Problematiku jazykového výkladu právních norem je třeba znovu promyslet a zohlednit přitom poznatky dosažené v průběhu dvacátého století filosofií jazyka.

 

Klíčová slova: interpretace práva, jazykový výklad, syntax a sémantika jazyka, význam výrazu, obrat k jazyku, reprezentační a pragmatická teorie jazyka, nevymezitelnost reference, jazyk jako společenská praxe, jazyková hra

I.

Prakticky orientovaní právníci ani jejich teoretičtěji zaměření kolegové jistě nepodceňují význam role jazykového výkladu v procesu interpretace práva, neboť si uvědomují, že „jedním z předpokladů interpretace autoritativních textů je poznávání zvláštností jazyka, ve kterém jsou tyto texty zformulovány“.1 Jednota právnické obce ovšem bude podrobena zkoušce, bude-li položena otázka, zda by měl právník v rámci svého povolání a přípravy na něj pronikat do „zvláštností jazyka“ jen natolik, nakolik to pro něj bude prakticky využitelné při procesu tvorby, interpretace a aplikace práva, nebo je z nějakého důvodu žádoucí, aby vynaložil úsilí odměněné komplexní teoretickou znalostí fenoménu jazyka.

Existují dobré důvody pro to, abychom se přiklonili spíše k první variantě odpovědi. Pro většinu právníků je totiž jazyk pouze prostředkem a nikoli vlastním předmětem myšlenkové činnosti tvořící náplň jejich profese advokáta, soudce nebo třeba notáře – prostředkem, skrze který zjišťují obsah norem, vyjadřují svá vlastní rozhodnutí, formulují právní úkony apod. A protože se vyžaduje, aby tyto činnosti byly prováděny efektivně, je vhodné, aby právníci učinili součástí své jazykové kompetence jen ty znalosti, které v dostatečné míře zajišťují relativní přesnost, jednoznačnost, konstantnost a srozumitelnost jejich vyjadřování a hlubší úvahy o těchto znalostech samých přenechali v rámci meziodvětvové dělby práce lingvistům, translatologům, bohemistům a jiným odborníkům a toliko těžili z plodů jejich bádání v příslušném oboru.

Právní filosof zabývající se jazykovým výkladem by se ovšem měl mít před takovou redukcí na pozoru a nepřenechávat řešení některých důležitých otázek „jiným odborníkům“ jen proto, že přínos jejich řešení pro praxi není na první pohled zřejmý, nýbrž se jimi aktivně zabývat, a to minimálně ze dvou důvodů. Ten méně závažný je nasnadě: poznatky zdající se být pro právní vědu prima facie irelevantní se později mohou ukázat velmi užitečnými a je jedním z úkolů právního teoretika, aby tento jejich potenciál odhalil a upozornil na něj.

Druhý důvod je významnější, neboť nesouvisí se zkoumanými jednotlivinami, ale s podstatou samotné aktivity zkoumání: má-li být činnost, kterou se právní filosof pokouší provozovat vůbec hodna jména φιλοσοφία2 v původním významu tohoto slova, nemůže být omezena pouze na definování pravidel vytváření srozumitelných a přesných textů právních předpisů a jejich úspěšné interpretace, to vše na bázi definic výrazů typu „jazyk“, „slovo“, „sémantika“ apod. převzatých bez dalšího z jazykovědných slovníků, nýbrž musí se zabývat i obecnějšími otázkami, jež vedou toho, kdo je klade k získání nikoli pouhé „řemeslné dovednosti3“, nýbrž k opravdovému poznání4 na poli vztahu jazyka a práva, třeba i takovému, jež na první pohled neslouží žádnému konkrétnímu cíli. Jinými slovy, je nezbytné přestat chápat právní jazyk instrumentálně (jako pouhý nástroj, jehož prostřednictvím jsou komunikovány „myšlenky zákonodárce“ a který je zajímavý jen co do svých odlišností od jazyka ne-právního), uvědomit si, že situace je mnohem složitější a problematiku jazykového výkladu znovu promyslet.

O tom, jak užitečná může podobná změna paradigmatu být se přesvědčíme, pokud svou pozornost na okamžik obrátíme od filosofie právní k filosofii jako takové. Ta se po dvou a půl tisíci letech svého vývoje ocitla počátkem XX. století v jistém smyslu na rozcestí, neboť se zdálo, že už nemůže nabídnout nic než jinými slovy opakovat to, co již bylo řečeno a spekulativně řešit uměle vytvářené pseudoproblémy.5 Situace se navíc jevila být zvláště beznadějnou ve srovnání s tím, jak úspěšně a dynamicky se rozvíjely soudobé přírodní vědy založené na kombinaci matematiky a empiricky získávaných poznatků.

Přesto ale dokázala filosofie odstartovat novou etapu svého vývoje, a sice tím, že provedla „obrat k jazyku“,6 který vycházel z přesvědčení, že „podstatná část tradičních filosofických problémů vzniká jedině proto, že nechápeme, jak náš jazyk skutečně funguje, případně v důsledku toho, že tento jazyk nefunguje tak, jak by měl“7 a že tudíž „to, co nás může dovést k řešení tradičních filosofických problémů (případně k poznání, že to ve skutečnosti problémy nejsou), je analýza jazyka, kterým hovoříme a ve kterém jsou tyto problémy formulovány“.8

Mám za to, že i právní filosofie by měla v rámci zkoumání problematiky jazykového výkladu obrátit svou pozornost k otázkám typu: Co je jazyk? Jak funguje? Jaký je vztah jazyka ke světu? A přidat některé další: Co znamená rozumět textu právní normy? Existuje skutečně rozdíl mezi právní normou a jejím jazykovým vyjádřením? V čem spočívá neurčitost výrazů používaných v textech právních norem? Jinými slovy, domnívám se, že i právní filosofie by měla projít svým „obratem k jazyku“ a odstartovat tak novou etapu svého vývoje. Podrobně se tomuto tématu budu věnovat ve své diplomové práci a snad i v dalších článcích, nyní bych se rád zaměřil na jeden vybraný problém, na němž lze po mém soudu dobře demonstrovat užitečnost interakce mezi filosofií jazyka a právní filosofií. Jde o otázku toho, co je to význam slova.

II.

Obecně se má za to, že existuje rozdíl mezi právní normou, tedy závazným pravidlem chování na straně jedné a jejím jazykovým vyjádřením na straně druhé, přičemž vztah mezi normou, často označovanou jako „myšlenka“ a jejím větným vyjádřením se chápe jako relace obsahu a jemu více či méně přiměřené formy. Rozumět jazyku, dodává se, předpokládá jednak znalost jeho syntaktických pravidel, jednak jeho sémantiky, to jest významu slov v daném jazyce obsažených.

Toto stanovisko vyjadřuje pregnantně např. Melzer: „Text právního předpisu představuje komunikační prostředek, kterým zákonodárce hovoří k adresátům právní regulace. Naproti tomu právní norma je myšlenkou obsaženou v tomto projevu, která však nemusí zrcadlově odpovídat zákonodárcovu pokusu o její jazykové vyjádření“.9

Obdobně i Čapek a Gerloch konstatují, že „právní norma není zcela totožná s textem právního předpisu, se slovním vyjádřením v normativním aktu“10 a že se „jazykový výklad zaměřuje na jazykovou stránku textu, spočívá na gramatické a sémantické analýze právního textu. Pomocí této metody dospíváme k základním poznatkům o smyslu jednotlivých slov“.11 Houbová doplňuje, že interpretace práva je nejčastěji chápána jako „proces zjišťování obsahu právních norem ze slovního textu tzv. psaného práva“12 a konečně Holländer uvádí: „Právní jazyk plní jednak funkci jazykového vyjádření právních norem a jednak funkci informační – prostřednictvím právního jazyka sděluje zákonodárce adresátům právních norem druhy povinnostního, resp. dovoleného chování“.13 Lze učinit dílčí závěr, že se uvedení autoři shodnou v tom, že odpověď na otázku, jak rozumíme právním normám, nějak úzce souvisí s tím, co je to jazyk, který normy artikuluje a jakým způsobem mu rozumíme a porozumění jazyku je zase nějak úzce vázáno na pojem významu jednotlivých slov v jazyce používaných.

III.

Takto pojaté už definice citovaných autorů implicitně vykazují vliv analyticko-filosofické tradice, neboť není úplně triviální chápat otázku porozumění významu slov v jazyce primárně jako jazykový problém. Obvyklejší bylo po dlouhou dobu klást si otázky typu „co je to X?“, než se ptát „jaký je význam slova X?“. Rozdíl, který postřehli a zdůraznili právě zejména analytičtí filosofové, je přitom významný: zatímco první přístup předpokládá, že k tomu, abychom věděli, co je X, musí už něco jako X existovat a navíc se musíme s tímto existujícím předmětem nějak obeznámit, druhý přístup je od obou závazků oproštěn. Uveďme příklad: mluví-li Hans Kelsen o tom, že ohniskem právního řádu je „základní norma“, nabízí se otázka, co to ona „základní norma“ je. Takto položená otázka je však podle analytických filosofů zavádějící, mimo jiné proto, že nám podsouvá, že něco, co je označováno slovem „základní norma“ existuje. Můžeme sice odpovědět, že základní norma není nic existujícího, to ovšem znamená, že otázka „co je základní norma?“ se navzdory své formě ukazuje jako nesmysluplná, jelikož otázku můžeme „brát za smysluplnou jedině tehdy, když bereme za smysluplná slova, ze kterých se skládá, mimo jiné za předpokladu, že X má nějaký význam, a tudíž X v tomto smyslu něco je“.14 Od otázky typu „jaký je význam slova X?“ je navíc už jen krok k otázce typu „jak používáme výrazu X?“, která ještě zřetelněji ukazuje, že význam slov není otázkou poznání světa, nýbrž otázkou poznání lidské jazykové praxe. Nebo jiný příklad z právní oblasti: není jistě obtížné pochopit, že mezi otázkou „co je věcné břemeno?“ a otázkou „jak právníci používají výrazu věcné břemeno?“ je významný rozdíl.15 

Ačkoli ovšem výše uvedení autoři v souladu s analytickou tradicí považují oblast jazykového výkladu za otázku primárně jazykovou a nikoli ontologicko-epistemologickou, problematiku významu slov netematizují. Gerloch toliko konstatuje, že nezbytnou součástí interpretace právního textu je jazykový výklad, který se zaměřuje na jeho gramatickou a sémantickou analýzu16 a na jiném místě uvádí, že „hlavní požadavky na právní jazyk, které by měl zohlednit i zákonodárce jsou jednoznačnost, konstantnost a srozumitelnost používané terminologie“ s tím, že „jednoznačnost právních pojmů znamená, že každý výraz má jen jeden význam. Vzhledem k tomu, že právní jazyk je součástí přirozeného jazyka, musí se vyrovnávat s existencí synonym a homonym a s vágností (neurčitostí, resp. neostrostí) významového pole určitých výrazů“.17 Holländer vysvětluje, že „část slovního základu přirozeného jazyka je součástí lexiky právního jazyka, přičemž si zachovává nezměněný význam (…), anebo nabývá pozměněného, resp. zpřesněného významu (…)“ a dodává: „Lexika právního jazyka konečně obsahuje slova, jež jsou vlastní toliko jemu a nejsou součástí přirozeného jazyka (…).“ Houbová uvádí, že „zvláštní význam má sémantický a lexikální, směřující k určení slovního významu, obsahové stránky jednotlivých termínů a vazeb textu“.18

Podrobněji se významem slov naopak zabývá již citovaný Melzer, u něhož se můžeme dočíst: „Slovo představuje určitý znak, se kterým jazyk spojuje nějaký věcný význam. Je tedy pojmenováním předmětů, jevů, dějů, vlastností, okolností a vztahů, které existují ve skutečnosti nás obklopující a námi vytvářené nebo myšlené, dále jsou vyjádřením našeho poměru ke skutečnosti i našich citů a vůle. (…) Tyto významy můžeme najít v jazykových slovnících“.19

Jedná se o prototypické shrnutí tradiční a do značné míry i intuitivní představy, že slova mají význam potud, pokud odkazují k nějakým mimojazykovým entitám. Její stoupenci mají za to, že mezi světem na straně jedné a jazykem na straně druhé je vztah reprezentace, jehož prvky jsou na straně jedné věci v širším slova smyslu (hmotné předměty, vztahy, vlastnosti apod.) jakožto to, co je zobrazováno a na straně druhé jejich obrazy – slova. Každé slovo se pojímá, zjednodušeně řečeno, jako nálepka přilepená lidmi k nějakému fragmentu reality, který je tím pojmenován a tvoří význam daného slova. V analytické filosofii se tento přístup označuje slovy „reprezentační teorie jazyka“.

IV.

Vědeckou formulaci reprezentační teorie jazyka představuje kniha rakouského filosofa Ludwiga Wittgensteina Tractatus Logico-Philosophicus. Wittgenstein měl za to, že věci jsou reprezentovány slovy a kombinace věcí kombinacemi slov (tj. větami), a to tak, že ve světě se vyskytující, tzv. aktuální situace jsou zobrazovány větami pravdivými a situace neexistující větami nepravdivými. Ilustrujme právě řečené příkladem. Slovo „závěť“ představuje v obecném jazyce určitý znak (zvuk tvořený souhláskami a samohláskami o nějakých frekvencích v případě mluveného projevu, resp. posloupnost písmen ‘z’, ‘á’, ‘v’, ‘ě’, ‘ť’ v případě projevu písemného), jehož významem jsou reprezentované entity – listiny, na kterých je zachycena poslední vůle nějaké osoby. V právním jazyce je pak dle stoupenců reprezentační teorie jazyka význam zpřesněn, takže lze uvést třeba toto: významem slova „závěť“ je jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým zůstavitel určuje, komu připadne jeho majetek v případě smrti. Slovo závěť můžeme dále kombinovat s jinými slovy do vět, které jsou pravdivé, jsou-li aktualizovány příslušnou situací a vice versa. Čteme-li například, že „Karel nezřídil závěť formou notářského zápisu, ačkoli to bylo zákonem vyžadováno“, je tato věta pravdivá, pokud se ukáže, že Karel tak v reálném světě skutečně neučinil.

Wittgenstein si byl ovšem po vydání své knihy postupně stále více jistější, jak problematická je představa, že významem slov jsou věci, které jsou slovy zastupovány, až nakonec reprezentační teorii jazyka zcela odmítl. Co ho k tomu vedlo?

Ve své podstatě velmi jednoduchá úvaha: i kdyby byla významem nějakého slova určitá věc, nebylo by možné významy slov v jazyce katalogizovat v jazykových slovnících, poněvadž i v nich by byl význam slov vysvětlen pomocí jiných slov a i význam těchto výrazů by bylo nutné objasnit – opět pomocí jiných slov a tak dále ad infinitum. Jinými slovy, potřebovali bychom vždy další výrazy k objasnění těch předchozích, takže bychom dospěli k nekonečnému regresu. Mám-li pokračovat v příkladu použitém výše, slovníkový význam výrazu „závěť“ je definován následovně: „Jednostranný právní úkon fyzické osoby, kterým nakládá svým majetkem pro případ smrti.“20 Jak ale víme, co je významem slov „nakládat“, „majetek“ nebo třeba „smrt“? Jedna možnost je říci, že význam těchto slov je v obecném jazyce už natolik zřejmý, že tato slova nepotřebují interpretaci. To ale jednak není pravda, už proto, že třeba slovo „majetek“ má v různých kontextech – včetně různých právních předpisů – různý význam, který nemusí být vždy jasný ani právníkovi, hlavně to však není odpověď, s jakou by se měla filosofie včetně té právní spokojit, protože to svou podstatou ani odpověď není. Samozřejmě, že je-li slovníková definice dostatečně jednoduchá, tak postačuje potřebám praxe a v nějakém smyslu funguje, připomeňme ale, že se neptáme, zda každý zná a je schopen pracovat s významem toho kterého slova, nýbrž v čem spočívá to, co každý u tohoto slova zná a s čím pracuje. Regres se stane ještě zřejmějším při vyslovení třetí možné odpovědi na otázku, jak je možné, že rozumíme uvedené definici, tj. odkážeme-li na definici uvedených výrazů (nakládání, majetek, smrt) v jiných slovnících. Ukazuje se, že reprezentační teorie jazyka obsahuje ve svém systému kritickou mezeru.

Její zastánci se uvedený paradox pokusili řešit zavedením distinkce mezi „říkáním (saying) a ukazováním (showing)“. V podstatě jde o to, že význam některých slov podle nich můžeme vysvětlovat významem slov jiných, ale v určitém okamžiku musíme tento cyklus ukončit tím, že význam jiných (pravděpodobně v nějakém smyslu elementárních) výrazů objasníme tím, že na ně ukážeme. Např. význam slova „majetek“ můžeme vymezit slovy „soubor movitých a nemovitých věcí“, význam výrazu „nemovitá věc“ slovy „pozemky a stavby spojené s nimi pevným základem“ a pokud by někdo namítl, že nerozumí ani slovu „pozemek“, zbývá (dle zastánců reprezentační teorie) asi už jen ukázat rukou na část zemského povrchu, říci: „toto je pozemek“, a tím vymezit význam výrazu pozemek. Přijetí tohoto stanoviska ovšem implikuje závažné filosofické konsekvence, které reprezentační teorii jazyka vzdalují její původní intuitivnosti. Stává se totiž udržitelnou pouze za ceny předpokladu, že existuje něco jako báze reality tvořená elementárními předměty, o nichž principielně nelze mluvit a které jsou zcela jednoduché. Omezme se na to, že filosoficky problematické důsledky pouze zmíníme: jak víme, že elementární předměty tvořící „substanci světa“ existují? A co jim v realitě odpovídá? Může být význam slov objektivní, když je naše vnímání elementárních předmětů subjektivní? Nebo jsou smyslová data v nějakém smyslu objektivní? Atd.

I kdybychom ovšem tyto problematické otázky ignorovali a uznali, že rozlišení mezi saying / showing objasňuje, jak je možné, že lidé používají slova, jejichž význam je věcný, pořád by existoval další závažný problém označovaný jako tzv. „nevymezitelnost reference“ (inscrutability of reference). Jde zjednodušeně řečeno o to, že ukážu-li rukou na nějaký pozemek a řeknu slovo „pozemek“, nemá ten, komu svůj projev adresuji jistotu, zda ukazuji pouze na vrstvu půdy, nebo zda slovem pozemek označuji nejen půdu, ale i stavbu na ní, nebo mám na mysli jen nějaký stav pozemku atd. Aby těchto subtilních úvah nebylo málo, dodejme, že limitovaná je nejen posluchačova možnost zjistit, co slovem „pozemek“ míním, ale i moje schopnost ověřit, zda dotyčný skutečně pochopil, co je významem daného slova. Je sice pravda, že čím víc pozemků označí správně slovem pozemek, tím větší je pravděpodobnost, že správně pochopil význam slova pozemek, což ale nijak nezaručuje, že tato praxe jednou neselže (např. že dotyčný nepoužije slovo „pozemek“ ve významu „podlahová plocha bytu“). Je navíc nasnadě, že tyto obtíže jsou ještě zásadnější, nejedná-li se o význam výrazu, který označuje hmotný předmět, ale o označení „jevů, dějů, vlastností, okolností a vztahů, které existují ve skutečnosti nás obklopující“ a dále těch, které „jsou vyjádřením našeho poměru ke skutečnosti i našich citů a vůle“. Jednoduše proto, že nevymezitelnost reference je u nich ještě výraznější.

Nemluvě o věcech, na které nelze ukázat principielně, tj. na věci, které neexistují, i když zde je souvislost s problematikou jazykového výkladu omezená, neboť výrazy nic neoznačující21 se v textech právních norem nevyskytují.

V.

Z uvedených důvodů byla reprezentační teorie jazyka filosofy jazyka opuštěna a na jazyk přestalo být nahlíženo jako na soubor jmen věcí používaných podle určitých gramatických pravidel. Ve prospěch jaké teorie ovšem byla ta reprezentační odmítnuta? Někteří analytičtí filosofové dospěli k závěru, že sémantickou úroveň jazyka bychom měli zcela ignorovat, jelikož o ní nelze říci nic vědecky relevantního a měli bychom se tudíž zaměřit pouze na formu jazyka, konkrétně na logickou analýzu výstavby jeho vět, jejich tvorby prostřednictvím logických spojek a pravidel odvozování. Na jazyce by se dle tohoto přístupu mělo zkoumat hlavně to, co má inferenční význam, zatímco význam slov je vhodné marginalizovat použitím proměnných. Tento přístup našel své využití i v právní filosofii, zejména při analýze obecné struktury normativních právních vět. Srovnejme např. věty „jestliže je někdo příkazníkem, je povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí“ a „kdo je nájemcem, ten musí včas platit ve smlouvě sjednané nájemné“. Ty mají sice evidentně odlišný význam daný použitím rozdílných slov, mají ovšem totožnou logickou formu, kterou lze fixovat exaktními nástroji formální logiky: „Vx{x(V) → x(P)} neboli pro každé x platí, jestliže x má vlastnost V (být příkazníkem / nájemcem), pak x má povinnost P (jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí / platit sjednané nájemné).

Jiní filosofové ovšem nebyli v otázce zkoumání významu slov tak radikální a místo toho, aby sémantiku jazyka záměrně ignorovali, pokusili se celou problematiku znovu promyslet. Byl to už zmíněný Wittgenstein, který (k nemalému zděšení svých nekritických obdivovatelů) svou teorii nejen zavrhl, ale zároveň k ní vytvořil smysluplnou alternativu.

Došel zjednodušeně řečeno k závěru, že na jazyk bychom neměli nahlížet jako na soubor jmen věcí, nýbrž jako na svého druhu praxi, a to praxi po výtce společenskou, neboť došel k závěru, že to, co je pro význam nějakého slova konstitutivní je právě společenská praxe, která daný znak za slovo považuje.22 Srovnejme tento přístup s reprezentační teorií. Pro ni bylo slovo pouze znakem (tj. zvukem nebo inkoustovou linkou na papíře), se kterým jazyk spojuje nějaké věci ve světě a tyto věci jsou jeho významem. Podle pozdního Wittgensteina se však slovo spíše než nálepce na věci podobá šachové figurce, která není definována svým tvarem ani materiálem (místo koně z ebenového dřeva můžeme při hře použít oblázek, dohodneme-li se na tom, že bude hrát roli koně), nýbrž souborem pravidel, jak s danou figurkou táhnout. Konsensus ohledně toho, že nějakou věc budeme pojmenovávat tímto způsobem a žádným jiným, je pouze jednou částí společenské jazykové praxe, nebo přesněji přípravou na jazykovou praxi, tak jako je postavení šachové figurky na šachovnici přípravou na hru v šachy a nikoli hrou samotnou.23 Právě toto je pointa toho, co Wittgenstein označuje svou slavnou charakteristikou jazyka coby jazykové hry: podstatou jazyka (a tím pádem, dodejme, i toho, z čeho vychází jazykový výklad) nejsou samotná slova, jejichž význam zjišťujeme, nýbrž praxe, která slova používá ve větách. Pokud bychom např. chtěli objasnit podstatu významu slova „jednatel“, nebylo by správné pátrat po jeho slovníkové definici, ale po větách, ve kterých se slovo „jednatel“ používá, protože, říká Wittgenstein, jsou věty, a nikoli slova tím, čím lze učinit „tah v jazykové hře“. Význam slova „závěť“ je tak vymezován např. faktem, že věta „závěť je jednostranný právní úkon zůstavitele“ je v souladu s rámcem (právnické) jazykové hry, zatímco věta „závěť je čtyřnohá“ nikoli.

Odtud už je jen krok k explicitnímu závěru, že významem slov nejsou mimojazykové entity, nýbrž souhrn pravidel, která určují, v jakých situacích je výraz použitelný v souladu se zavedenými pravidly.

Použijme ještě naposledy našeho příkladu: významem slova „závěť“ budiž nyní souhrn nějakých takových pravidel jako: „slovo, závěť budeme používat v situaci, kdy hovoříme o jednostranném právním úkonu zůstavitele, kterým tento nakládá se svým majetkem tím, že určí, komu zanechaný majetek propadne po jeho smrti, ale nepoužíváme ho v situaci, kdy jde o úkon, kterým zůstavitel někomu odkazuje jednu věc bez odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví, protože v tomto případě použijeme slovo ,odkaz’“. Uvedené objasňuje, jak je možné, že začínající student práv časem pochopí rozdíl ve významu slov „závěť“ a „odkaz“. Jak jsme viděli, reprezentační teorie není s to podat plausibilní vysvětlení tohoto jevu, neboť se obrací buď k významu jiných slov (a tím upadá do regresu), nebo odkazuje na fakt, že se náš student konfrontuje v realitě s předměty „závěť“ a „odkaz“, což je ovšem vzhledem k nevymezitelnosti reference pochybné.

Naproti tomu teorie, která chápe význam jako souhrn pravidel používání výrazů a kterou můžeme nazvat „pragmatická“ podává vysvětlení velice jednoduché a udržitelné: student práv pochopí rozdíl mezi významem výrazů „závěť“ a „odkaz“ nikoli v okamžiku, kdy nahlédne odlišnost věcí jimi označovaných, nýbrž v okamžiku, kdy z chování jiných lidí, třeba profesorů občanského práva, „odkouká“, v jakých situacích výraz použít a v jakých ne. Jak výstižně shrnuje Peregrin, „význam výrazu se naučíme, jakmile vstřebáme vše podstatné z toho co je zjevné v chování těch, kteří ten význam již chápou – a co není skrze takové chování přístupné, je ze sémantického hlediska iluzorní“.24

Je pochopitelné, že v tomto pojetí je význam výrazu per definitionem nejednoznačný, jelikož množství situací a tím i pravidel, jež se na ně potenciálně uplatňují, je nekonečně mnoho. Zatímco některé situace se v praxi pravidelně opakují a panuje tedy obecná shoda ohledně toho, zda je použití slova v souladu s pravidly či nikoli (např. soud nebude v naprosté většině případů vytýkat notáři jako soudnímu komisaři jeho praxi používání výrazu „závěť“), může nastat hraniční situace, u které není na první pohled jasné, zda konkrétní skutkové okolnosti subsumovat pod ten nebo onen právní institut. Pak nutno povahu rozhodnutí soudu považovat za změnu významu výrazu provedenou zavedením dalšího (obvykle zpřesňujícího) pravidla pro jeho použití. Co je důležité – toto rozhodnutí je víceméně arbitrární, nesouvisí se stavem světa a pro každou novou situaci je možné ho učinit ad hoc, a není tudíž vázáno na to, zda věc (vztah, jednání) ve světě má takovou nebo onakou povahu. To, že rozlišujeme klamavou a srovnávací reklamu není dáno tím, že by vedle sebe ve světě existoval fakt „klamavá reklama“ a fakt „srovnávací reklama“, nýbrž tyto fakty začaly existovat, až když jsme vytvořili pravidla jejich používání (jak vyjadřuje slovní hříčka „doing worlds with words25“), která se zvnějšňují v chování účastníků právního styku.

VI.

Proces interpretace právního textu se ve světle řečeného zdá být co do své podstaty odhalováním toho, zda je konkrétní použití nějakého výrazu v souladu nebo v rozporu s implicitními a explicitními pravidly právnické jazykové hry, nebo je s nimi v rozporu mnohem spíše než poznáváním vnějšího světa či přiřazováním slovníkových definic. Pro právní teorii je významné, že uvedené poznatky odhalují, že tzv. model tří oblastí významu pojmu, populární zejména v německy psané literatuře vyžaduje nové promyšlení. Tento model je založen na představě, že každému pojmu je vlastní jednak jádro (zahrnující „jevy, předměty, které by prakticky každý příslušník příslušného jazykového prostředí subsumoval pod daný pojem26“), neurčitá část pojmu (jevy a předměty, které by některý příslušník daného jazykového společenství pod příslušný pojem podřadil a jiný nikoli) a oblast mimo rozsah pojmu („jevy a předměty, které by prakticky žádný příslušník daného jazykového prostředí pod příslušný pojem z jazykového hlediska nepodřadil27“).

Odmítneme-li totiž představu, že význam slov je věcný, pak nelze jádro pojmu (resp. jeho neurčitou část a oblast mimo rozsah pojmu) chápat jako množinu jevů a předmětů, nýbrž toliko jako množinu potenciálně změnitelných pravidel. Ukazuje se dále, že z výše uvedených třech způsobů tázání se po významu slova se zdá být nejpřiměřenějším, a to i v oboru práva, otázka „jak používáme výrazu X?“ spíše než otázky „co je X?“, resp. „jaký je význam výrazu X?“.

Bylo by možné uvést i další příklady možné aplikace poznatků předložených v tomto článku na oblast jazykového výkladu. Vzhledem k zamýšlenému rozsahu i obsahu ovšem na tomto místě uzavřeme, že bylo na několika příkladech ukázáno, že znalost analytické filosofie může přispět k hlubšímu pochopení tradičních otázek filosofie právní a že je tudíž žádoucí pokračovat i nadále v rozvíjení interakce mezi oběma zmíněnými obory a vytěžit tak z obou maximum.

Ondřej Švára

 

Summary

Ondřej Švára: Has the legal philosophy gone through the linguistic turn?

The article summarizes the work that was presented and discussed in the theoretical legal group of the Faculty of Law of Charles University in the academic year 2009/2010. The first part of the work is focused on usefulness of knowledge achieved from the analytic philosophy used for the interpretation of the law, especially the grammatical interpretation. The second part is focused on a concrete example of word meaning in order to demonstrate how the analytic philosophy can contribute to deeper understanding of legal and philosophical themes while confronting the prevailing conception of meaning of the term in the contemporary Czech theoretical legal literature on the one hand and thoughts of the philosopher Ludwig Wittgenstein on the other.

(Summary translated by Jana Chmelařová)

  1. Holländer, P.: Filozofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 215.
  2. Řecké slovo φιλοσοφία (filosofia), které je doloženo poprvé u Herodota, se překládá obratem „láska k moudrosti“ a znamená „snahu o vzdělání, o duševní rozšíření a povznesení nad úzký horizont člověka, který žije bez otázek nad domnělými samozřejmostmi.“ Blíže k tomu např. Patočka, J., Nejstarší řecká filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 11.
  3. Slovy klasických filosofů τεχνη (techné).
  4. Slovy klasických έπιστήμη (epistémé).
  5. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Praha: FILOSOFIA, nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, 2005, s. 16.
  6. Výraz „obrat k jazyku“ (the linguistic turn) byl zaveden oxfordským filosofem Michaelem Dummettem.
  7. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Praha: FILOSOFIA, nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, 2005, s. 18.
  8. Tamtéž
  9. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 88.
  10. Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch, A.: Teorie práva. Praha, Aspi Publishing, 2004, s. 82.
  11. Gerloch, A.: Teorie práva. 5. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 147.
  12. Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. 2. oprav. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic PrF MU v Brně, 2004, s. 172.
  13. Holländer, P.: Filozofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 215
  14. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Praha: FILOSOFIA, nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, 2005, s. 18 a n.
  15. Podrobnosti k uvedeným třem typům otázek viz tamtéž.
  16. Gerloch, A.: Teorie práva. 5. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 147.
  17. Tamtéž, s. 99.
  18. Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. 2. oprav. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Edice učebnic PrF MU v Brně, 2004, s. 179 a n.
  19. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 88.
  20. Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva. 3. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 1788.
  21. Vezměme oblíbený příklad analytických filosofů, slovo „kentaur“.
  22. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Praha: FILOSOFIA, nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, 2005, 136 a n. s.
  23. Tamtéž, s. 139.
  24. Tamtéž, s. 192.
  25. Jedná se o titul knihy prof. Peregrina, která vyšla v r. 1995 v nakladatelství Kluwer academic publishers.
  26. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 97.
  27. Tamtéž, s. 98.