Pojednání o vybraných tvrzeních z obrazové teorie jazyka proslulého filosofa Ludwiga Wittgensteina, obsažených v jedné z nejzásadnějších filosofických děl 20. století – Tractatu logico-philosophicu.

 

I.

L. Wittgenstein se ve své jediné za života publikované knize s názvem Tractatus logico-philosophicus v podstatě pokoušel dotknout mnohých problémů, jimiž se filosofie kdy zabývala. Jde o snahu prokázat spojitost mezi jazykem a realitou, jež by mohla zároveň sloužit pro definování hranic možností vědy samotné. Chtěl totiž vytyčit hranice myšlení, nebo spíše výrazu myšlenek, protože není možné myslet něco, co se myslet nedá. Domníval se totiž, že formulace těchto problémů stojí na neporozumění logice jazyka, což by se dalo shrnout jednoduše tak, že: „co se dá říci, dá se říci jasně; a o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“

Přestože bylo postupem času již mnohé z Wittgensteinových myšlenek překonáno, on sám se domníval, že pravdivost jím sděleného poselství je nenapadnutelná a definitivní. Přitom ale sám připouštěl, jak málo se toho dosáhne tím, když se vše vyřeší. Tuto skutečnost dokonce považoval společně s myšlenkami, jež uvedl ve své knize, za nejdůležitější poselství celého díla.

V následující stati bude pojednáno o vybraných tvrzeních z bodů 1–3 Tractatu logico-philosophicu, jež bývají považovány za těžiště celé práce, v nichž se Wittgenstein zabýval svojí obrazovou teorií jazyka. Vzhledem k tomu, že lingvistické paradigma začíná být velkým tématem i nynější právní vědy, stává se tato teorie velmi vyhledávanou také mezi juristy. 

II.

V prvním bodu je řešena otázka ontologie. Wittgenstein ji řeší tvrzením, že „Svět je vše, co je zkrátka tak.“1 Svět je podle něho tedy tvořen zkrátka tím, co v něm je. Všimněme si ale např. nejednoznačnosti pojmu „svět“. Má být chápán pouze jako planeta Země, nebo je to něco víc? Zahrnuje svět také vesmír? Z Wittgensteinova pojetí bychom mohli usuzovat, že tomu tak nejspíš bude. Světem tedy nejspíše rozumíme širší životní prostor, v němž se odehrává existence, protože „Svět je souhrnem faktů, nikoli jednotlivin.“2 A „Svět je určen fakty a tím, že jsou to všechny fakty.“3 A fakty přece mohou existovat i mimo Zemi. Díky tomuto určení jsme potom schopni zjistit, co existuje, a co naopak ne. Svět se potom rozrůzňuje do faktů.

Důležitým pojmem je pro Wittgensteina „fakt“, který chápe jako to, co je zkrátka tak, tedy existenci stavu věcí. V logice podle něj není nic nahodilé. Cosi logického nemůže být pouze možné. Logika se totiž zabývá každou možností a všechny možnosti jsou jejími fakty. Žádný předmět pak nemůžeme myslet mimo možnost jeho propojení s jinými předměty. Prostorové předměty totiž nemůžeme myslet mimo prostor, a stejně tak ani časové předměty nemůžeme myslet mimo čas. Aby ale člověk mohl nějaký předmět poznat, musí znát všechny jeho interní vlastnosti; naopak s externími vlastnostmi seznámen být nemusí. Zde se tedy řeší gnozeologické paradigma. Potom Wittgenstein říká, že „Jsou-li dány všechny předměty, jsou tím dány i všechny možné stavy věcí.“4 Stavy věcí proto závisejí primárně na danosti předmětů. Každá jednotlivina se potom nachází v prostoru možných stavů věcí – tento prostor sice může být prázdný, ale nemůže dojít k tomu, aby byla jednotlivina bez prostoru. Prostorový předmět se musí nacházet v nekonečném prostoru, a bod prostoru je potom místem pro argument. Zde se možná potvrzuje Wittgensteinovo pojetí světa. Dále se stručně zabývá vlastnostmi předmětů; každý totiž musí mít nějakou barvu – má kolem sebe prostor barev, každý tón pak také musí mít nějakou výšku, předmět hmatu nějakou tvrdost apod.

V předmětech je pak možnost všech situací; jeho formou je potom možnost jeho výskytu ve stavech věcí. Situace tedy do velké míry závisejí na předmětech a na tom, v jaké formě se vyskytnou v konkrétní situaci. Stav věcí si možná můžeme představit jako jistý komplex. Každý komplex se však dá rozložit na jednotliviny. To Wittgenstein ilustruje na výpovědi – týká-li se výpověď komplexů, lze ji rozložit na výpovědi, jež se budou týkat jejich složek, a na věty, jež tyto komplexy popisují. Předměty jsou proto jednoduché. Složené nemohou být údajně proto, poněvadž posléze tvoří substanci světa.5 To, že má svět substanci, pak Wittgenstein považuje za samozřejmost, protože kdyby ji neměl, potom by smysl vět závisel na tom, zda je nějaká jiná věta pravdivá. Proto by nebylo ani možné narýsovat obraz světa, ať už pravdivý, či nepravdivý. Wittgenstein se domníval, že i vymyšlený svět, i kdyby byl sebevíc odlišný od světa skutečného, by musel mít se skutečným světem společnou aspoň jednu věc, a to formu, která sestává právě z předmětů. Substance světa může určovat pouze formu, nikoli materiální vlastnosti. To je totiž věc, která je znázorněna až větami, neboť jsou vytvořeny konfiguracemi předmětů.6 Předměty, konkrétně jejich forma tedy vychází ze substance světa, ale jejich vlastnosti zjišťujeme až a posteriori, tedy na základě zkušeností. A podle toho, v jaké konfiguraci se předmět nachází, takové zjišťujeme vlastnosti. Je však otázkou, do jaké míry může být toto zjištění skutečně správné, tedy plně odrážející vlastnosti předmětu. Wittgenstein tvrdí, že předměty jsou jednoduše bezbarvé. 7 Dva předměty stejné logické formy se odlišují pouze tím, že jsou různé, alespoň pokud odhlédneme od jejich externích vlastností, které je dále rozvíjejí (ty totiž k jejich poznání nutně nepotřebujeme – viz výše). Jak tedy věci ve finále rozlišujeme? Není přece možné, aby ve světě existovaly jen tytéž předměty. Wittgenstein říká, že věc můžeme od ostatních vydělit tím, že má jiné vlastnosti. Akt vydělení proběhne popisem a poukázáním na tuto odlišnost, protože pokud odlišnost existuje, můžeme ji popsat. Jestliže je ale dáno více věcí, které mají všechny vlastnosti společné, potom je zhola nemožné na některou z nich ukázat.8 Pokud se totiž věc ničím nevyčleňuje, pak ji prostě vyčlenit nelze. Tím by totiž jinak k jejímu vyčlenění došlo.

Dále se Wittgenstein zabývá samotnou substancí. Substance je tím, co existuje nezávisle na tom, co je zkrátka tak. Je formou i obsahem. Čas, prostor a barva jsou však formami předmětů. Pevná forma světa může existovat jen tehdy, jestliže obsahuje předměty. Z výše uvedeného jsme již v podstatě mohli usuzovat, že Wittgenstein ztotožňuje pevné, existující a předmět, avšak pro úplnost tuto skutečnost potvrzuje ještě explicitně.9 Předměty pak klade do konfrontace s konfiguracemi. Představují-li předměty vše pevné a existující, pak jsou konfigurace vším nestálým a proměnlivým. Důležité je však připomenout, že konfigurace předmětů tvoří stav věcí. Stav věcí tedy můžeme chápat jako „proměnlivost existujícího“. Předměty představují ve stavu věcí jakési články řetězu, jež se k sobě mají určitým způsobem. A to, jak jsou předměty ve stavu věcí vzájemně provázány, je strukturou stavu věcí. Možností této struktury je opět forma. Ze struktur stavu věcí sestává struktura faktu. Zde potom dospíváme k další definici světa, tentokrát jakožto souhrnu existujících stavů věcí. Podle toho se dá určit, které věci neexistují. Existence a neexistence stavů věcí je skutečnost, dělí se na skutečnost kladnou a zápornou (opět podle existence a neexistence). Stavy věcí jsou na sobě však nezávislé, proto není možné usuzovat existenci nějakého stavu věcí z neexistence jiného stavu věcí.

Co se týče faktů, z těch si děláme obrazy.10 Tím nejspíše Wittgenstein míní naše pohledy na svět. Obrazy totiž představují situaci v logickém prostoru. Můžeme z nich vyvozovat existenci a neexistenci stavu věcí. Obraz je modelem skutečnosti, na němž odpovídají předmětům jeho jednotlivé prvky. Podle toho můžeme usuzovat, že to, o čem si děláme obraz, je zkrátka jsoucí, neboť musí existovat něco, co je předmětem utváření našeho obrazu. To by se mohlo potvrdit i ve Wittgensteinově tvrzení, že „Obraz je fakt.“ 11 A dále to, že se prvky obrazu (tedy předměty) k sobě mají určitým způsobem, představuje, jak se k sobě mají věci. Tato vzájemná souvislost prvků obrazu se nazývá jeho strukturou a její možnost se nazývá formou zobrazování, tedy možnost, jak se k sobě věci mají tak, jako prvky obrazu. Obraz je tím spjat se skutečností, protože k ní proniká. Wittgenstein tvrdí, že je jako pravítko přiložené ke skutečnosti.12 Je však otázkou, zda tomu tak opravdu je. Je totiž více pravděpodobné, že existují i stavy věcí, o nichž si nemůžeme udělat obraz nebo si o nich můžeme udělat obraz mylný. S tím ovšem Wittgenstein počítá, protože obraz znázorňuje svůj objekt jen zvnějšku, proto je ve finále pravdivý, nebo nepravdivý, jak se dále ukáže. Tvrdí totiž, že zobrazovací vztah sestává z přiřazení prvků obrazu a věcí. Aby byl ale fakt obrazem, musí mít se zobrazovaným něco společného, jinými slovy, v obraze a zobrazeném musí být něco identického, aby jedno mohlo být obrazem druhého. Musí mít společnou formu zobrazování. To díky ní může skutečnost zobrazit, ať už pravdivě, či nepravdivě. Obraz může zobrazit každou skutečnost, jejíž formu má – tedy prostorový obraz vše prostorové, barevný vše barevné. Nelze však zobrazit formu obrazu. Tu totiž jen vykazuje. Obraz zároveň nemůže vystoupit mimo svou formu znázornění, protože ji, jak už bylo výše poznamenáno, nezbytně potřebuje. Co se týče samotné pravdivosti obrazu, Wittgenstein říká, že žádný obraz není a priori pravdivý.13 Chceme-li však vědět, zda je pravdivý, musíme ho porovnat se skutečností.

Je-li forma zobrazování logickou formou, pak se obraz nazývá obrazem logickým. Takový obraz může zobrazovat svět. Logický obraz faktu je myšlenka. Jestliže je stav věcí myslitelný, potom to znamená, že si můžeme udělat jeho obraz. Obraz světa je pak souhrn pravdivých myšlenek. Myšlenka obsahuje možnost situace, která je jí myšlena. Co je myslitelné, je také možné. Zde se Wittgenstein opět vrací k tomu, že v podstatě nemůžeme myslet nic nelogického, protože bychom museli myslet nelogicky. A v tom pochopitelně nastává rozpor, neboť logika, jakožto věda o správném myšlení ve své podstatě neumožňuje, aby byla nelogická. Bezprostředně poté si Wittgenstein pohrává s myšlenkou, že Bůh vlastně může stvořit vše, je však limitován právě logickými zákony. Nelze tedy stvořit nelogický svět, protože o takovém světě bychom nedokázali říct, jak by vypadal.14 Z toho tedy možná můžeme usuzovat, že pokud by chtěl Bůh stvořit nelogický svět, musel by nejdříve vytvořit jinou logiku. Ve své podstatě by se tak ale nejednalo o svět nelogický, ale o svět podle jiné logiky. Poté se Wittgenstein vrací zpět k jazyku, který nadále prokládá s logikou. Tvrdí, že znázornit v jazyce něco odporujícího logice nelze stejně tak, jako nelze v geometrii znázornit pomocí souřadnic útvar, který by odporoval zákonům prostoru, popř. stanovit souřadnice bodu, který by neexistoval. Prostorově se sice dá znázornit stav věcí, který půjde proti zákonům fyziky, ale nikoli stav věcí, jenž by šel proti zákonům geometrie. To dokládá v podstatě i Wittgensteinův slavný trojúhelník v prostoru. Při pohledu na něj jasně vidíme, že můžeme zobrazit lecjaký prostorový útvar, ne každý však lze zkonstruovat v prostoru.15 A jak už bylo výše uvedeno, Wittgenstein vidí podobnou analogii i v logice jazyka. A priori pravdivá myšlenka by byla myšlenka, jejíž možnost by zaručovala její pravdivost. Pokud bychom ale neměli srovnávací objekt, poznali bychom pravdivost dané myšlenky snad jedině tak, že by z ní sama vyplývala.

Ve větě se vyjadřuje myšlenka smysly vnímatelným způsobem. Ačkoli může toto tvrzení vypadat jakkoli rozporuplně, má se tím na mysli, že myšlenky jsou ve větě zachyceny pomocí znaků, jež jsou vnímány smysly prostřednictvím řeči, písma apod. Věty nám pak slouží jako projekce možné situace. Situace lze přitom pouze popisovat, nikoli pojmenovávat. Jak už bylo výše řečeno, pojmenovávat můžeme předměty, ovšem situace se odvíjejí od předmětů a konfigurací. Myšlenku ve větě lze vyjádřit tak, že předmětům myšlenky odpovídají prvky větného znaku. Větným znakem Wittgenstein rozumí znak, jímž je myšlenka vyjadřována.16 Prvky větného znaku jsou pak jména, která opět odpovídají předmětům. Předmět je však přesněji významem jména. To si můžeme ukázat např. na pojmu „Katedrála sv. Víta“. Tento uvedený pojem je tedy jménem, zatímco katedrála na Pražském hradě (zde nejde o jiné pojmenování, jde o ukázání) bude jeho významem. Jméno a předmět však v podstatě symbolizují tutéž věc. Jméno tedy ve větě zastupuje předmět. Zde již zvolna přecházíme k reprezentativní teorii jazyka, jejímž byl Wittgenstein ve své rané tvorbě zakladatelem. Je však vhodné dodat, že tato teorie byla později nahrazena teorií jazykového pragmatismu.

Jak tedy již bylo naznačováno, předměty mohou být jen pojmenovávány a jsou zastupovány znaky. Dá se o nich mluvit, ale nedají se vyslovit. Věta může říci jen tolik, jak to s nějakou jednotlivinou je, nikoli ale, co ta jednotlivina je. Tím se Wittgenstein nejspíše opět dostává k tomu, že jednotlivina je předmětem. Ve větě může být sděleno nanejvýš jméno předmětu, ovšem nemůžeme říct, co je předmětem jména, neboť je to předmět sám (synonyma jsou opět jen jménem). Vlastnosti jednotlivin (tj. jak to s jednotlivinou je) však můžeme sdělovat až do omezení možností stavu věcí. Wittgenstein ale pokračuje dál. Tvrdí, že požadavek možnosti jednoduchých znaků je požadavkem určitosti smyslu. Tuto myšlenku rozpracovává dále: „Věta, která pojednává o komplexu, stojí ve vnitřním vztahu k větě, jež pojednává o jeho složce. Komplex pak může být dán jedině svým popisem a ten se bude nebo nebude hodit. Věta, v níž je řeč o nějakém komplexu, nebude v případě, že tento komplex neexistuje, nesmyslná, nýbrž jednoduše nepravdivá. To, že větný prvek označuje komplex, lze vidět z neurčitosti ve větách, v nichž se vyskytuje. Víme, že touto větou není ještě určeno vše. (…) Shrnutí symbolu pro komplex v jednoduchém symbolu lze vyjádřit definicí.“17

Wittgenstein poznamenává, že je jedna a jen jedna úplná analýza věty. Větou se rozumí to, co vyjadřuje určitým, jasně specifikovatelným způsobem. To znamená, že věta je artikulovaná. Jméno pak nelze dále rozčlenit definicí, neboť je, jak Wittgenstein uvádí „praznakem“.18 To si zkusme ukázat na kratičkém příkladu: jak bychom mohli definovat pojem „pes“? Někteří mohou říct, že se jedná o zvíře. To je však pouze jeden z definičních znaků psa. Nemůžeme postupovat ani tak, že řekneme, že labrador je pes, neboť se jedná jen o subsumpci. Popisem se také nic nevyřeší, protože popis není definicí. Tvrzení, že je to „nejlepší přítel člověka“ rovněž neobstojí, protože nejde do jádra věci. Latinské označení canis je zase jen překladem. Ve finále tedy dojdeme k závěru, že „pes“ je prostě pes, čímž se jen pohybujeme v tautologickém kruhu. Potvrzuje se tím jen skutečnost, že jméno nelze definovat. Každý definovaný znak se totiž označuje pomocí těch znaků, jimiž byl definován. Jednotlivé definice pak naznačují cestu. Jak se tedy výše ukázalo, dva znaky, praznak a znak definovaný praznakem nemohou označovat stejným způsobem. Jména se totiž definicemi opravdu rozebírat nedají. Co potom nenachází výrazu ve znacích, to ukazuje jejich uplatnění. Co znaky zamlčují, to vyslovuje jejich uplatnění. Význam praznaků lze vysvětlit objasněními. Objasnění jsou pak věty, jež obsahují praznaky. Lze jim tedy porozumět až tehdy, když je význam těchto znaků znám. Jen věta má smysl. Jméno nabývá smyslu až v souvislosti s větou. To znamená, že samotné jméno bez věty je nesmyslné. Smysl ovšem není významem. Věta totiž jako základní stavební kámen komunikace zprostředkovává souvislosti. Jména nabývají smyslu až po zařazení do rámce souvislostí. O jménu „deštník“ kupříkladu nemůžeme říct, že má nějaký smysl. Ovšem ve větě „Venku prší, a proto si vezmu deštník,“ již smyslu nabývá. Stejně tak by tomu bylo i v jednoslovné větě, např. ve formě odpovědi na otázku: „Co je to?“ – „Deštník“.

Výraz se vyznačuje formou a obsahem. „Výrazem“ přitom Wittgenstein rozumí každou část věty, jež charakterizuje její smysl.19 Výraz předpokládá formy všech vět, v nichž se může vyskytnout. Je společnou charakteristickou zvláštností třídy vět. Znázorní se tedy obecnou formou vět, které charakterizuje. V této formě totiž bude výraz konstantní a vše ostatní proměnné. I když změníme v proměnné všechny znaky, jejich význam je určen libovolně, stále zde taková třída bude. Takovou skutečnost si můžeme ukázat na příkladu: faraon Tutanchamon zemřel na tuberkulózu. Mohl na ni ale zemřít, když v té době ještě nebyla lékařsky objevena? Z dnešního hlediska tomu tak bylo, ovšem z pohledu starých Egypťanů nemohl Tutanchamon na tuberkulózu zemřít, neboť ještě nebyla tuberkulózou. Třída tedy nebude záviset na žádné dohodě, ale jen na povaze věty. Bude odpovídat logické formě – logickému praobrazu.

Znakem Wittgenstein stanovuje to, co může být vnímáno smysly. V logické syntaxi, však v žádném případě nesmí hrát roli význam znaku. Musí se dát stanovit, aniž by se jednalo o význam znaku. Jak už bylo výše několikrát řečeno, v této souvislosti můžeme totiž předpokládat jen popis výrazů. Pravidla logické syntaxe musí být srozumitelná sama sebou. Stačí, když se ví, který znak označuje.

Věta má podstatné a nahodilé rysy. Nahodilé jsou ty, jež vycházejí z toho, jak je větný znak utvořen. Podstatné jsou pak ty, jedině díky nimž může dávat věta smysl. Podstatné tedy vyjadřují jádro sdělení, zatímco nahodilé představují jen jakousi „omáčku“.

Konec bodu 3 pak Wittgenstein završuje tím, že „Uplatněný, myšlený větný znak je myšlenka.“20 Myšlenka tedy musí být v mysli jako znak, jímž je vyjadřována, a jako taková musí být uplatněna.

III.

Přestože bylo již mnohé z Wittgensteinových myšlenek překonáno, jak už bylo ostatně výše zmíněno, tak jim dozajista nelze upřít obrovský význam. Wittgenstein totiž do jisté míry dokázal ovlivnit vývoj celé filosofie. Přestože se problematikou jazyka už před ním zabývali např. G. Frege či B. Russell, je to právě Wittgenstein, kdo je hlavní postavou v této oblasti. Navazovali na něj dokonce i zastánci jazykového pragmatismu, jakými jsou třeba R. Brandom aj. Za velkou událost ve filosofii můžeme také považovat vytvoření nového paradigmatu. Po dlouhých obdobích paradigmat ontologického a gnozeologického totiž nastoupilo nové – lingvistické – jež v sobě předešlé dvě do značné míry implikuje. 

Vladimír Lajsek

 

Summary

Vladimír Lajsek: As Wittgenstein said

The author deals with some chosen statements of the visual theory of language by the famous philosopher Ludwig Wittgenstein, contained in one of the most essential philosophical works of the 20th century – Tractatus logico-philosophicus, which could be useful for the legal language.

  1. 1. (Označení jednotlivých bodů odpovídá vždy označení v Tractatu logico-philosophicu. Takto zvolený způsob citace v podstatě díky své přehlednosti ani nepotřebuje odkaz na konkrétní stranu daného vydání rozebíraného díla – pozn. autora)
  2. 1.1.
  3. 1.11. Zvýraznění V. L.
  4. 2.0124.
  5. 2.021.
  6. 2.0231.
  7. 2.0232.
  8. 2.02331.
  9. 2.027.
  10. 2.1.
  11. 2.141.
  12. 2.1512.
  13. 2.225.
  14. 3.031.
  15. K náhledu dostupné např. na http://en.wikipedia.org/wiki/Tractatus_Logico-Philosophicus, podle stavu 1. 6. 2010.
  16. 3.12.
  17. 3.24.
  18. 3.26.
  19. 3.31.
  20. 3.5.