václava Havla)

Michael Žantovský (1949) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na McGill University v Montrealu. Po dokončení studia pracoval jako klinický psycholog ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. Michael Žantovský je velmi významný překladatel z angličtiny, tlumočník, textař, novinář, diplomat, politik a spisovatel. Mezi jeho nejznámější literární díla patří kniha Havel (2014) nebo špionážní thriller Ochlazení vydaný v roce 2008 pod pseudonymem Daniel Wolf a podruhé v roce 2016 již pod pravým jménem. Žantovský patřil mezi zakládající členy Občanského fóra a působil jako velvyslanec ve Spojených státech amerických, Izraeli a Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Od roku 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla.

 

Michael Žantovský je člověk, u nějž doufáte, že nikdy nepřestane povídat – mohli byste se tím ochudit o nové myšlenky, které jsou hodny zapamatování. Jeho víra v mladé lidi a zjevná radost z práce s nimi můj obdiv k němu ještě navýšila. Je to osobnost, která inspiruje a ze které vyzařuje nejen inteligence, ale i vstřícnost a pokora, u tak nadaného člověka až nevídaná.

Moudrost je prý shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání – pokud jste dosud neměli možnost potkat někoho, kdo by tuto definici naplňoval, zajděte do Knihovny Václava Havla a ptejte se po jejím řediteli.

Jste překladatel, tlumočník, psycholog, spisovatel, politik, diplomat, velvyslanec, textař, autor divadelní hry, byl jste také senátorem a tajemníkem a tiskovým mluvčím prezidenta a takhle bych mohla možná pokračovat dále. Kterou z těchto rolí či profesí máte nejraději a proč?

To já opravdu nevím. Nechci používat frázi ,,čím jsem byl, tím jsem byl rád“, ale baví mě různorodost, mám rád změnu. A na druhou stranu, všechno, co jsem v životě dělal a co i v životě dělat ještě budu, se nějakým způsobem dotýká lidí a vztahů mezi nimi, kvality těchto vztahů, společnosti kolem nich. V těchto různých formách práce na to určitým způsobem neustále narážím, ať dělám, co dělám. Takže nemám ani pocit, že ty změny povolání jsou tak radikální. Čas od času se něco stane, a proto začnu dělat něco jiného.

Tak se zeptám ještě jinak. Čím jste chtěl být, když jsem byl malý kluk?

To vím bezpečně. Já jsem chtěl být odjakživa popelářem, protože měli tak nádherný zástěry (pousměje se). Byli taky takoví volní a učmoudění, a to mě hrozně imponovalo, ale bohužel jsem asi na toto povolání neměl talent.

V letech 1992-1997 jste byl velvyslancem v USA, v letech 2003-2009 velvyslancem v Izraeli a v letech 2009-2015 jste působil jako velvyslanec ve Velké Británii. Kde pro Vás byl post velvyslance nejpříjemnější či nejpřínosnější?

Tak ani na tuto otázku se nedá odpovědět, už jenom možná z diplomatických důvodů. Jsou to tři země, které jsou každá úplně jiná, a proto pro člověka, který tam pracuje, představují ze začátku obrovskou výzvu – musí se adaptovat na nové prostředí trochu odlišným způsobem.

Každá z těchto zemí je svým způsobem významná. Já jsem tak někdy z legrace říkával – ve Washingtonu si myslí, že jsou středem vesmíru, v Jeruzalémě to vědí a v Londýně si ještě nevšimli, že už nejsou. Ale Spojené státy jsou samozřejmě naším nejvýznamnějším spojencem, jedná se o nejvýznamnější světovou vojenskou, ekonomickou a politickou mocnost. V době, kdy jsem tam působil, tak jsme vlastně hledali cestu a navazovali vztahy, které nás nakonec přivedly do severoatlantické integrace. Takže to byla velmi náročná a zároveň velmi vděčná práce zrovna v té době tam působit.

ŽantovskýA co Izrael a Velká Británie?

Izrael je na mapě poměrně malé místo, ale na diplomatické mapě je to téměř světadíl, protože je bohužel dějištěm jednoho z nejdelších a nejvážnějších konfliktů v mezinárodní politice v posledních desetiletích. Zároveň je zemí, se kterou máme velmi úzké a dlouhodobě vztahy, takže to byl jiný druh vzrušení než ve Spojených státech amerických.

Velká Británie je kolébka evropské demokracie, je to jedna z nejvýznamnějších evropských mocností. Pořád je to země, která mi je historií, kulturou, literaturou a dalšími oblastmi velmi blízká, takže tam jsem se ani na okamžik nenudil. Takže Vám na tuto otázku zkrátka neumím odpovědět.

Co říkáte na možný odchod VB z EU s ohledem na Vaše zkušenosti? Jaký výsledek referenda odhadujete?

Já osobně doufám, že to referendum dopadne pro setrvání Velké Británie v EU, protože se domnívám, že ten opačný výsledek by přinesl velmi vážné škody nejenom Velké Británii, ale také Evropě. Není o tom třeba dlouhého přemýšlení, stačí pohled na mapu a pohled do tabulek ekonomických, vojenských a jiných, aby člověk pochopil, že bez Velké Británie by Evropa nemohla být tím, čím je. Je v oboustranném zájmu, aby tento institucionální vztah vydržel.

V čem se podle Vás změnila nálada ve Velké Británii, že občané Velké Británie žádají o referendum o vystoupení z EU? Byl jste tam v době, kdy už tam tato nálada byla, právě se měnila nebo se teprve měla takto změnit až po Vašem odjezdu?

To není úplně problém nového data. Vztah Velké Británie k Evropě byl vždycky ambivalentní, protože Velká Británie je na jedné straně součástí evropského kontinentu – dokonce v dobách ne tak dávných (před cca deseti tisíci lety), ji spojovala s Evropou pevninská šíje. Na druhou stranu je to dnes země ostrovní, která se svou polohou i politickou historií často obrací k jiným částem světa než je Evropa. Z toho plyne jaksi rozporný britský vztah k evropanství, který se v minulosti formuloval do pojmu „nádherná izolace“ – Británie převážně těžila z tohoto zvláštního postavení a tento pojem se v průběhu staletí měnil také tím, jak Británie posilovala svoje vztahy s Evropou. Dnes v Británii žije několik miliónů lidí, kteří jsou Evropané. Velká Británie je spojena s Evropou nejenom členstvím v Evropské unii, ale také v Severoatlantické alianci a tak dále.

Takže tento vztah je trvalý stejně jako jeho poruchy, protože Britové budou mít vždycky pocit, že jsou sice Evropané, ale jsou Evropané zvláštního druhu. To v nich vytrvává, já jenom doufám, že to nezajde tak daleko, aby se od Evropy trhli.

Jste také znám díky knize o Václavu Havlovi. Myslíte si, že přijde někdo jako ,,druhý Václav Havel“? Ačkoli je to nešikovná formulace, je jí míněn někdo, kdo dokáže dát lidem naději a sjednotit celý národ tak, jak to přesně bývalý prezident celá léta praktikoval.

Václav Havel byl to člověk velmi jedinečný v mnoho ohledech, takže žádný takový druhý nepřijde. Ale to, že v naší společnosti existuje, a myslím, že v poslední době dokonce sílí, hlad po někom, kdo společnost nerozděluje, kdo ji dokáže přesvědčit o nějakých hodnotách, ať už morálních či jiných, kvůli kterým stojí o něco usilovat a o něco se snažit. Kdo nevidí politiku jako prostředek, jak vydržet čtyři roky v parlamentu, zmocnit se nějakého křesla či jiných výhod, tak toto všechno Václav Havel v míře vrchovaté splňoval a já si myslím, že český národ cítí, že takoví lidé jsou zapotřebí. Někdy jsou hodně zapotřebí.

Jakou myšlenku či větu, kterou pronesl Václav Havel do konce svého života nezapomenete? Takovou, která se Vám vryla do paměti?

Já si těch vět pamatuji několik. Václav Havel mi je říkal v těch dobách vážných a dramatických i v dobách lehčích. Václav Havel pravidelně končil každé setkání slovy ,,Pánbu s náma“, takže já to proto také používám a ze setkání odcházím s těmito slovy. Pak mně utkvěla v paměti ještě některá jeho rčení, ale nejsem si jistý, jestli je dobré je konkrétně citovat takto veřejně. (pousměje se)

V interview pro ČT24 jste prohlásil toto: ,, Žádná země by neměla mít prezidenta, za jehož slova se stydí, když je děti opakují.“ Proto jsem se chtěla zeptat, zda jste někdy o kandidatuře na prezidenta České republiky uvažoval či ne. Myslím si, že podle mínění mnoha českých občanů byste byl vhodným reprezentantem České republiky, ať už názory nebo chováním.

Já nebudu tvrdit, že jsem se s touto otázkou nesetkal – naopak se s ní setkávám dost často. Samozřejmě, že taková otázka člověka přiměje k tomu, aby se nad tím alespoň na chvíli zamyslel, ale jedna věc, o které mě přesvědčilo 25 let veřejného působení, je ta, že i kdyby byl člověk sebevíce přesvědčený o vlastních schopnostech a vlastní vůli něco dokázat, tak sám nic nezmůže. K tomu, aby pomohl změnit společenské prostředí v zemi, aby mohl něčemu prospět, potřebuje pracovat s mnoha dalšími lidmi, kteří budou stejného názoru a stejné vůle. Takže ta otázka není, co já osobně, ale ta otázka je, jestli takových lidí je dost a jestli jsou schopní se spojit – pokud ano, tak potom není tak důležité, jestli tím člověkem v čele budu já nebo někdo jiný.


Od roku 2015 jste ředitelem Knihovny Václava Havla – co Vás k tomu vedlo? Nechtěl jste být již plně aktivním členem veřejného politického života? A co Vám osobně tento post přináší nového?

Pokud jde o důvody mého odchodu, já jsem prostě po 25 letech ve veřejné sféře, jak jsem již říkal, cítil jednak určitou únavu, chyběly mi nové výzvy, a také jsem se přestával identifikovat s některými trendy vývoje české zahraniční politiky a její reprezentace. To je právě ten okamžik, kdy by člověk měl přemýšlet o tom, že bude dělat něco jiného – zvláště, když ví, že mu již tolik času nezbývá, pokud chce ještě něco udělat. To všechno se sešlo s nabídkou či výzvou přijmout tuto funkci a já jsem se tak nakonec rozhodl a nelituji toho. Je to úplně jiný druh práce, který mi přináší nové výzvy a věci, které se musím učit. Ale v první řadě mi přináší strašnou spoustu radosti z potkávání s mladými lidmi, kteří na rozdíl od toho, co se píše v novinách nebo se někdy říká, nejsou cyničtí, nejsou materialističtí, mají zájem o svět kolem sebe a problémy světa kolem sebe a snaží se pro to něco udělat. To je velká část toho, která souvisí s tím, co děláme v Knihovně Václava Havla v podobě diskusí, debat, veřejných pořadů atd. Mě to zatím naplňuje a těší způsobem, jakým jsem si ani nedokázal před půl rokem představit.

Jste také člen programové rady Fora 2000. Chtěla jsem se zeptat na informaci, o které začínají kolovat jisté zvěsti – je možné, že do Prahy na konferenci zavítá Dalajláma? Nebylo by to totiž poprvé.

Já jsem sice členem této programové rady, ale nejsem zmocněn mluvit za Forum 2000. Tuto otázku je třeba položit Jakubu Klepalovi jako řediteli Fora. Ale jinak můžu využít této příležitosti k tomu, abych poznamenal, že Forum 2000 je stejně jako Knihovna Václava Havla součástí Havlova myšlenkového odkazu – je to iniciativa, kterou původně zahájil on. Knihovna Václava Havla s Forem 2000 na spoustě věcí spolupracuje, některé akce Fora 2000 se odehrávají právě tady na půdě Knihovny a tak tomu bude i letos. A doufám, že letos přijede nějaký hodně významný zahraniční představitel.

Otázka na odlehčení – jaké byly Vaše první pocity, když jste se dozvěděl, že jste byl pozván jako jediný Čech na svatbu britského prince Williama a Kate?

Já jsem toto pozvání nebral do velké míry osobně, protože jsem věděl, že jsem tam nebyl pozván jako Michael Žantovský, ale především jako velvyslanec České republiky ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, že jsem tam byl pozvaný společně s dalšími dvěma tisíci svatebčany a že se kvůli tomu musím oblékat do žaketu a vypadat trošku legračně. Takže ano, byla to krásná příležitost a byl jsem samozřejmě rád, že tam mohu být, ale jako významnou událost si to do svého životopisu asi nedám. (usměje se)

rozhovor vedla Andrea Procházková