Tu a tam tak i onak, aneb chybovat je lidské a pochybovat správné.


K institutu smluvní pokuty existuje velmi bohatá judikatura. Foto: Jana Schuminka.

K institutu smluvní pokuty existuje velmi bohatá judikatura. Foto: Jana Schuminka.

Judikaturu Nejvyššího soudu je třeba znát a ctít. Vesměs je rozumná a jednotná. Stará moudrost přesto nabádá k ostražitosti. I mistr tesař se utne a ani slovům učitelovým nemáme věřit bezvýhradně (non iurare ad verbi magistri). Tak i v judikatuře Nejvyššího soudu najdeme rozhodnutí, jejichž správnost je lépe (ne-li přímo nutno) zpochybňovat. Občas proto, že se vzájemně popírají. Jindy přesto, že závěr, k němuž dospívají, je vždy týž. K málokterému právnímu institutu je judikatura tak početná, jako ke smluvní pokutě. Souvisí to s frekvencí výskytu pokuty v praxi a s vášněmi, které vyvolává. A tím i spory. Nikdo není rád trestán. Snadno podlehne dojmu, že trest je nespravedlivý. S počtem rozhodnutí ke smluvní pokutě ale vzrůstá riziko chyb a přehmatů. Ve svém příspěvku bych rád upozornil na čtyři okruhy otázek, ohledně kterých Nejvyšší soud neuhlídal jednotu svých rozhodnutí a judikaturu k pokutě rozkolísal. Na dalších přispěvatelích potom ponechám rozbor judikatury k vazbě práva na smluvní pokutu a odstoupení od smlouvy. Ta je sice (až na výjimky) jednotná. Sdílím nicméně přesvědčení, že její závěry z teoretického pohledu neobstojí a akutně zasluhují změnu.

Ke stranám dohody o smluvní pokutě

Oprávněným ze smluvní pokuty je pravidelně věřitel povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťuje (utvrzuje). Povinným k jejímu placení naopak dlužník takové povinnosti. Musí tomu tak ale být vždy? Mohl by se k plnění smluvní pokuty zavázat někdo jiný (coby – svého druhu – sankční ručitel slíbit placení pokuty v případě, že dlužník poruší povinnost, která slibujícího nestíhá)? A smí se dlužník zajištěné povinnosti zavázat k placení pokuty ve prospěch třetího, než je věřitel zajištěné povinnosti? Ještě v prvorepublikové právní vědě se prosazoval závěr o tom, že oba typy ujednání jsou přípustné a platné. Prve zmíněnou dohodu teorie nazývala tzv. nepravou konvenční pokutou,1 v duchu platného práva by tak bylo možné uvažovat o nepojmenované smlouvě (§ 51 občanského zákoníku, § 269 odst. 2 obchodního zákoníku). Posledně uvedené ujednání potom prvorepubliková doktrína posuzovala jako smlouvu ve prospěch třetího (pactum in favorem tertii),2 ve smyslu platné právní úpravy by tedy mohlo obstát na základě § 50 občanského zákoníku. Ke kontinuitě dnešní úpravy a judikatury s koncepty prvorepublikovými se přitom jak Ústavní, tak Nejvyšší soud tradičně hlásí. Ústavní soud tak učinil např. v nálezu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97: „Zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.“ Pokud jde o Nejvyšší soud, lze upozornit např. na odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001: „Právní úpravu obsaženou v OZO (pozn.: obecném zákoníku občanském) nelze bez dalšího aplikovat; při aplikaci platného ObčZ je však třeba přihlížet k tradičním principům občanského práva, obsaženým též v OZO…

Z dikce platného ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku („…je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán…“) by snad ještě bylo možné dovozovat, že závazek plnit smluvní pokutu stíhá vždy jen porušitele povinnosti. Zákon tedy jako by nepočítal s možností nepravé smluvní pokuty ve smyslu shora uvedeném. Právní úprava v občanském ani v obchodním zákoníku nicméně nevyžaduje totožnost v osobě oprávněného (věřitele) ze zajišťované povinnosti i ze smluvní pokuty. Výslovně tedy nebrání alespoň pokutě sjednané ve prospěch třetího, bude-li k její úhradě zavázán alespoň dlužník zajišťované povinnosti. O to zajímavější je sledovat vývoj judikatury.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 186/2000, jako první připustilo (paradoxně) právě variantu nepravé smluvní pokuty. Tedy tu, jež koliduje s výslovnou dikcí občanského zákoníku. V konkrétním případě M. K. prodala nemovitost do podílového spoluvlastnictví manželů Č. (1/4), manželů Š. (1/2) a paní K. B. (1/4). Kupní cena činila šest milionů korun. Manželé Č. při podpisu uhradili dva miliony, zbývající čtyři miliony měli ve sjednané době uhradit ostatní kupující. Pro případ, že nebude zaplaceno včas, obsahovala kupní smlouva dohodu o smluvní pokutě ve výši půl milionu korun. Po déle trvajícím prodlení prodávající od smlouvy odstoupila a uplatnila nárok na smluvní pokutu. Z částky zaplacené manžely Č. si ponechala část odpovídající výši této pokuty a vrátila jim pouze zbytek z původně zaplacené částky. Manželé Č. namítli, že neporušili právní povinnost (když zbývající část kupní ceny měli hradit ostatní kupující), a soudili se s M. K. o vrácení zadržené části jejich peněz. Marně. Nejvyšší soud ČR (ve shodě se soudy nižšího stupně) uzavřel: „Pro obsah právního vztahu založeného předmětnou kupní smlouvou je určující to, co si strany této smlouvy dohodly, tedy jaké povinnosti účastníci smluvně převzali a jaká práva si smlouvou … založili. Jestliže … žalobci souhlasili s tím, že dohodnutou smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč zaplatí za ostatní kupující v případě, že zbytek kupní ceny jimi (tedy manžely Š. a K. B.) nebude zaplacen ve sjednané době, pak názor …, že žalobci byli povinni zaplatit jen 1/4 dohodnuté smluvní pokuty … a … jen za předpokladu, že by se ocitli v prodlení se zaplacením části kupní ceny na ně připadající, je nesprávný, neboť takovéto ujednání z obsahu … smlouvy nevyplývá.“

O to více překvapuje závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009. Nejen tím, že vyznívá přesně opačně, aniž se Nejvyšší soud vypořádal s předchozí judikaturou. Nové stanovisko je navíc obecné, tj. zahrnuje i variantu smluvní pokuty ve prospěch třetího, kterou dikce občanského zákoníku přímo nevylučuje. Skutkové okolnosti byly v souzeném případě právě tak i postaveny. Smluvní pokutu sjednali zprostředkovatel – realitní makléř (coby věřitel) s vlastníkem nemovitosti (coby povinným), kterou makléř nabízel ke koupi. Zajišťovala povinnost vlastníka prodat nemovitost ve sjednané lhůtě zájemci, jehož makléř vyhledal a se kterým vlastník i uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí. Vlastník povinnost porušil, pokutu přesto platit nemusel. Důvod? Nejvyšší soud negativně zhodnotil, že věřitelem pokuty byl jiný subjekt (zprostředkovatel), než kterému vlastník dlužil povinnost kontrahovat (zájemce). Takovou konstrukci měl za odporující § 544 odst. 1 občanského zákoníku. V obecné rovině k tomu konstatoval: „Jak se podává z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., smluvní pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku. Není pochyb o tom, že žalobce (pozn.: zde realitní makléř) smluvní stranou smlouvy o budoucí smlouvě nebyl, a již proto ani nemohl sjednat smluvní pokutu pro případ nesplnění závazku touto smlouvou založeného. Věřitelem tohoto závazku byl budoucí kupující a pouze on mohl s žalovanou (pozn.: zde vlastník nemovitosti) jako budoucí prodávající uzavřít dohodu o smluvní pokutě.“ Škoda, že se Nejvyšší soud při té příležitosti blíže nevypořádal ani s tím, že dikce § 544 odst. 1 občanského zákoníku nevylučuje placení pokuty jiné osobě než věřiteli zajišťované povinnosti, ale ani s konstrukcí smlouvy ve prospěch třetího, tedy s ustanovením § 51 občanského zákoníku. Nemluvě o zásadě smluvní volnosti a konceptu smluv nepojmenovaných.

Smluvní pokuta sazbou ze splněné části závazku

Výši smluvní pokuty lze konstruovat rozličně. Praxe nejčastěji volí mezi pevnou částkou (např. tisíc korun) a procentní sazbou z určené veličiny (např. 0,1 % z kupní ceny, z fakturované částky apod.), ať již sjednané jednorázově či za každý vymezený úsek času (den, týden, měsíc prodlení atd.). Lze však sazbu smluvní pokuty v případě prodlení s plněním části závazku smluvně navázat také na tu část závazku, ohledně které dlužník svou povinnost splnil? Uhradí-li např. dlužník polovinu fakturované částky (např. 500 tis. z miliónu korun), může mu být (určuje-li tak výslovně smlouva) pokuta přesto vyměřena sazbou z částky fakturované (tedy např. jako 0,1 % z miliónu korun za každý den prodlení), nikoliv jen ze zbylé částky dlužné? Zdálo by se, že tomu nic nebrání. Tak jako smluvní pokuta mohla být od počátku určena pevnou výší (zde tisíc korun za každý den prodlení), proč by se její procentní sazba nemohla odvíjet od jiné částky, než je aktuálně dlužná?

V judikatuře Nejvyššího soudu se přesto lze setkat s názorem, který takovou konstrukci vylučuje. Dokladem toho je např. rozhodnutí ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 1272/2009. Sjednaná sazba v souzeném případě činila 0,3 % z fakturované částky za každý den prodlení. Část faktury ale dlužník zaplatil. Věřitel u Nejvyššího soudu uspěl jen s tou částí nároku na smluvní pokutu, která uvedenou sazbu vztahovala k částce dlužné, nikoliv fakturované. Nejvyšší soud to odůvodnil takto: „Lze-li smluvní pokutu sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti (zde povinnosti zaplatit řádně a včas cenu díla), může žalobkyně požadovat pokutu pouze ze skutečně dlužné částky, nikoliv z částky vyčíslené fakturou bez ohledu na to, že její podstatná část byla zaplacena ve lhůtě splatnosti.“

To je přísný závěr. Horší je, že – co do své podstaty – koliduje s jinými rozhodnutími téhož soudu. Podobná konstrukce se jen o několik měsíců dříve vyskytla ve sjednané sazbě úroku z prodlení v obchodněprávních vztazích. Viz skutkové okolnosti rozhodnutí ze dne 25. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008. Nejvyšší soud v jeho odůvodnění projevil mnohem více benevolence, ale i respektu ke smluvní svobodě stran. Zdůraznil: „Takový způsob sjednání úroku z prodlení není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 369 odst. 1 obch. zák. Základem pro výpočet výše úroku z prodlení nemusí být pouze výše částky, s jejímž splacením je dlužník v prodlení, ale i jiná částka, jak tomu bylo v daném případě.“ Podotknul jen, že soud bude v takovém případě povinen bedlivěji posuzovat přiměřenost sjednané sazby, když sazba samotná (např. 0,1 % denně) ještě nevypovídá o pravém poměru k dlužné částce. Přitom právě vůči dlužné částce je třeba poměřovat přiměřenost sankce. Ve vztahu k ní bude sjednaná sazba vždy tíživější. Bude-li např. denní úrok z prodlení ve výši 0,1 % odvíjen od částky fakturované, dlužník se však ocitne v prodlení jen ohledně placení desetiny této částky, jeho prodlení bude ve skutečnosti postihováno sazbou 1 % z dlužné částky denně.

Moderační právo nebo povinnost soudu?

Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu podnikatele v obchodněprávních vztazích může soud v souladu s § 301 obchodního zákoníku snížit. Teorie tradičně pojednává o tzv. moderačním právu soudu. Judikatura Nejvyššího soudu se nicméně v poslední době rozchází v názoru na řešení otázky, nakolik je soud k moderaci povinen, dospěje-li k závěru, že pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Starší rozhodnutí ještě pojednávají o tzv. druhé fázi soudního rozhodování a přiznávají v ní soudu širokou diskreci při posuzování, zda k moderaci přikročí, či nikoliv, byť by i byl z předchozí fáze svých úvah přesvědčen o nepřiměřenosti pokuty. Tato rozhodnutí tak, jinými slovy, vycházejí z konceptu, podle něhož soud ani nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu moderovat nemusí. Viz k tomu např. často citované závěry rozhodnutí ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004: „V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta… V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.“

V novější judikatuře se nicméně zmínka o této fázi rozhodovacího procesu soudu potichu vytrácí. Tak i v rozhodnutí ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, dokonce velký senát Nejvyššího soudu na jedné straně hovoří o „moderačním oprávnění soudu“, resp. o rozhodování soudu o tom, „zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit“. Současně však velký senát předchozí závěry o zmíněné druhé fázi rozhodovacího procesu výslovně nepřejímá. Doslova uvádí: „Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování. Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta… Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.“

Ještě explicitnější jsou však rozhodnutí, která dokonce expresis verbis pojednávají o povinnosti soudu moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Viz zejména závěry rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008: „Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Vyplývá-li však ze skutkových zjištění, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák. (tj. že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká), není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije a soud je povinen tohoto oprávnění využít.“, jakož i znovu ze dne 27. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 4038/2007: „Vyplývá-li z obsahu spisu, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle § 301 obch. zák., tedy že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije. Soud je povinen tohoto oprávnění využít (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008). Je-li smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka.“ Domnívám se, že takový posun není namístě.

Výklad zdánlivě neurčitého ujednání o sazbě smluvní pokuty

Hned několik rozhodnutí Nejvyššího soudu dokládá četnost jednoho nešvaru v praxi. Strany sice sjednají sazbu smluvní pokuty (např. 0,1 % denně), opomenou však zmínit, z které veličiny se má odvíjet. Z kupní ceny? Z fakturované částky? Z částky aktuálně dlužné? Soudy nižších stupňů mívají v takových případech tendenci sáhnout k závěru o neurčitosti, a tudíž neplatnosti ujednání. Nejvyšší soud zpravidla – zcela správně – projevuje větší míru respektu k autonomii vůle stran a především zásadě favor negotii. Ta velí v pochybnostech upřednostnit výklad, který podrží platnost právního úkonu, před výkladem, který znamená neplatnost, jsou-li možné oba výklady. Jinak řečeno – soudce by měl hledat spíše cesty k platnosti úkonu, než naopak. Ústavní soud uvedenému principu přiznává dokonce význam v rovině ústavněprávní. Ve svém nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, např. uzavřel: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.“

Pro ilustraci optimálního přístupu k uvedenému postulátu lze poukázat hned na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozhodnutí ze dne 20. května 2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003, se Nejvyšší soud zabýval posouzením dohody, kterou strany pro případ „pozdní úhrady faktury“ sjednaly smluvní pokutu jen jako desetinu procenta za každý den prodlení, neuvedly však, z jaké částky se má pokuta vypočíst. Odvolací soud konstatoval, že není jasné, zda se má pokuta určit z částky fakturované či dlužné, a nepřiznal nic. Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a případ vrátil k novému projednání. V odůvodnění odvolacímu soudu vytkl: „Pouhé konstatování, že smlouva neobsahuje určité a jednoznačné ujednání o tom, z jakého základu bude smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení vyčíslována, když způsob vymezení tohoto základu ve znění ’pozdní úhrada faktury‘ zmíněné požadavky nesplňuje, neboť nerozlišuje mezi částkou fakturovanou a částkou dlužnou, a tato neurčitost není odstranitelná ani za použití výkladových pravidel obsažených v § 266 obch. zák. a § 35 odst. 2 obč. zák., není provedením výkladu obsahu této části smlouvy … tak, jak jej právě citovaná ustanovení předpokládají…“ Případ měl ale zajímavý vývoj. Soud prvního stupně i soud odvolací po novém projednání žalobu opět zamítly. Odvolací soud znovu dospěl k názoru, že ujednání není určité a chybějící náležitost dohody nelze odstranit výkladem, jak požadoval Nejvyšší soud. Žalobci tedy nezbylo, než se podruhé obrátit na Nejvyšší soud. Ten obě rozhodnutí nižších soudů znovu zrušil a věc opětovně vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Tentokrát ovšem nic neponechal náhodě. V odůvodnění rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1085/2006, nepřipustil pochybnost o tom, že v dané věci je nutné dát za pravdu žalobci: „…nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že ujednání o způsobu určení výše smluví pokuty je neurčité (§ 37 obč. zák.), neboť neurčitost ujednání o smluvní pokutě lze odstranit využitím výkladových pravidel obsažených v ust. § 266 odst. 1 až 4 obch. zák., popř. v ust. § 35 odst. 2 obč. zák… Z předmětného ujednání je zřejmé, že základem pro výpočet smluvní pokuty je fakturovaná částka a v případě prodlení se zaplacením pouze části fakturované částky je základem tato část. Tento závěr lze dovodit z jazykového vyjádření ujednání o smluvní pokutě i z toho, že takovýto význam by takovému ujednání přikládala osoba, jíž byl tento úkon určen…

Učebnicový příklad vzorné aplikace pravidel interpretace právního úkonu, respektující nastíněné principy, Nejvyšší soud podal v rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 2887/2007. Strany opět ujednaly, že „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení“. Odvolací soud měl takovou dohodu znovu za neplatnou pro neurčitost, když v ní nenašel základ pro výpočet smluvní pokuty stanovené procentem, a tento nedostatek – dle svých slov – nemohl nahradit výkladem. Nejvyšší soud mu nicméně rovnou vytknul, že pravidla interpretace právního úkonu v ustanovení § 266 obchodního zákoníku jsou „mimo jiné projevem soukromoprávní zásady, že smlouvy mají být plněny. Bývají uzavírány proto, aby platily, aby se jimi strany řídily. Uvedené platí přesto, že smlouvy zpravidla nebývají formálně dokonalé.“ Za základní východisko tím Nejvyšší soud jasně označil právě zásadu favor negotii. Při hledání pravého obsahu ujednání potom Nejvyšší soud připomněl mj. princip contra proferentem, neboli subsidiární pravidlo obsažené v ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku. Soud podle něj (nelze-li postupovat podle předchozích odstavců) výraz připouštějící různý výklad v pochybnostech vyloží k tíži strany, která jej jako první v jednání použila. Nejvyšší soud přiléhavě shrnul, že „Zákonný termín ‚výraz’ však může znamenat i určitý soubor slov, nikoli pouze slovo jediné. V daném případě se za takový výraz, jímž je projevena vůle směřující k určení základu pro stanovení smluvní pokuty určené procentem dá považovat formulace ‚prodlení s pozdní úhradou faktury’.“ Ve vazbě na posuzovaný případ potom Nejvyšší soud konstatoval, že v úvahu přicházejí prakticky jen dvě varianty interpretace sporného ujednání – buď se pokuta vypočte sjednanou sazbou z částky fakturované, nebo z částky dlužné. Prve zmíněný výklad bude ku prospěchu věřitele, když ten za dlužníkovo prodlení obdrží vyšší pokutu. Druhá interpretace vyzní příznivěji pro dlužníka, když jeho prodlení s úhradou nižší částky než fakturované bude postiženo celkově nižší sazbou pokuty. Ke spravedlivému rozhodnutí věci tudíž stačí, aby soudy učinily skutkový závěr o tom, které ze stran smlouvy přičíst nejasnou dikci ujednání o smluvní pokutě (neboli – v podstatě – která strana toto ujednání formulovala). Bude-li na vině dlužník, je třeba vyjít z výkladu pro něj tíživějšího, tj. pokuta se určí sazbou z částky fakturované. Půjde-li nejasnost k tíži věřitele, bude závěr přesně opačný.

Ani v tomto přístupu bohužel Nejvyšší soud není důsledný, všechna jeho rozhodnutí tudíž nezasluhují takovou chválu jako rozhodnutí shora citované. Zklamáním je např. letošní rozhodnutí ze dne 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 3008/2009. Také zde účastníci sjednali sazbu pokuty (0,25 % denně), aniž upřesnili, od které veličiny ji odvíjet. Odvolací soud opět rozhodl o neurčitosti a neplatnosti dohody. Nejvyšší soud jeho závěr tentokrát potvrdil. Je možné, že skutkové okolnosti se od předcházejících případů výrazně lišily. Odůvodnění Nejvyššího soudu nicméně mlčí o takových odlišnostech, ani jinak neuvádí, proč v daném případě nebylo možné postupovat způsobem, k němuž jinak soudy nižších stupňů zavazuje. Nejvyšší soud se spokojil jen s obecným závěrem: „Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je neurčité, neboť z něj nelze zjistit výši smluvní pokuty, resp. nelze z něj spolehlivě zjistit způsob určení smluvní pokuty (a tudíž ani posoudit, nepříčí-li se výše smluvní pokuty dobrým mravům). Z textu smlouvy je sice nepochybné, že účastníci se dohodli na tzv. procentuální smluvní pokutě, tedy na tom, že smluvní pokuta bude určena procentem ze stanovené částky za každý den prodlení se zaplacením splátky úroku. Zatímco procentní sazba je v textu vyjádřena jednoznačně (0,25 %), není z něho dostatečně zřejmý základ pro výpočet této sazby. Jinak řečeno, sankce má být vypočtena z ‚dlužné částky’, aniž je specifikováno, zda je jí míněn nedoplatek půjčky (dlužná jistina) nebo pouze splátka zálohy sjednaného úroku z půjčky, která nebyla dlužníky včas zaplacena (dlužná splátka úroku). Text smluvního ujednání neumožňuje postavit na jisto, zda vůlí smluvních stran bylo sankcionovat nevčasnou platbu zálohy úroků částkou odpovídající 0,25 % z částky 3,000.000,- Kč (jak prosazuje žalobce) nebo částkou odpovídající 0,25 % z částky 8.000,- Kč (jak prosazuje žalovaný). Tuto nejasnost nelze odstranit ani výkladem smluvního ujednání, neboť obě zmíněné alternativy jsou možné a mají logické opodstatnění.“ Jestliže ale Nejvyšší soud v závěru své argumentace výslovně připustil, že obě výkladové alternativy byly možné a měly stejné logické opodstatnění, sám sebe usvědčil z porušení zásady favor negotii, jak ji – z pozic ústavněprávních – prosazuje i Ústavní soud (viz výše). V pochybnostech se totiž – vzdor rovnocennosti obou výkladových variant – přiklonil k závěru o neplatnosti smlouvy. Přitom stačilo upřednostnit tu z nich, na niž by ukázalo pravidlo contra proferentem, a tím i závěr o platnosti smlouvy. Soudy sice daný vztah neposoudily jako obchodněprávní, ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku tak nebylo možné přímo použít. Většina rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu se nicméně shoduje v závěru (byť ani on není v judikatuře plně ustálen3), že pravidlo contra proferentem se prosazuje i ve vztazích čistě občanskoprávních.4 Lze tak jen doufat, že účastníci sporu se s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesmířili a podají proti němu ústavní stížnost. Vzhledem k řečenému by měli značnou šanci uspět.

Závěrem

Vždy jsem obhajoval (a budu hájit dál) nutnost dokonalé znalosti judikatury Nejvyššího soudu, respektu k ní a rovněž potřebu důsledné reflexe této judikatury v právní teorii, ve výuce i v praxi. Shora uváděné příklady nicméně dokládají, že v oblasti smluvní pokuty je na místě zdrženlivost a nezřídka pochybnost. Obávám se, že úkol dát praxi jasná a pevná judikatorní stanoviska k otázkám, s nimiž se uživatelé tohoto právního institutu potýkají, před Nejvyšším soudem teprve stojí. Kdykoliv se tak v oblasti smluvní pokuty budeme zaštiťovat judikaturou Nejvyššího soudu, vězme, že její závěry není dobré (a často ani možné) přeceňovat. Naopak – upřímně doufám v další judikatorní vývoj na tomto úseku a s ním i v částečnou revizi mnohých z těch stanovisek, která dnes máme k dispozici.

JUDr. Petr Čech, LL.M.

Summary

Petr Čech: The case law to the contractual penalty

The author of this article comments on the contradictions in case law of the Supreme Court of the Czech Republic related to the contractual penalty. He draws attention to four areas of study, to which the case law currently does not have answers clear enough. 1) Admissibility of differences in persons of creditor and debtor of the contractual penalty from the parties to the contract. 2) Can the calculation of the contractual penalty be derived also from the part of the obligation that is already satisfied? 3) Does the court have to use his moderation right, if the contractual penalty is disproportionately high? 4) Is the contractual penalty applicable, even if it is vague? The article provides examples of contradictory case law to all the sub-topics.

(Summary written by Lucie Trojanová)

  1. Sedláček, J.: Obligační právo, 1. díl, Wolters Kluwer, 2010, str. 105.
  2. Kubeš, V. in Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl pátý, Linhart, Praha 1936, str. 970.
  3. Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 32 Odo 763/2006.
  4. Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008.