Ani po téměř čtyřech letech od vyhlášení nezávislosti není kosovská státnost uzavřenou kapitolou. Následující práce nabízí analýzu důsledků, které měl pro situaci posudek Mezinárodního soudního dvora z července 2010.

Kosovo vyhlásilo nezávislost dne 17. 2. 2008. (Foto: J. Patrick Fischer)

Kosovo vyhlásilo nezávislost dne 17. 2. 2008. (Foto: J. Patrick Fischer)

17. února 2008 vyhlásilo Kosovo jednostranně nezávislost na Srbsku. Středobodem zájmu této práce je posudek Mezinárodního soudního dvora z 22. července 2010 k otázce položené Valným shromážděním OSN, v němž Soud většinově prohlásil, že vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo v rozporu s mezinárodním právem. Autor v práci rekapituluje základní argumentační linii Soudu a dotýká se některých sporných momentů posudku. Následně se zabývá jeho důsledky: právními a především politickými. V závěru připomíná politicko-ekonomický vývoj oblasti z posledních let.

Cesta k posudku

V březnu 2008 Srbsko ohlásilo svůj záměr požádat Mezinárodní soudní dvůr o přezkoumání, zda kosovské vyhlášení nezávislosti ze 17. února 2008 bylo porušením mezinárodního práva. 8. října 2008 přijalo Valné shromáždění rezoluci č. 63/3 požadující na základě čl. 96, odst. 1 Charty a čl. 65 Statutu MSD odpověď soudního dvora na otázku: „Je jednostranné vyhlášení nezávislosti dočasnými orgány kosovské samosprávy v souladu s mezinárodním právem?“1 Rezoluci podpořilo 77 států, 6 bylo proti a 74 se zdrželo hlasování. Nejčastějšími argumenty proti podpoře žádosti o posudek bylo, že vyhlášení nezávislosti je aktem nikoli právním, nýbrž politickým,2 a že posudek MSD může ohrozit mimořádně citlivou situaci v regionu.34 Generální tajemník OSN následně shromáždil relevantní dokumenty a poskytl je MSD.

Ratione materiae: právo nebo politika?

Po rekapitulaci procedurálních záležitostí se Soud zabývá na prvním místě otázkou své jurisdikce. Za zmínku stojí zejména názor vznesený během písemných a ústních vyjádření, že daná problematika spadá do ustanovení čl. 12 (1) Charty OSN. Ten stanoví: „Pokud Rada bezpečnosti vykonává v jakémkoli sporu nebo v jakékoli situaci funkce, které jí ukládá tato Charta, Valné shromáždění neučiní žádné doporučení o takovém sporu nebo situaci, ledaže o to Rada bezpečnosti požádá.“ Soud se proto musel vypořádat s tvrzením, že z důvodu aplikace tohoto ustanovení nebylo vůbec přípustné, aby Valné shromáždění využilo svého práva požadovat po MSD posudek podle čl. 96. Odvolal se však na svůj dřívější právní názor, který vyjádřil v roce 2004 v případě posudku ke stavbě zdi na okupovaných palestinských územích, že totiž samotnou žádost o posudek nelze chápat jako doporučení ve smyslu čl. 12. Za odlišnou otázku pak označil, zda by skutečnost, že se situací zabývá Rada bezpečnosti, měla vést k tomu, že Soud odmítne vykonat svou jurisdikci.5

Samotná žádost o posudek totiž per se nezakládá povinnost Soudu otázku zodpovědět, naopak slovem „může“ uvedeným v čl. 65 (1) Statutu, je Soudu v této otázce dána diskreční pravomoc. Soud proto vždy zvažuje, zda existují závažné důvody, proč by se k otázce neměl vyjádřit. V tomto kontextu Soud považuje za významný dotaz, zda by neměl požadavek Valného shromáždění odmítnout s odůvodněním, že by se na něj měla obrátit Rada bezpečnosti, která se situací v Kosovu dlouhodobě zabývá. V odpovědi na něj konstatoval, že angažmá Rady bezpečnosti nevylučuje „legitimní zájem“ Valného shromáždění na vznesené otázce, a že Charta omezuje pouze jeho možnosti doporučení, nikoli však účasti na diskusi. Dochází proto k názoru, že skutečnost, že problematika nezávislosti Kosova byla doposud řešena jen na půdě Rady bezpečnosti nezakládá závažný důvod, pro který by Soud neměl ve věci rozhodnout.6

Dále se Soud musel zabývat problematikou, zda jemu položená otázka je otázkou „právní“, ve smyslu čl. 96 Charty a čl. 65 Statutu. Tuto povinnost měl mít proto, že ač otázka „Je vyhlášení nezávislosti (…) v souladu s mezinárodním právem?“, otázkou právní prima facie je, některé státy tento její charakter zpochybnily. Byl artikulován názor, že by vyhlášení nezávislosti mělo být vnímáno jako politický akt, neboť jej mezinárodní právo neupravuje. Soud tuto argumentaci odmítl s odůvodněním, že má-li nějaká otázka významné politické přesahy, neodjímají jí nutně její právní charakter. Vznesenou otázku podle jeho názoru lze přezkoumat z hlediska mezinárodního práva, a to bez ohledu na politické příčiny či konsekvence rozhodnutí.7

Přezkum skutkového stavu

Soud dále po právní stránce přezkoumává situaci vyplývající z ustanovení Rezoluce Rady bezpečnosti 1244 a navazujících nařízení UNMIK. Mimo jiné připomíná směrnici Rady bezpečnosti ke jmenování zvláštního zmocněnce, která přiznává schválení konečného rozhodnutí o statusu Kosova právě Radě.

Soud nabízí i citaci z dopisu zvláštního zmocněnce generálnímu tajemníkovi z konce března 2007 (tedy necelé dva měsíce po zveřejnění tzv. Ahtisaariho plánu): „Jsem pevně přesvědčen, že potenciál vyjednávání vést k jakémukoli oboustranně přijatelnému východisku je vyčerpán. Žádná další jednání, ať už jakéhokoli formátu, nepovedou z této slepé uličky. (…) Nadešel čas vyřešit status Kosova. Na základě pečlivého zvážení kosovské nedávné historie a dnešních skutečností a s ohledem na jednání se stranami jsem dospěl k závěru, že jediným schůdným řešením pro Kosovo je nezávislost, zpočátku pod dohledem mezinárodního společenství.“8 Soud ještě připomíná neúspěšná jednání následující po zveřejnění Plánu a následně už se zabývá samotným vyhlášením nezávislosti ze 17. února 2008.

Na špatnou otázku špatná odpověď

V další části posudku Soud konstatuje, že není tázán na právní důsledky vyhlášení nezávislosti ze strany Kosova, nýbrž pouze na to, zda tento akt per se porušuje mezinárodní právo. Nemusí se tedy zabývat ani otázkou, zda Kosovo dosáhlo státnosti. Tato skutečnost je naprosto zásadní, neboť Soud ve skutečnosti rozhoduje o velice úzké otázce bez hlubších přesahů. Z toho můžeme dovodit, že ať už by bylo jeho rozhodnutí jakékoli, těžko mohlo znamenat kvalitativní převrat ve vnímání státní svrchovanosti či způsobu vzniku nových států. Soud totiž tvrdí, že se dalšími okolnostmi případu nepotřebuje zabývat a vyjadřuje dle mého názoru i jistou nechuť položenou otázku v tomto smyslu rozumně přeformulovat.9

Na druhou stranu Soud téměř bezprostředně po tomto konstatování dochází k závěru, že otázka není položená přesně, neboť bylo zpochybněno tvrzení, že vyhlášení nezávislosti skutečně provedly „dočasné orgány kosovské samosprávy“. V tomto ohledu připomíná, že Srbskem předložené body agendy, v rámci kterých předneslo svůj návrh rezoluce, se nazýval „Požadavek posudku (…) k vyhlášení nezávislosti Kosova“. Soud upozorňuje, že aby mohl o otázce kvalifikovaně rozhodnout, nesmí si nechat svázané ruce její původní formulací a musí přezkoumat, která entita nezávislost vyhlásila. Dále prohlašuje, že není jeho úkolem rozhodnout, zda vyhlášení nezávislosti je v souladu s mezinárodním právem (tedy zda mezinárodní právo výslovně zaručuje oprávnění tak učinit) a dovozuje (zdá se ovšem, že bez přesvědčivé argumentace), že je ve skutečnosti požadována odpověď na otázku, zda toto vyhlášení nezávislosti bylo porušením mezinárodního práva. Přitom předvídá situaci, kdy jednání není ani v souladu s mezinárodním právem, avšak ani jej neporušuje.10

Přezkum vyhlášení nezávislosti po právní stránce

Kdo jej schválil?

Soud se tedy nad rámec původní otázky pouští do poněkud odvážné úvahy nad tím, která entita přijala vyhlášení nezávislosti; zda jí byl kosovský parlament jako dočasná instituce zřízená podle Ústavního rámce pro dočasnou samosprávu Kosova nebo nikoli, a zda tedy vůbec vyhlášení nezávislosti spadalo pod zmíněnou právní úpravu. Soud v tomto kontextu připomíná preambuli Deklarace nezávislosti, která se zmiňuje o dlouholetých a bezvýsledných jednáních o statusu Kosova a o snaze dát kosovskému lidu jistotu ohledně jeho budoucnosti. Protože odst. 1 Deklarace hovoří o nezávislém a suverénním státu, je podle Soudu zřejmé, že nebylo jednáno v rámci dočasných institucí a stávajícího právního řádu a že proto ani autoři této Deklarace nejednali z pozice autorit založených tímto řádem – tato skutečnost má být podložena i skutečností, že se autoři nezaštiťují názvem orgánu dočasné správy. Soud dále připomíná proklamovanou vůli Kosova dodržet své závazky vyplývající z Ahtisaariho plánu a rezoluce 1244. Nakonec konstatuje, že procedura přijímání Deklarace byla odlišná od běžné legislativní procedury dočasného kosovského parlamentu a stejně tak se odlišuje i její jazyk.11 V důsledku se podle jeho názoru na vyhlášení nezávislosti vůbec neaplikují ustanovení Ústavního rámce.

Mezinárodní soudní dvůr přikládá značnou relevanci i reakci zvláštního vyslance (disponujícího právem veta vůči přijaté legislativě) – zejména v kontextu faktu, že vystoupil proti několika předchozím iniciativám směřujícím k vyhlášení nezávislosti. Vzhledem k tomu, že tak v tomto případě neučinil, lze podle Soudu předpokládat, že dané jednání nepokládal za jednání dočasných orgánů ultra vires. Soud v souhrnu shledává, že vyhlášení nezávislosti je přičitatelné zástupcům kosovského lidu, kteří však nejednali z pozice členů dočasného orgánu založeného Ústavním rámcem.

Obecné mezinárodní právo

Hned na začátku této kapitoly Soud konstatuje, že v posledních třech stoletích vyhlásilo mnoho entit nezávislost – některé z nich jí pak skutečně dosáhly, jiné nikoli. Ve většině případů se jednalo o výkon práva na sebeurčení, Soud však nachází i případy, kdy vyhlášení nezávislosti proběhlo mimo rozsah výkonu tohoto práva. To nic nemění na faktu, že samotný akt vyhlášení nezávislosti nebyl v praxi nikdy jako takový vnímán jako porušující mezinárodní právo.

Soud připomíná čl. 2, odst. 4 Charty, který zaručuje státům právo na územní integritu – to je ovšem vymahatelné výslovně pouze vůči dalším státům. Nelze tedy dovozovat, že by toto právo bylo aplikovatelné i vůči entitám pod jurisdikcí toho kterého svrchovaného státu. Některé státy ve svých vyjádřeních namítaly, že Rada bezpečnosti několikrát odsoudila unilaterální vyhlášení nezávislosti (např. v případě severního Kypru či Republiky srbské). Soud na ně zareagoval připomenutím, že ve všech těchto případech Rada nevycházela z unilaterárního charakteru těchto vyhlášení jako takových, ale z toho, že byla spojena s protiprávním užitím síly či porušením jiných norem mezinárodního práva – zejména norem kogentních. Soud připomněl, že v případě Kosova Rada bezpečnosti k takovému závěru nikdy nedospěla, a že tedy z jednání Rady bezpečnosti nelze dovozovat obecný zákaz vyhlášení nezávislosti.12 Následně uzavřel, že vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo v rozporu s obecným mezinárodním právem. Následně se však musel vypořádat ještě s otázkou, zda jím byla porušena některá partikulární norma.

Rezoluce Rady bezpečnosti 1244 a Ústavní rámec

Na prvním místě zde Soud připomíná, že rozhodnutí Rady bezpečnosti dlouhodobě vykládá jako zakládající povinnosti podle mezinárodního práva. Je tedy nepochybné, že tyto účinky měla i rezoluce 1244. Dochází k závěru, že vzhledem k tomu, že předpisy UNMIK odvozují svůj závazný charakter od Rezoluce, je třeba vnímat i jejich mezinárodněprávní charakter. Soud dále konstatuje, že v době vyhlášení nezávislosti, tedy 17. 2. 2008, byla rezoluce 1244 stále účinná, když její ustanovení přímo stanoví, že mezinárodní správa potrvá, dokud Rada další rezolucí nerozhodne jinak. Stejně tak je podle Soudu nutné považovat za k tomuto datu účinný i Ústavní rámec.

Poté, co Soud podrobně rekapituloval relevantní ustanovení rezoluce 1244 a některých nařízení UNMIK, shledal, že zřízení mezinárodní civilní a bezpečnostní správy v Kosovu je třeba chápat jako výjimečné opatření směřující k řešení krizové situace z roku 1999, jejichž účel je především humanitární. Podle Soudu rezoluce 1244 dala UNMIK pouze mandát k zprostředkování nezbytných rozhovorů na téma kosovského statusu bez jakéhokoli předvídání výsledku těchto jednání.13

Mlčící rezoluce = svobodné Kosovo

Tím ovšem nebyla definitivně zodpovězena otázka, zda akt vyhlášení nezávislosti porušil povinnost stanovené rezolucí 1244. Zatímco část účastníků řízení byla toho názoru, že Rezoluce předvídá finální řešení jako výsledek dohody všech přímo zúčastněných stran, případně jako důsledek další rezoluce Rady bezpečnosti, jiní se domnívali, že rezoluce 1244 otázku finálního statusu Kosova vůbec neřeší. Soud se tedy vydal cestou důkladné analýzy textu.

V první řadě konstatuje, že „tato rezoluce neobsahovala žádné ustanovení zabývající se konečným statusem Kosova či podmínkami jeho dosažení“14 a připomíná, že tam, kde Rada bezpečnosti zamýšlela omezit možnosti vedoucí k definitivnímu stanovení statusu některého území, učinila to výslovně a restriktivně. Rada bezpečnosti přitom v Rezoluci přímo zavazuje pouze Kosovskou osvobozeneckou armádu ke složení zbraní a všechny aktéry ke spolupráci s ICTY, zatímco v předchozích relevantních rezolucích vždy zavazovala eo nomine „albánské vedení Kosova“. Soud považuje jazyk Rezoluce za velice podstatný. Protože v otázce konečného statusu Rezoluce mlčí, Soud interpretuje vyhlášení nezávislosti jako akt, který jde mimo jí nastolený právní rámec. Pojem „politické řešení“, který Rezoluce užívá jakožto cíle mezinárodní mise, se podle Soudu nabízí různým interpretacím a nelze jej proto vnímat jako zakládající zákaz vyhlášení nezávislosti.15

Soud proto ve výsledku rozhodl:

– Jednomyslně o tom, že má potřebnou jurisdikci rozhodnout o otázce;

– devíti ku pěti hlasům o tom, že o otázce rozhodne;

– deseti ku čtyřem hlasům o tom, že vyhlášení nezávislosti Kosova ze 17. 2. 2008 nezakládá porušení mezinárodního práva.

Prohlášení místopředsedy Tomky

Zaměřím se nyní na odchylné stanovisko místopředsedy Mezinárodního soudního dvora Petera Tomky, které je ze všech nesouhlasných stanovisek nejkomplexnější a pokrývá většinu napadaných oblastí.

Tomka vyjádřil svůj nesouhlas již s tím, že se Soud rozhodl věcí zabývat. Podle jeho názoru měl využít své diskreční pravomoci – a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že daná situace spadá do působnosti čl. 12 Charty. Podle jeho názoru Valné shromáždění nemělo na dané otázce „legitimní zájem“, neboť se jí stále aktivně zabývala Rada bezpečnosti – Soud proto stranil Valnému shromáždění místo, aby zůstal neutrální.

Tomka se dále neztotožňuje s „pozměněním otázky“ Soudem, kteroužto skutečnost považuje za určující pro samotný výsledek řízení. Připomíná, že Soud položenou otázku označil za „jasně formulovanou, úzkou a konkrétní“, a přesto se ji rozhodl do značné míry přeformulovat.16 Velice kriticky se pak staví zejména k doplňující otázce, kterou si Mezinárodní soudní dvůr sám položil: kdo vlastně vyhlásil nezávislost Kosova. Komentuje ji dokonce se sarkastickým podtónem: „Většinový názor [Soudu] implikuje, že ne všichni relevantní účastníci věděli správně, kdo schválil vyhlášení [nezávislosti] 17. února 2008 v Prištině: Srbsko, které navrhlo otázku; další státy, které byly přítomny na Valném shromáždění při přijímání rezoluce 63/3; generální tajemník OSN a jeho zvláštní vyslanec; a především ani premiér Kosova, když předložil text Deklarace na zvláštním zasedáním kosovského parlamentu!“17 Na základě rozboru dalších skutečností Tomka dovozuje, že dočasné orgány byly v říjnu 2008 bezesporu považovány za autory vyhlášení nezávislosti. Snaha o identifikaci původců Soudem byla tedy podle Tomky bezpředmětná a nesmyslná a její závěry „intelektuálním konstruktem“.18

Místopředseda dále hovoří o „opětovném obejití“ Rady bezpečnosti – to poté, kdy jí byl předložen ke schválení tzv. Ahtisaariho plán (pozměněný tak, že zaručoval Kosovu nezávislost) a její členové na něj neměly jednotný názor. Vyhlášení nezávislosti byl tedy podle Tomky způsob, jak uvést neschválený plán v život a následnou tichost (nejednotné) Rady bezpečnosti není možné vykládat jako souhlas mlčky.

Tomka shrnuje svoje stanovisko konstatováním, že „právní pořádek co do mezinárodní územní správy Kosova Spojenými národy zůstal 17. února 2008 nezměněn. Nepochybně se ale vyvíjela politická situace Kosova. Většina se rozhodla zohlednit tento politický vývoj a skutečnosti, spíše než přísné požadavky respektu k pravidlům, čímž překročila hranice soudcovské zdrženlivosti.“19

Právo na secesi

Je skutečností, že Soud odpovídal na velmi formulačně úspornou až úzkou otázku a v podstatě se již nezabýval tím, zda lze z obecného mezinárodního práva dovodit právo národa (či jiné skupiny) na secesi a vytvoření vlastního státu – pouze konstatoval, že k této problematice byla státy v průběhu jednání zaujata „radikálně odlišná stanoviska“.20 Alespoň jeden jeho výrok však v tomto kontextu stojí za zmínku. Soud totiž uvedl jako fakt, že „[b]ěhem druhé poloviny dvacátého století se vyvinulo mezinárodní právo na sebeurčení tak, že dalo vzniknout právu na nezávislost lidem žijícím na závislých územích a lidem vystaveným cizímu útlaku, nadvládě a vykořisťování.“21

Je otázkou, zda je možné tento možná překvapivý a bez dostatečných souvislostí uvedený výrok interpretovat tak, že by zakládal obecný nárok na „odštěpení za trest“ (angl. remedial secession nebo též external self-determination). Mezinárodní soudní dvůr jeho výpovědní hodnotu navíc vzápětí relativizoval nepříliš přínosným konstatováním, že účastníci řízení vyjádřili různé pohledy jak na (ne)existenci takového práva, tak na podmínky, za nichž je možné jej aplikovat, tak i na to, zda byly takové podmínky v případě Kosova naplněny.

Existuje několik teoretických východisek, které by nám na otázku, zda entita typu kosovských Albánců má na základě své historické zkušenosti právo na samostatnou existenci uvnitř nezávislého státu přinesly odlišné odpovědi.22 Jejich analýza však jde nesporně nad rámec této práce. Mezinárodní soudní dvůr pravděpodobně dobře věděl, co dělá, když se odpovědi na tuto otázku vyhnul – reálně by totiž hrozilo vypuštění mezinárodněprávního džina z lahve s těžko předvídatelnými důsledky.

Jedinečný případ nebo precedens?

Klíčovou otázkou skloňovanou na mnoha frontách je, zda posudek Mezinárodního soudního dvora lze vnímat jako zakládající určitý precedent. Budeme-li se skutečně držet otázek, na které Soud odpovídal, a jeho odpovědí, musíme dojít k závěru, že obecné závěry aplikovatelné v dalších obdobných situacích v posudku takřka nenajdeme – snad vyjma konstatování, že akt vyhlášení nezávislosti není per se porušením obecného mezinárodního práva. Názory se však různí, a to již proto, že zájmy zainteresovaných aktérů nutně ovlivňují jejich interpretaci.

Kosovo samo v preambuli Deklarace nezávislosti mimo jiné uvádí: „(…) pozorujíc, že Kosovo je speciálním případem vyvěrajícím z nedobrovolného rozpadu Jugoslávie a že není precedentem pro jakoukoli další situaci (…)“.23 Zejména Spojené státy americké jsou dlouhodobými zastánci přístupu, že kosovský případ je naprosto unikátní, stejně jako způsob jeho řešení. Podobný přístup ke kosovské kauze jako případu sui generis vyjádřil i generální tajemník OSN Pan Ki-mun.

Jako precedent mají tendenci tento případ vnímat především představitelé států na jejichž území existuje menšina se secesistickými tendencemi, stejně jako sami představitelé těchto skupin – přirozeně se ovšem liší ve zdůvodnění svého postoje. Zatímco v druhém jmenovaném případě je rozhodnutí Soudu vítáno jako povzbuzení pro další „osvobozenecké“ aktivity, státům, které tyto problémy řeší, rozhodnutí přidalo další vrásky. Španělsko, Srí Lanka, Slovensko, Indie, Rusko – to je jen zlomek zemí, jejichž představitelé označili posudek za nebezpečný precedent. Ruský ministr zahraničí Lavrov dokonce varoval: „Vznikne objektivní precedent nejen pro Jižní Osetii a Abcházii, ale také pro dalších asi 200 území po celém světě. Když je někomu dovoleno nějaké jednání, ostatní budou očekávat podobný přístup.“24 Ruská federace, věrna svým ambicím být globální mocností, záhy prokázala, že nemluvila do větru – je nepochybné, že případ Kosova (ač ještě před vydáním posudku MSD) napomohl následné eskalaci situace v severní Gruzii.

Důsledky posudku a další vývoj

S jistým odstupem času se zdá, že Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku nerozhodl o definitivním osudu Kosova a ani neovlivnil názor většího počtu států. Srbský prezident Boris Tadić na vydání posudku reagoval poměrně diplomaticky: „Politické rozhodnutí nyní zůstává na Valném shromáždění OSN. Srbsko samozřejmě nikdy neuzná jednostranné vyhlášení nezávislosti, neboť věříme, že etnicky motivované jednostranné odštěpení není v souladu s principy Spojených národů“.25

Ačkoli vnější suverenita Kosova není a v nejbližší době nebude dořešenou záležitostí, můžeme zde zaznamenat určitý vývoj – zejména se Kosovo již v červnu 2009 stalo plnoprávným členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tato skutečnost je významná i pro jeho tzv. vnitřní suverenitu – tedy faktickou schopnost státu fungovat jako samostatná ekonomická a politická jednotka.

V Kosovu přes jeho proklamovanou nezávislost nadále zůstává mise UNMIK, mise EULEX i na 10 000 jednotek alianční mise KFOR. Jeho HDP na hlavu je jedno z vůbec nejnižších na světě, což je provázeno bezprecedentní mírou nezaměstnanosti a korupce. Snahou kosovských politických představitelů je proto vytvoření otevřené ekonomiky, do které budou proudit zahraniční investice, bez nichž není jakýkoli ekonomický růst myslitelný – nutno však říci, že doba a situace na trzích jim příliš nenahrává. Jde přitom o otázku přežití.

Ačkoli totiž Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku – jakkoli v mnoha bodech problematickém – nepřímo přiznal Kosovu právo na samostatnou existenci, nemůže již zajistit, aby tomu skutečnost odpovídala. A pokud bude země nadále odkázána na zahraniční humanitární pomoc a institucionální podporu, pokud se nebude schopna postarat ze svých prostředků o své občany, pokud nebudou její orgány schopny výkonu vnitřní svrchovanosti, a budou-li Kosovu vládnout osoby spjaté s konáním zločinů proti lidskosti, význam onoho posudku pro skutečnou situaci Kosova se může stát zanedbatelným.

Tomáš Jungwirth

Summary

Tomáš Jungwirth: Kosovo Status in the ICJ Advisory Opinion

The paper deals with the issue of the legal status of Kosovo. Its core lies in the overview of an advisory opinion issued by the International Court of Justice in a response to a question queried by the UN General Assembly, however, it anchors this act into a broader context. It concerns itself above all with the consequences the advisory opinion had to date on the factual situation of Kosovo.

The most extensive part of the paper summarizes the ICJ advisory opinion. This is prefaced by an overview of the process which lead to putting a query by the General Assembly. The author sums up the key argumentation of the Court in several areas: the issue of ratione materiae, the issue of execution of jurisdction, review of the facts, amendment of the original question by the Court and above all the the legal review of the declaration of independence. Consequently, declaration of vice-president Tomka is presented, as the most complex of all dissenting opinions.

In the ensuing chapters, the author engages in the issue of the right to remedial secession which has not been properly addressed by the Court, in the issue of potential precedential importance of the advisory opinion and eventually in its real political effects along with an analysis of the subsequent economical-political progress of Kosovo.

  1. Celé znění rezoluce VS viz (cit. 2010-12-17): <http://www.asil.org/files/ilib081017_r3.pdf>.
  2. Čl. 3 Montevidejské úmluvy, jejíž ustanovení jsou uznávána jako obyčejová, stanoví, že politická existence státu je nezávislá na uznání dalšími státy, za předpokladu, že jsou naplněny znaky požadované čl. 1. Mezi nimi se požadavek formálního vyhlášení nezávislosti nevyskytuje.
  3. Zápis z relevantního jednání Valného shromáždění a vystoupení účastníků viz (cit. 2010-12-17): <http://www.un.org/News/Press/docs/2008/ga10764.doc.htm>.
  4. Americká velvyslankyně u VS k tomu prohlásila „nezávislost Kosova je nezvratitelná“, britský ambasador (ačkoli srbskou žádost podpořil) pak konstatoval, že „důvody srbské žádosti jsou především politické, nikoli právní“. Převzato z (cit. 2010-12-17): <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=618804>.
  5. Posudek Mezinárodního soudního dvora ve věci souladu jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova s mezinárodním právem z 22. července 2010, odst. 20-24. Celé znění (cit. 2010-12-17): <http://www.icj-cij.org/docket/files/141/15987.pdf >.
  6. Posudek MSD z 2010-07-22, odst. 36-48.
  7. Ibid., odst. 25-28.
  8. Ibid., odst. 69.
  9. Ibid., odst. 51.
  10. Ibid., odst. 52-56.
  11. Ibid., odst. 105-107.
  12. Ibid., odst. 81.
  13. Ibid., odst. 98-99.
  14. Ibid., odst. 114.
  15. Ibid., odst. 117 a násl.
  16. Prohlášení místopředsedy Tomky k posudku MSD, odst. 10. Celé znění (cit. 2010-12-17): <http://www.icj-cij.org/docket/files/141/15989.pdf>.
  17. Ibid., odst. 12.
  18. Ibid.
  19. Prohlášení místopředsedy Tomky, odst. 35.
  20. Posudek MSD z 2010-07-22, odst. 82.
  21. Ibid., odst. 79.
  22. Více viz BANCHELI, BARTMANN, SREBNIK (eds.): De Facto States: The Quest For Sovereignity, Routledge 2004, s. 99-100.
  23. Vyhlášení nezávislosti Kosova, preambule, 6. Věta.
  24. Kosovo precedent for 200 territories, B92News, 2008-01-23 (cit. 2010-12-17): <http://www.b92.net/eng/news/politics-article.php?yyyy=2008&mm=01&dd=23&nav_id=47173>.
  25. Převzato ze zprávy Al-Jazeera: Serbia Rejects Kosovo Court Ruling z 2010-07-30 (cit. 2010-12-17): <http://english.aljazeera.net/news/europe/2010/07/201072355537730152.html>.