Zpráva z odborného semináře na téma „Smluvní pokuta – aktuální otázky a problémy“

Dne 4. října 2011 proběhl v jedné z přednáškových místností v budově Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze odborný seminář na téma „Smluvní pokuta – aktuální otázky a problémy“. Hlavním pořadatelem celé akce byl Spolek českých právníků Všehrd, který pozval přední odborníky jak z akademické sféry, tak i z praxe. Smluvní pokuta je v současné době poměrně často diskutovaným tématem, proto mohlo být podobné setkání, určené jak pro studenty, tak i praktické právníky, poměrně zajímavou příležitostí k výměně různých názorů.

Jako první vystoupil soudce Nejvyššího soudu ČR P. Horák se svým příspěvkem „Smluvní pokuta v aktuální rozhodovací praxi soudů“. Ve svém přednesu stanovil několik hlavních otázek. Hovořil např. o výši pokuty z pohledu přiměřenosti, zásadě poctivého obchodního styku a dobrých mravech, právní úpravě o ochraně spotřebitele, nebo vztahu k dalším institutům uhrazovací a zajišťovací povahy. Dále se snažil hledat hranice mezi principem autonomie vůle smluvních stran a zákonným omezením institutu smluvní pokuty při jejím sjednávání. Pokud jde o aktuální rozhodovací praxi, zde se zabýval především neplatností ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek určitosti nebo srozumitelnosti, dále neplatností ujednání, které svým obsahem nebo účelem obchází zákon,1 ujednáním o smluvní pokutě, která je nepřiměřená,2 smluvní pokutou vázanou na běh času a možnostmi jejího přiznávání soudem,3 nebo vztahem smluvní pokuty a dalších institutů soukromého práva ve spotřebitelských smlouvách.4

Po něm vystoupil odborný asistent Katedry obchodního práva pražské právnické fakulty P. Čech, jenž se věnoval tématu „Smluvní pokuta v judikatuře Nejvyššího soudu“. Na úvod hovořil o významu judikatury, jejíž znalost je dle jeho názoru v dnešní době pro právníka takřka nutností. Ve svém výkladu se věnoval několika oblastem, a snažil se také odpovědět na různé otázky. Zajímal se třeba o přípustné strany ujednání o smluvní pokutě. Z dikce zákona totiž vyplývá, že pokutu platí dlužník v případě porušení povinnosti. Položil však otázku, zda je možné, aby ji také platil někdo jiný, popř. někomu jinému, než věřiteli. Poukázal třeba na dobu první ČSR, kdy bylo obojí přípustné. Oba tyto případy rozvedl na příkladech z rozhodovací praxe soudů. V prvním z nich5 si několik kupujících koupilo nemovitost do podílového vlastnictví. Každý z nich měl přitom zaplatit část kupní ceny a v případě nezaplacení některého z těchto podílů by následovala smluvní pokuta, kdy by měl prodávající možnost se hojit z již zaplacené částky. Smluvní pokutu by tak tedy platil ten, který třeba svůj závazek splnil. Podle něho je takový postup s ohledem na prvorepublikovou tradici v pořádku. Ve druhém případě6 se klient zavázal cestovní kanceláři zaplatit do určité doby při rezervaci nemovitosti. V opačném případě by si cestovní kancelář ponechala rezervační poplatek. Nejvyšší soud tehdy rozhodl o vrácení poplatku, protože nebyla věřitelem povinnosti. Zde však vidí jistý rozpor, neboť klient se předtím ke smluvní pokutě zavázal.

Dále se zabýval otázkou, zda lze smluvní pokutu sjednat jinou veličinou, než z dlužné povinnosti. Zajímal se třeba o to, jestli by se procentní podíl vypočítával z celkové, nebo z fakturované částky v případě, že by došlo jen k plnění poloviny povinnosti, nebo z jaké veličiny vynásobit případnou procentní penalizaci za den, jestliže nebyla uvedena. V minulosti se údajně nižší soudní instance vyslovovaly pro neurčitost, což Nejvyšší soud vracel. P. Čech se vyjádřil v tom smyslu, že by se v takových případech mělo užívat interpretačních pravidel, jako např. favor negotii popř. contra pro ferentem. V pochybnostech by se zkrátka mělo rozhodovat spíše pro platnost ustanovení, příp. k tíži toho, kdo nejasné pravidlo prosadil.

Dalším účinkujícím byl J. Dědič z Vysoké školy ekonomické, který se věnoval problematice odstoupení od smluvní pokuty. Začal postupným vývojem judikatury Nejvyššího soudu, kde poukázal zejména na to, že se zvláště v pozdějších dobách aplikovala stejná judikatura na odlišné skutkové případy, avšak se shodným odůvodněním. Poté se věnoval samotné judikatuře. Rozebíral např. rozhodnutí 3 Cdo 1398/1996, kdy se ve smlouvách objevovala povinnost platit smluvní pokutu v případě storna ze strany kupujícího. Podle něj jde o logický nesmysl, neboť ustanovení je kogentní povahy a lze jej využít jedině v případě porušení právní povinnosti. Zde přitom došlo pouze k výkonu práva, na což nelze smluvní pokutu vázat. Dále podrobil kritice další rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy se vyjádřil v tom smyslu, že není možné, aby došlo k porušení povinnosti pouze v případě, že je vázána až na okamžik odstoupení od smlouvy, protože se podle soudu v takové věci jedná o zánik závazku, při němž nemůže dojít ke vzniku závazku nového. Domnívá se, že takové chápání není správné. Z § 544 OZ sice vyplývá, že předpokladem pro plnění je porušení právní povinnosti, ovšem poukazuje na znění § 36, který říká, že vznik závazku lze vázat na odkládací podmínku. Ustanovení je podle něj svým způsobem dispozitivní, ale ne v případě vzniku smluvní pokuty. Na závěr ale poukázal na rozhodnutí 32 Cdo 182/2010, kde mu soud v obiter dictum dává za pravdu, když se vyjádřil v tom smyslu, že nelze odstoupit od smlouvy, jestliže pro odstoupení neuplynula lhůta. V takovém případě nevznikne ani nárok na zaplacení smluvní pokuty.

S příspěvkem „Smluvní pokuta v kontextu podnikových transakcí“ poté vystoupil advokát I. Barabáš, který se smluvní pokutě krátce věnoval také z praktické stránky. Poukázal na to, že se objevuje v mnoha podobách, častěji se ale údajně využívá sleva z kupní ceny. V akvizičních smlouvách se jedná o nástroj na odstrašení smluvní strany, který ji má stimulovat k realizaci závazku, což podle něj má logiku. Zároveň se také jedná o zajištění případné kompenzace nákladů. Věnoval se rovněž akcesoritě smluvní pokuty, protože ta existuje, dokud trvá smluvní vztah, pokud ale zaniknou v jeden okamžik, tak prý soudy dovozují neplatnost, což je podle něho diskutabilní. Závěrem se zaměřil i na rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho názor, že smluvní pokuta nesmí být vůbec podmíněna. Vyjádřil se v tom smyslu, že není jasné, co Nejvyšší soud k takovému rozhodnutí vedlo, ale jisté vodítko spatřuje v kogentní povaze daného ustanovení.

Jako poslední vystoupil ředitel Justiční akademie v Kroměříži J. Petrov, který se chtěl věnovat smluvní pokutě v rekodifikovaném občanském zákoníku. Nakonec se ale převážně věnoval rozhodovací praxi soudů. Posteskl si na nutnost rychlého rozhodování soudů, jež často vede k nesmyslnosti jejich odůvodnění. Moderní společnost si podle něj žádá, aby nedocházelo ke zneplatňování smluv pouze z důvodu nepřesného ujednání a nesprávného pojmenování institutů. Rozhodující je podle něj obsah, a nikoli označení. Pro neplatnost smluv musí existovat dobrý důvod – např. rozpor s dobrými mravy, újma třetího apod. Současně varoval před zaváděním paušálních důvodů neplatnosti, neboť praxe se zkrátka nedá odhadnout. Nakonec se rovněž přiklonil k názoru, že smluvní pokutu nelze vázat na odstoupení. Po posledním vystoupení následovala závěrečná diskuse.

Vladimír Lajsek

  1. 23 Cdo 2572/2010.
  2. 31 Cdo 2707/2007.
  3. 32 Cdo 1432/2010 a 23 Cdo 4799/2010.
  4. 33 Cdo 4601/2009.
  5. 25 Cdo 186/2000.
  6. 33 Cdo 498/2009.