pavlicek-foto

Prof. JUDr. Václav Pavlíček Csc. patří k nejvýraznějším osobnostem naší alma mater. Rozhovor o ústavním právu, strastiplné cestě k profesi vysokoškolského pedagoga, ale i o dnešních studentech a posledních dnech války odkrývá  pohled na jednu z nejuznávanějších osobností právnického světa…

Pane profesore, v současné době jsme více než kdy jindy svědky narůstajícího radikalismu ve společnosti. V minulosti se radikální síly hlásily o slovo především v dobách krize. Není v tomto duchu vinna částečně i demokracie jako systém tolerující projevy extrémismu pod nálepkou svobody projevu?

Nemusí to být vždy v důsledku krize.Rád bych poukázal na rok 1968 a jeho průběh v západní Evropě, bouře ve Francii nebo v Německu.U nás to mělo charakter jiný. První věcí je, jestli radikalismus je skutečně vždy plodem krize, i když v době krize se nepochybně společnost radikalizuje také.K radikalizaci dochází i za jiné situace. Je tedy problém z jakého důvodu. V současné době jde o to, zda radikální projevy zachvacují celou společnost. Domnívám se, že to jsou projevy okrajové ve společnosti. V každém případě platí, že demokracie nesmí být bezzubá a musí se bránit před projevy extrémismu.

Nemyslíte si, že k diskreditaci našeho politického systému den co den přispívají ti, kteří ji ztělesňují-poslanci?Jeden se v Parlamentu opakovaně opíjí, ale rezignovat nehodlá, druhý za nepřítomného opilce hlasuje, ale přiznat se nechce, další se nechá jmenovat do významné funkce, na kterou nestačí, ale následky nikdo nenese…?

Kritika demokracie se objevuje zpravidla v určitých intervalech, často po 20ti letech. Narůst protidemokratických, zejména pravicových projevů se objevovaly v 30. letech v Evropě – např.: fašistické hnutí v Rakousku, Francii a podobně. V Československu se tyto jevy projevily také, a ČSR se tomu bránilo mimořádnými jednorázovými zákony, které umožňovaly rozpouštění politických stran, ačkoliv politické strany do té doby nebyly upraveny vůbec. Kritika parlamentarismu se projevovala i ve státovědecké literatuře řadou prací, které požadovaly vládu silné ruky. Hlasatelé těchto názoru potom patřily do okruhu kolem doktora Emila Háchy, alespoň v prvním období protektorátu. Když chceme hodnotit minulost, tak to vyžaduje, abychom si analyzovali skutečné historické jevy, jak se udály v té které zemi. Síly, které kritizovaly demokratický systém, pak dostaly prostor v době druhé republiky, a tehdy se vlastně objevila ta nejvýraznější kritika demokracie, stoupal antisemitismus ve společnosti, byly přijímány antisemitská opatření i v nestátních institucích, komorách lékařů, právníku a podobně- antisemitská opatření proti bývalým kolegům v povolání, ačkoliv do té doby bylo ČSR  azylovou zemí i zemí, která poskytla Židům z okolních států studium- např.: z Polska- kde byl zaveden numerus klauzus. Řada lidí tu vystudovala- např. Wisenthal, nebo další lidé, kteří nemohli ve svých státech vystudovat. Zatímco profesní organizace v medicíně si v nedávné době tuto odpovědnost uvědomily, tak se ta sebereflexe neprojevila dostatečně u právnických povolání.

Je smutné pozorovat, jak lehce si lze u nás pohrávat s demokracií, jak vstřícně dává prostor těm, kterým je dobrá ke zneužití. Extrémisté se ohánějí svobodou projevu a právem shromažďovacím bez respektu práv menšin. Nepřispěla by k vyřešení problému změna Ústavy s přihlédnutím k německému vzoru?

Spolkové zemské právo neupravuje ochranu menšin a ponechává ji pojednotlivým zemím. Zemské zákonodárství v Německu také není jednoznačné.Úprava politických práv se u nás po listopadu uskutečnila tak, aby se umožnila co největší politická svoboda, a její limity jsou velmi neurčité. V tomto směru by bylo dobré uplynulý vývoj znovu zhodnotit. Je potřeba si dát pozor na to, abychom nepodlehli v současné situaci, kterou lze řešit i judikaturou, emocím a faktická práva zbytečně neomezovali. Postupoval bych opatrně, myslím, že ta současná úprava dává dost šancí, aby se interpretací práva dala řada věcí řešit. Situace v Německu byla jiná, reagovala na nacismus a antisemitismus. Výchozí situace jsou v těchto zmíněných dvou státech nesrovnatelné.

Kauza Dělnické strany u Ústavního soudu. Jak myslíte, že náš strážce ústavnosti rozhodne? Jaký vývoj očekáváte?

To se neodvažuji předvídat, protože judikatura Ústavního soudu je v řadě případů kolísavá a nálezy se i uvnitř ústavního soudu liší. Pokud jde o interpretaci, v řadě ustanoveních se objevují dosti kontroverzní názory, takže bych nerad hádal, jaký vývoj bude, snad v této oblasti by bylo spíše zajímavé interpretovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se těmito otázkami už zabývala.

Čím jste chtěl být jako malý chlapec?

Určitě jsem nechtěl být právníkem, chtěl jsem být učitelem. Když jsem byl hodně malý, tak ve mě místní farář viděl budoucího kněze, a pak už jsem chtěl být jen učitelem – a to až do maturity. Vymluvili mi to ale moji učitelé s tím, že postavení pedagogů je velmi těžké a složité, ovlivňováno dosti také politickou situací. O práva byl tehdy malý zájem. Maturoval jsem v roce 1953, kdy doznívaly soutěže ve státní správě, který kraj se zbaví všech právníků ve svém aparátu.

Proč padla volba na obor Ústavního práva?

Nepadala volba na ústavní právo, na fakultě jsem začínal na katedře správního práva, kde jsem s zabýval politickými právy i nestátní sférou a předtím jsem se v justici zabýval trestním právem. Ústavní právo jsem začal dělat až díky tomu, že jsem se v 60. letech zabýval s prof. Peškou politickými právy a jejich novou interpretací, svobodou víry a náboženského vyznání. S prof.Novotným jsme psali v roce 1967 o vztahu mezi svobodou shromažďovací a trestným činem výtržnictví, protože řada účastníků demonstrací (často nepolitických- i průvody fotbalových fanoušků) byli trestáni pro výtržnictví. Dosáhli jsme tehdy změny jednoho judikátu Nejvyššího soudu, který se týkal trestného činu výtržnictví, takže ta volba ústavního práva vycházela spíše z politických práv, které jsou předmětem správního i ústavního práva. Podílel jsem se v šedesátých letech za katedru správního práva na úpravě zákona shromažďovacího a sdružovacího, a na katedru Ústavního práva jsem přišel až po listopadu při návratu na fakultu.

Kdybyste se měl vrátit do studentských let a porovnat úroveň vzdělávání dříve a dnes, jsou znalosti studentů dnes větší či menší?

Dnes je ta úroveň diferenciovanější, mezi tou špičkou – těmi nejlepším studenty, a mezi těmi nejhoršími, než byla dříve. Tehdy byly obecně větší znalosti klasického základu v obecné rovině, ale byl mnohem menší rozhled po proudech vzdělanosti ve světě.Dnes jsou obecné znalosti v oblasti historie, literatury, hudby, umění;u většiny nižší, a někdy mám pocit, že jsou horší. Je nižší základ filosofického myšlení, naproti tomu ty špičky studentů i v tomto směru mají znalosti mnohem větší, než byly v minulosti a to se promítá do celého průběhu studia- i do znalostí u zkoušek.

Pane profesore, byl jste kritikem reformy první státní zkoušky, při níž se Ústavní právo a Státověda sloučily s ostatními třemi předměty v jeden celek. Jaký je Váš dnešní pohled na podobu státnic?

Důležité je, k čemu je souborná zkouška. Jejím smyslem není, aby byla paměť studentů více zatížená v jedné zkoušce, ale aby byly pochopeny vzájemné souvislosti souvisejících oborů. Domnívám se, že 1. SSSZ tento požadavek neplní, protože se zkouší takové obory zároveň, kde tyto souvislosti nelze ověřit.´To platí i u II.SSSZ i v koncepci toho pokračování, protože není důležité kritérium veřejného a soukromého práva! Procesní právo je nepochybně právem veřejným, a zároveň je nutné vykládat procesněprávní předpisy v souvislosti s hmotněprávními předpisy, a pochopit vzájemné souvislosti, nikoliv založit koncepci zkoušek na tom, kolik oborů je součástí té které zkoušky.Když bylo ústavní právo samostatnou zkouškou, tak byly znalosti studentů z oboru mnohem větší, a dokážu si představit, že by se ústavní právo zkoušelo v souvislosti s mezinárodním právem. Souhrnná zkouška je nedůstojná! Principem by mělo být, aby se na ní podíleli odborníci z různých oborů, aby se mohly vzájemné vztahy ověřit, což se při této koncepci nerealizuje ani se technicky realizovat nemůže.Současnému systému vytýkám zejména nedostatek teoretické koncepce.

Upřednosťujete ústní zkoušení nebo dáváte přednost spíše písemné formě testu? Často se ozývají hlasy volající po zrušení ústního zkoušení, neboť je pochybné, subjektivní a nespravedlivé.

Při studiu práv musí umět student práv argumentovat, nikoliv jen dokazovat určité pozitivní znalosti právního předpisu, který se může v krátké době změnit, a to nelze nikdy uskutečnit v písemné formě. Jinak jsem upřednostňoval kombinovaný systém, ten jsme praktikovaly zpočátku u zkoušky ze státovědy.

Mají mít studenti možnost nahlížet do zákonů v průběhu přezkoušení? Doposud se praxe přiklání spíše k patologickému memorování paragrafů, než k uvažování nad nimi, což vede ve výsledku k negativnímu efektu, kdy studenti znají slova ale nechápou význam.

Dávám vždycky přednost logickému uvažování při ověření základních skutečností. To, že neznají slova a nechápou význam by bylo právě nebezpečím u těch písemných testů.
Absolvent právnické fakulty musí znát určitou zásadní kostru právního vzdělání, musí právnicky myslet. Nahlížení do předpisů má význam tehdy, jestliže neanalyzují teoreticky určitý pojem, ale ověřují znalosti, a pak nahlížení do předpisů ověřuje jenom to, jestli se v nich studenti umí orientovat a nikoliv jestli zvládají problém. A bez zvládnutí problému nemohu být právníkem, nemohu být schopen okamžitě reagovat. V řízení před soudem nemůžu požádat soudce, aby počkal, že se musím podívat do zákona.

V současné době je systém přijímacích zkoušek na PF UK formou SCIO testu, které jsou veřejností i uchazeči často kritizovány. Viděl jste je? Měl jste možnost se s nimi seznámit?

Ne, kdysi jsem viděl některé otázky testů.

V části nazvané „ Všeobecný přehled“ se objevují otázky typu : „ Kdo vyhrál v r.1997 Wimbledon“. V části „ Obecné studijní předpoklady“ se pro změnu uchazeči potýkají s matematickými úkoly, při nichž je nutné používat matematické postupy jako integrály či matice. Domníváte se, že tyto typy testů jsou schopny vyprofilovat kvalitního uchazeče o právnické vzdělání?

Myslím, že nikoliv, myslím, že přijímací zkoušky by měly odpovídat profilu toho povolání, ke kterému se připravuje a ani jeden z Vámi těchto uvedených příkladů není toho druhu, aby to zaručoval. Spíš mě jímá úzkost, když při zkouškách neví student nic o vzniku ČSR a jiné základní věci, které se týkají všeobecného vzdělání. Veřejná vysoká škola by vůbec neměla přenášet odpovědnost na soukromý subjekt, na soukromou firmu, která připravuje i kurzy zajišťující přípravu.

Jak vypadalo přijímací řízení v době Vašich studentských let?

Předkládali jsme seznam literatury, kterou jsme přečetli- i beletrie. Potom byly ústní pohovory často i o přečtené literatuře. Počet uchazečů nebyl ani dvojnásobný, než počet přijímaných studentů.Přijímalo se do 1.ročníků asi 120 studentů- to souviselo i s prestiží právnické profese, práva byla na okraji zájmů, vedla medicína. V druhém ročníku pak přišli do třídy studenti ze zrušené fakulty Mezinárodních vztahů, takže nás bylo v ročníku asi 180.

Co Vás na dnešních studentech nejvíce štve, co na nich naopak oceňujete?

Štve mě občas reprodukování nepodložených skutečností, zejména těch, které jsou vyčteny z internetových diskuzí. Mnozí nestudují prameny a učebnice, ale to, co kdo z kolegů o tom řekl, což někdy uvádí i při zkouškách, když se zeptám, jak na to přišli. Student by měl přistupovat kriticky ke  znalostem, které získal individuálním studiem z učebnic a zákonů, né z toho co se doslechl nebo přečetl v novinách. Jsou mi naopak sympatické hluboké znalosti některých studentů, kteří postupují jinak a získávají poznatky z mnohem širších zdrojů, než jsou předepsané.

O čem sní a co si přeje Václav Pavlíček?

Přál bych si stabilní demokracii, a to, aby se uskutečnilo heslo listopadu 1989: “Nejsme jako oni“ , místo toho občas vidím kolem sebe mnoho politického fanatismu a netolerance, jako bylo zvykem u minulých vládců

Pane profesore, blíží se nám datum 8. května, připadá na sobotu, kdy uplyne 65 let od kapitulace Německa. Vzpomínáte si na konec války, na své první pocity? Jak toto datum vnímáte Vy osobně?

Začal bych 5. květnem 1945, kdy jsem v poledne přišel domů, neboť dopoledne jsem byl biřmován litoměřickým biskupem Weberem, a při návratu domů jsem se dozvěděl z rozhlasu o povstání v Praze.V dalších dnech se utvořil Národní Výbor. Prožili jsme bombardování Mladé Boleslavy neidentifikovatelnými letadly, i osvobození Rudou armádou a útěk německých kolonistů, kteří se dříve usadili jako tzv.: „národní hosté“ na několika velkých statcích v obci. Jednalo se o kolonisty zejména z Besarábie, jejichž prostřednictvím se měl uskutečnit plán na německou kolonizaci českého vnitrozemí.

Čemu se mimo právní vědy věnujete ve svém soukromí? Co Vám přináší radost?

Z mých koníčků se zabývám zahrádkářstvím, navštěvuji výstavy, koncerty, jsem členem Vědecké rady Národní galerie a léta jsem působil v Umělecké besedě jako jednatel. Jsem předsedou Hlávkovy nadace, jejímž hlavním cílem je pomáhat nadaným a potřebným studentům podle Hlávkova odkazu, např.: při podpoře zahraničních cest a podobně. Mohu říct, že práce v Hlávkově nadaci mne velmi uspokojuje!

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor, za Váš čas, vstřícnost i ochotu při domluvě našeho setkání! Za celý spolek českých právníků Všehrd přeji další úspěchy v profesním i osobním životě!