J. H. H. Weiler náleží k celosvětově nejznámějším myslitelům a právním expertům zabývajícím se evropským právem i filosofickými aspekty evropské integrace.

Existuje několik právních otázek, kterým se stále daří vyvolávat v široké populaci občanské vášně. Jednou z nich se stále častěji, a někdy i z nesprávných důvodů, stává v našem veřejném prostoru i náboženství. Ve věku internetu a Googlu můžeme zajisté předpokládat, že všichni čtenáři tohoto věstníku mají prostudované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Lautsi, nebo si o něm alespoň přečetli, a tak není nutné obvyklé uvedení do problému. Jak známo, senát Evropského soudu pro lidská práva rozhodl, že vystavování kříže v italských veřejných školách bylo porušením Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Nezávisle na individuálním náhledu vůči hmotně-právním důsledkům lze konstatovat, že rozhodnutí druhého senátu Evropského soudu pro lidská práva je vnímáno značně rozpačitě. Existuje několik dlouhodobých témat evropské agendy, která jsou ještě naléhavější, složitější a delikátnější než způsob, jakým se zabýváme náročnými problémy státu a církve, náboženskými menšinami, otázkami kolektivních identit Evropy a v rámci Evropy, i parametry uniformity a rozmanitosti našich států a v rámci našich států. Všechny tyto záležitosti jsou zahrnuty v případu Lautsi, všechny jsou přitom řešeny (snad až věštecky) v pouhých jedenácti bodech nepřipouštějících námitek. Porovnejte tento případ s devadesáti stranami textu rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království v nedávné kauze JFS.1

Evropský soud pro lidská práva není vědma. Jedná se o partnera v dialogu s členskými státy Úmluvy, legitimita a přesvědčivost jeho rozhodnutí spočívá jak v jejich kvalitě, tak v možnosti komunikace. ESLP zároveň reflektuje a konstituuje evropské ústavní postupy a normy. Pokud existuje různorodá ústavní praxe mezi státy Úmluvy, čemuž tak rozhodně v této oblasti je, musí Soud naslouchat, a nejen kázat, a pokud naslouchat, tak takovým způsobem, aby to bylo zřetelné. V tomto rozhodnutí nejen že není využita bohatá judikatura, doktrína a praxe mnoha členských států, nýbrž jsou lehkovážně citována především vlastní rozhodnutí. Nejsou dokonce ani řešeny některé otázky, které vznesl žalovaný stát.

Rozhodnutí soudního senátu je podpořeno následujícím dech beroucím uchopením dikce Úmluvy ve věcech církve a státu: „Povinnost neutrality a nestrannosti státu je neslučitelná s jeho rozhodnutím v případě legitimity náboženského vyznání nebo jeho vyjádření.“ (bod 47 (e)).

Připomeňme si například Velkou Británii a její tradiční církev. Panovník je nejenom hlavou státu, ale i hlavou anglikánské církve, školáci mohou být vyzváni, aby zpívali národní hymnu (Bože, chraň královnu). Není sama tato konstituční struktura státní církve jakýmsi druhem posudku, že alespoň v určitém ohledu anglikánství není nelegitimní? Mohla by se kdy dostat Velká Británie do souladu s touto normou? Naznačuje Soud, že by se Velká Británie mohla v této otázce stát Francií? Nemohou snad irské školy učit školáky Ústavu, protože Ústava v preambuli uvádí expressis verbis Nejsvětější Trojici? Musí Dánsko, stejně tak jako Švédsko, opustit luteránství jako oficiální dánské náboženství či skrývat tento fakt před svými dětmi? Dalo by se uvést nekonečné množství dalších příkladů. Může existovat státní církev, nebo církev státem schválená, podporovaná či privilegovaná (z řady variant nesekulární skupiny států, jež jsou součástí Evropy).

Co je přitom tak zajímavého na krajině evropské ústavní doktríny? Zatímco trvá na svobodě náboženského vyznání a svobodě od náboženství, umožňuje bohatou rozmanitost v ústavní ikonografii států a různé formy zachycení náboženství ve veřejném životě: od státní církve k církvi státem podporované, přes státy spolupracující s církvemi, až po státy, v nichž je sekularismus součástí definice státu jako ve Francii.

Není možné stanovit hermetickou hranici mezi symbolikou státu, která může mít náboženský nádech, a pozitivním přínosem jeho ústavního práva, které musí respektovat svobodu vyznání, o nic více než je možné, aby se zabránilo vedlejším účinkům, jako je například francouzské sekulární chápání školního prostředí. Pokud někdo zakáže náboženský oděv ve školách místo toho, aby byl veškerý náboženský oděv povolen, nečiní určitý druh vyjádření k náboženskému vyznání?

Jak udělat dělicí čáru mezi symboly státu, které mohou mít náboženské prvky, od potřeby vzdělání svobodného, bez náboženského donucení, je důležitou a citlivou otázkou. Není ovšem možné začínat s kresbou dělicí čáry, pokud neuznáváme, že by v Evropě tato čára měla existovat. Tyto otázky byly vzneseny v průběhu procesu, nicméně v přijatém rozhodnutí nenalezly patřičnou odezvu. Nejedná se pouze o formální kritiku selhání soudního senátu při uchopení doktrinálního a koncepčního pole, ve kterém se nachází zmíněné rozhodnutí. Evropa, přijímající jako legitimní stát Velkou Británii a Francii, Maltu, Řecko nebo Irsko stejně jako Itálii, je unikátní a jedinečně slibný model tolerance a pluralismu. Tento závěr byste ovšem nevyvodili z rozhodnutí Soudu. Rétorika jeho rozhodnutí jaksi opomněla základní citlivý podtext, přičemž toto opomenutí přiznat rozdíly by bylo pochopitelné, kdyby se jednalo o text napsaný francouzskou Ústavní radou nebo americkým Nejvyšším soudem, nikoli však Evropským soudem pro lidská práva.

Jaká je tedy skutečnost? Italská vláda v podstatě kapitulovala ještě dříve, než soud vydal rozhodnutí, když vznášela argument, že kříž ve škole není o moc více než jen kulturní symbol, čímž měl být upozaděn či překlenut jeho původní význam náboženský. Takováto argumentace nebyla přesvědčivá. Kříž Červeného kříže označující sanitní vozidla na bojišti je jistě přijímán jako symbol hodnoty lidství, který už dávno ztratil svoji identifikaci s křesťanskou tradicí. A totéž platí i pro kříž, který lze nalézt na mnoha národních vlajkách. Nicméně v daném ohledu se domnívám, že Soud správně odmítl takovýto argument v souvislosti se školní třídou, což je zvlášť důležité v případě, že kříž není jednoduchý, pouze ve stylu loga, nýbrž se jedná o kříž s tělem ukřižovaného Ježíše Krista. Ale i v případě, kdy by Itálie vyhrála na základě tohoto argumentu, bylo by to v mých očích Pyrrhovo vítězství. Za současných kulturních a společenských podmínek panujících v Evropě nechce nikdo vyhrát díky takovémuto argumentu, protože by to znamenalo, že pokud si symbol stále udržuje svůj náboženský význam, tak mu nenáleží místo ve veřejném prostoru. A to nelze považovat za správnou reflexi evropské ústavně právní citlivosti.

Soud správně zdůraznil, že ustanovení Úmluvy by měla být vykládána se zřetelem k cílům výchovy k demokracii, jež zdůrazňují hodnoty plurality a tolerance. Je také správné zdůraznit, že v našem chápání náboženské svobody musí být kladen zřetel jak na pozitivní svobodu (svoboda náboženského vyznání), tak i negativní svobodu (svoboda od náboženství). Můžeme tak akceptovat soudní rozhodnutí, že kříž ve třídě má vícero významů, ale převládající je význam náboženský. A můžeme dokonce přijmout předpoklad, že pokud orgán veřejné správy umisťuje na stěny svých škol kříž, pak má výchovný dopad přinejmenším tím, že potvrzuje, nebo naopak vyvrací některé pohledy na svět.

Vede nicméně toto všechno k nevyhnutelnému závěru, že kříž jako náboženský symbol nemá ve škole místo? Takový závěr vyžaduje značnou pečlivost a pozornost, přičemž právě zde se setkáváme s neuspokojivým aspektem soudního rozhodnutí. Nedostatek pečlivosti a pozornosti je přímo fatální chybou, jejímž důsledkem je -s výjimkou automatických odpovědí – začínající naléhavost těchto problémů.

V multikulturní společnosti, kde existuje štěpení mezi různými náboženstvími nebo různými náboženskými vyznáními, by mohlo být zobrazování kříže ve veřejných školách navštěvovaných křesťany, židy a muslimy vnímáno jako výchovný nátlak. Opravným prostředkem v tomto případě by mohlo být buď odstranění kříže, a pak by ve škole vskutku nebylo deklarováno, a tak podporováno, žádné náboženství, nebo lze podle potřeby přidat půlměsíc a Davidovu hvězdu, a tak podpořit všechna náboženství stejnou měrou. Mohlo by se zdát, že druhá možnost je lepší, pokud by byla dobře zvládnuta, neboť by poskytla pozitivní ponaučení vzájemné úcty a tolerance, zvláště když někteří čelí většinovému náboženství, které nepotřebuje dosáhnout uznání, zatímco ostatní jsou předmětem podezření či opovržení. Efekt prázdné zdi, či zdi, na které jsou vyobrazeny všechny symboly formálně rovné ve své neutralitě, je pedagogicky velmi odlišný.

Ale v dnešní Evropě neexistuje takováto multikulturní společnost. V mnoha státech je štěpení (cleavage) mezi katolíky, židy a muslimy daleko menší, než mezi „věřícími“, ať jsou to židé, křesťané nebo muslimové, a „nevěřícími“. Ani laicité není prázdnou kategorií znamenající absenci víry. Často se jedná, jako v tomto případě, o bohatý světový názor, postoj svědomí. Není to indiference v náboženských otázkách. Sekularista může považovat kříž za stejně urážející, jako by ho mohl nazírat žid nebo muslim. Pokud by na zdi byl kříž, půlměsíc a Davidova hvězda, bylo by to vnímáno někým, pro koho není sekulární pohled na svět jen popisem absence náboženské víry, nýbrž vírou v pravém slova smyslu, natřikrát urážlivé.

Takže co s prázdnou zdí? Existuje snadné řešení? Zvažte následující podobenství o Marcovi a Leonardovi, dvou přátelích, kterým začíná školní rok. Žijí v místě jako je např. Abano Terme, v místě, kde žila paní Lautsi. Leonardo poprvé navštíví Marca v jeho domě. Vstoupí a všimne si kříže na zdi u vchodu. „Co je to?“ zeptá se. „Kříž. Proč? Vy ho nemáte? Každý dům by měl mít jeden.“ Leonardo se rozrušený vrací do svého domova. Jeho matka mu trpělivě vysvětluje: „Jsou to věřící katolíci. Respektujme je a jejich přesvědčení.“ Nebo: „Nevěříme v takové věcí, ale respektujeme jejich právo se to domnívat.“ atd. „Můžeme mít také jeden na naší zdi? “ „Ne,“ By byla pravděpodobně odpověď přísné a rozhodné matky, jako je paní Lautsi. A tak je to správně. Je to sekulární pohled na svět, který chce předat svým dětem. Teď si představte návštěvu Marca v Leonardově domě. „Jéé,“ volá, „prázdná zeď. Žádný kříž! Prázdné zdi!“ Vrací se rozrušený domů. „Ne,“ vysvětluje jeho matka, „je to báječná rodina, hodná, laskavá a šlechetná. Ale oni nesdílejí naši víru ve Spasitele. Vážíme si jich.“ „Tak můžeme odstranit náš kříž?“ „Ovšem, že ne, respektujeme je, ale pro nás je nemyslitelné, aby náš dům byl bez kříže.“ Další den jdou obě děti do škol. Představte si školu s křížem. Leonardo se vrací rozrušený domů. „Škola je jako Marcův dům. Jsi si, mami, jistá, že to je pořádku nemít kříž?“ To je podstatou stížnosti paní Lautsi. Představte si ale také, že v první den jsou stěny prázdné. Marco se vrací domů rozrušený. „Škola je jako Leonardův dům,“‘ pláče. „Vidíš, říkal jsem ti, že kříž nepotřebujeme.“ A ještě více by byla alarmující situace, pokud by kříže, které tam byly vždy, byly najednou odstraněny.

Ve společnosti, kde jedna z hlavních konfliktních linií není mezi náboženstvími, ale mezi náboženskou a sekulární společností, není absence náboženství neutrální možností. Některé země, jako jsou Nizozemsko a Spojené království, lépe pochopí toto dilema. V oblasti vzdělávání je snaha být neutrálním či agnostikem vážnější. Sekulární školy jsou financovány stejnou měrou jako náboženské školy. Jedná se o systém, který má jasné výhody, který umožňuje rodičům, aby si zvolili pro svoje děti stejný druh vzdělání, který je stejnou měrou financován ze strany státu, i když samozřejmě respektuje určité základní občanské hodnoty. To zajišťuje svobodu náboženského vyznání v této kritické oblasti vzdělávání a na stejné úrovni umožňuje svobodu před náboženstvím. Je to možnost, která, jak se zdá, není k dispozici v rámci italské ústavy.

V každém případě si myslím, že je něco vznešeného a výchovně náročného mít všechny děti ve stejné veřejné škole a učit je vzájemně respektovat rozmanitosti, které charakterizují naši společnost. Ale v podmínkách naší společnosti rozhodně nejsou prázdné veřejné prostory a prázdné stěny ve škole o nic více neutrální, než stěny s křížem, což se zdá být základním kamenem odůvodnění Soudu.

Je to světská lest, opak pluralismu, která musí být rozptýlena jednou a provždy, pokud máme brát vážně výuku svých dětí, náboženskou i sekulární, křesťanů, muslimů a židů, a zároveň žít v harmonické společnosti a vzájemně se respektovat. Dále, tvrdit, že kříž je převážně náboženský symbol, neznamená, že je pouze náboženský a že italská historie a identita začala s něčím, jako je Francouzská revoluce. Je možné vyjmout z veřejného prostoru některé symboly, jako by byly kontaminované náboženským obsahem? Změnit britskou národní hymnu? Změnit první větu německé ústavy? Na druhé straně italská vláda nemůže prostě důvěryhodně trvat na status quo ante na základě právní kličky, že kříž není nic více než, nebo převážně kulturní ikona. To je nesmysl, a křesťané by se dokonce měli bouřit proti takové redukci hlavní křesťanské náboženské ikony.

Co by měl Soudní dvůr udělat? Má právo a povinnost ukládat státům, aby zajistily, že jejich veřejné školy nejsou místem náboženského nátlaku (Militantní ateismus je také formou náboženského nátlaku). Ale neexistuje jedno řešení ve stylu One Size Fits All , které by se zalíbilo všem. Záleží na demografii, tradicích a kreativitě ve vzdělávání.

V každé oblasti, ve které se setkáváme s tímto problémem, musí být do debaty zapojeny orgány veřejné správy, odborníci na vzdělání a různé sociální skupiny, aby zajistili okolí škol a třídy tak, že bude deklarován pozitivní respekt k různým náboženstvím místo jejich ukrývání, stejně jako bude respektován sekulární světový názor. Můžeme požadovat odstranění všech křížů, některých, nebo žádných křížů. To může vyžadovat školy, které budou odrážet pluralitu společnosti – některé třídy s a některé třídy bez atd. Jsem si jist, že i pedagogičtí pracovníci mohou přijít s novým kreativním řešením. Kreativní jsou nejenom právníci.

Podle této úvahy má paní Lautsi možná nárok na náhradu škody, protože italská vláda neprokázala, že používání náboženských symbolů ve svých třídách bylo součástí věrohodného vzdělávacího programu k toleranci a vzájemné úctě. Právě ten by měl představovat hlavní směr a ústavně-právní imperativ současné Evropy.

Joseph H.H. Weiler

Z anglického originálu publikovaného v The European Journal of International Law (EJIL 21, 1/2010) přeložil Miroslav Hyrman.

 

Summary

J. H. H. Weiler: The Tolerant Classroom: Does the Crucifix violate the sanctity of our Public School?

The author deals with the judgement of ECHR in the Lautsi case, where there was placing of a crucifix, as a Christian symbol, in Italian classrooms on the ground of freedom of belief violation forbidden. He compares various examples of using of crosses, like symbols on flags of many countries etc. He gives an example of two friends – one Christian and one atheist. They respect religion of each other, but at school one of them feels, that it is not the same like at his home.

  1. Délka sama o sobě nezajišťuje nutně dobré rozhodnutí, jak ostatně prokazuje samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ale argumentace, i když zavádějící, je lepší než věštecké příkazy. Pro kritiky tohoto rozhodnutí JFS viz http://www.jewishreviewofbooks.com/publications/detail/discrimination-and-identity-in-london-the-jewish-free-school-case.