Příspěvek ke konferenci Smluvní pokuta – aktuální otázky a problémy, konané dne 4. října 2011 na PF UK v Praze.


Smluvní pokuta je jedním z nejpoužívanějších způsobů zajištění závazku. Foto: Wiki-vr

Smluvní pokuta je jedním z nejpoužívanějších způsobů zajištění závazku. Foto: Wiki-vr

Při úvahách nad výběrem tématu mého příspěvku jsem chtěl původně využít příležitosti vystoupení na této akademické půdě a věnovat se některé z teoretických otázek institutu smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že mezi vystupujícími jsem jediný z řad soudců, očekává se ale zřejmě ode mne spíše zprostředkování informací o aktuální rozhodovací praxi soudů v otázkách smluvní pokuty.

Nakonec jsem se rozhodl pokusit se spojit na tomto omezeném prostoru obojí, a to v první části vymezením typově nejčastějších sporů, v nichž je smluvní pokuta českými soudy aktuálně řešena a doplnil je výběrem z judikatury, kterou považuji za významnou. V části druhé bych potom naznačil okruhy některých otázek, jejichž řešení se podle mého názoru soudní praxe v blízké budoucnosti nevyhne.

Cílem toho krátkého příspěvku je pak předložit účastníkům konference presentací první části přehledu judikatury podklad pro posouzení, nakolik v druhé části naznačené teoretické otázky jsou skutečně v rozhodovací praxi palčivé, případně nakolik pro ty z nich, které takovými skutečně jsou, představuje citovaná judikatura východisko k jejich řešení.

Procesním odrazem soudního přezkumu ujednání o smluvní pokutě je úspěch či neúspěch věřitele ze smluvní pokuty se žalobním nárokem. Důvodnost uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty soudy ale také často řeší v procesní formě uplatněné námitky započtení nebo vzájemného návrhu. Soudy v projednávaných věcech v poslední době řeší zejména otázky platnosti sjednaných smluvních pokut, a to jednak vzhledem k jejich výši, ale jednak i vzhledem k zákonným omezením smluvní autonomie stran institutem smluvní pokuty v občanském a obchodním zákoníku. Z těchto okruhů sporů pak bez nároku na pokrytí většiny z nich vybírám tyto:

Neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek určitosti nebo srozumitelnosti ujednání1

Zde lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 358/2005, podle kterého, jestliže soud v posuzovaném případě při aplikaci interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) při výkladu smluvního ujednání „Při nedodržení dne splatnosti faktury vám bude účtováno penále ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení“ dospěl k závěru, že strany si sjednaly úrok z prodlení, nelze tomuto závěru vytknout pochybení. Z hlediska výkladových právních pravidel, zejména výkladu logického, systematického, teleologického i historického, je možno dovodit, že úmysl stran směřoval právě k ujednání o úroku z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. Tomu nasvědčuje průběh obchodní praxe mezi účastníky, přičemž použití překonaného pojmu „penále“ v kontextu daného smluvního ustanovení se spíše blíží dřívějším ustanovením hospodářského zákoníku o poplatku či úroku z prodlení, než sankci typu smluvní pokuty, která by se řídila režimem § 300 až 302 obch. zák. a § 544 a § 545 obč. zák. Soudy tak dovodily, že toto ustanovení je přitom dostatečně určité a srozumitelné, a z toho plyne i závěr o platnosti tohoto ujednání ve smlouvě.

Neplatnost ujednání, které se příčí dobrým mravům2

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání smluvní pokuty vedly, a na významu a hodnotě zajišťované povinnosti; tento závěr musí vycházet z okolností vztažených k okamžiku uzavření dohody o smluvní pokutě.

Neplatnost ujednání, které svým obsahem nebo účelem obchází zákon3

Jednou z nekončících otázek je hledání hranic mezi autonomií smluvních stran a omezeními, která kladou normy (zejména kogentní) soukromého práva. Nejinak je tomu u smluvní pokuty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, je-li zaplacení smluvní pokuty vázáno na odstoupení účastníka od smlouvy, byť odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, jde o ujednání, které odporuje kogentnímu ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a jako takové je podle § 39 obč. zák. neplatné. Nutno podotknout, že tento závěr byl opakovaně kritizován zejména akademickou obcí. Na tomto místě zmíním některé z důvodů, proč rozhodovací činnost na tomto závěru nadále setrvává. V projednávané věci účastnice vázaly zaplacení smluvní pokuty na případ zániku závazku odstoupením od smlouvy. Vznik smluvní pokuty ale podle závěrů Nejvyššího soudu nelze vázat na zánik závazku – na výkon práva odstoupit od smlouvy. Už v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdo 1398/96, uveřejněném v Právních rozhledech č. 4/1999, vyslovil Nejvyšší soud, že ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 21.října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, jež jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 11. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Aktuální citované rozhodnutí Nejvyššího soudu přidalo ještě argumentaci, že smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako nepodmíněnou. Nelze kumulovat dva předpoklady. tj. porušení povinnosti dlužníkem a věřitelem nebo vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázat kumulativně jak na porušení smluvní povinnosti, tak na následné odstoupení od smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003). Přes kritiku, které jsou citované závěry opakovaně podrobovány, nejsem si jist, jestli nesouhlasné argumenty (jimž se mají někteří kolegové věnovat ve svých příspěvcích, proto je zde podrobněji nerozebírám) jsou natolik zásadní, že by měly vést ke změně judikatury. Zmíním pouze jeden z nich.

Výkladem projevů vůle by měly podle kritiků soudy dospět k tomu, že ač si sjednali účastníci výslovně pro případ odstoupení smluvní pokutu, jde (může jít) vlastně o sjednání odstupného. Vyjadřuji pochybnost, jestli výkladovými pravidly podle ustanovení § 35 obč. zák., příp. ustanovení § 266 obch. zák., lze k takovému závěru přes výslovné ujednání účastníků o dohodnuté smluvní pokutě dospět. Nelze to zcela vyloučit, bude samozřejmě záležet vždy na konkrétních skutkových okolnostech případu. Obdobnou argumentací by pak bylo lze dospět k závěru, že dohodnou-li si účastníci např. pro případ prodlení s plněním úrok z prodlení např. 0,1 % denně z dlužné částky, tedy jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a (podle současné judikatury) neplatně sjednaný, lze výkladem projevů vůle dospět k tomu, že jde vlastně o smluvní pokutu, kde tato omezení její výše taková nejsou. Přesto, že se považuji spíše za zastánce co největší smluvní autonomie stran a výkladu právních norem soukromého práva jako pokud možno dispozitivních (včetně např. právě ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. o úrocích z prodlení – v podrobnostech srov.,4 nejsem jist, jestli je takový výklad důvodný.

Ujednání o smluvní pokutě, které je nepřiměřené

Na tomto místě je nezbytné zmínit rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007.5 Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování. Soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu. Podle tohoto ustanovení může soud v obchodněprávních vztazích nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravené v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. Z tohoto důvodu zákon upřednostňuje v kogentní úpravě § 301 obch. zák. zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení § 39 obč. zák.

Smluvní pokuta vázaná na běh času a možnost jejího přiznávání soudem

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení, není neplatné. V žalobě (v jejím petitu) musí být nárok na smluvní pokutu vyčíslen konkrétní peněžitou částkou, a je-li smluvní pokuta sjednána ve vazbě na plynutí času (na dobu prodlení), musí být z žaloby (z jejích důvodů) též patrno, za kterou konkrétní dobu je nárok uplatňován.6

Žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení se zaplacením od určitého dne do zaplacení ve výši, která byla ke dni vyhlášení rozsudku splatná, tj. která vznikla v průběhu soudního řízení a žalobce žalovaného vyzval k její úhradě a uplynula lhůta bez zbytečného odkladu od této výzvy k zaplacení této částky.7

Vztah smluvní pokuty a dalších institutů soukromého práva ve spotřebitelských smlouvách

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 16. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008 zabýval otázkou platnosti sjednané smluvní pokuty v souvislosti s právní úpravou ochrany spotřebitele. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě, které samo o sobě nerovnováhu smluvních stran podle § 56 odst. 1 obč. zák. vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních ujednání zprostředkovatelské smlouvy (posuzované v projednávané věci) a od důsledků, které ujednání mají ve svém souhrnu. Jinak řečeno, ujednání je nutno posuzovat v kontextu s ostatními ujednáními smlouvy. V dané věci posuzovaná zprostředkovatelská smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ, že zájemce v době trvání právního vztahu založeného zprostředkovatelskou smlouvou prodá nemovitosti bez účasti zprostředkovatele, zároveň však smlouva znemožňovala zájemci vyvázat se bezsankčně ze smluvního vztahu pomocí promyšlené smluvní konstrukce, která laikovi jen stěží umožňovala učinit si reálnou představu o veškerých právních důsledcích vyplývajících ze smlouvy. Právě ujednání o smluvní pokutě (v kontextu s ujednáním o délce trvání smlouvy) činilo ze zájemce „rukojmí“ zprostředkovatele a v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k jeho újmě coby spotřebitele jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Posuzované ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě je neplatné, neboť v kontextu s jejími ostatními ujednáními představuje k újmě žalovaného jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran podle § 56 odst. 1 obč. zák.

Vybraná výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázky, které jsou v rozhodovací praxi nejfrekventovanější (podle mého názoru). Závěrem příspěvku bych chtěl vymezit několik okruhů otázek, před jejichž řešením a odstraněním tak výkladových problémů soudní praxe stojí, a také brzy stát bude. Pro účely této konference odpovědi na ně ponechávám diskusi s váženými jejími účastníky.

Mezi zmíněné okruhy problémů tedy podle mého názoru patří např. tyto otázky:

– Výše smluvní pokuty a to z pohledu její přiměřenosti, možného rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů, právní úpravy o ochraně spotřebitele.8

– Vztah smluvní pokuty a dalších institutů soukromého práva, které mají uhrazovací, příp. zajišťovací povahu, např. úroku z prodlení a to zvláště v závazcích se spotřebitelem.9

– Hranice mezi principem autonomie vůle smluvních stran a zákonnými omezeními institutu smluvní pokuty při jejím sjednávání.10

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.

Summary

Pavel Horák: The Contractual Fine in the Contemporary Courts‘ Practice

This article was written as a contribution to the Conference of the Contractual Fine held on the 4th of October 2011 at the Law Faculty of Charles University in Prague. The author comments on the contractual fine in the contemporary practice of the courts and completes his remarks with significant judicature. In author´s opinion the courts will be bound to solve some leading questions in regards to the contractual fines such as the limit between the autonomy of will and the legal limits to conclude the contractual fine or the amount of the contractual fine.

The author, as the Lord Justice, refers to the most common recent broad areas of contractual fine matters that are brought before the courts which are the range of issues of the validity of the contractual fines in consideration of its amount and legal limits of contractual autonomy. To name the examples of these areas the following matters are mentioned: the nonvalidity of an agreement of the contractual fine because of its indetermination and incomprehensibility, the nonvalidity of an agreement which is contrary to morality, the nonvalidity of an agreement whose content evades the law, an agreement of the unreasonable contractual fine, the possibilities to adjudicate the contractual fines and last but not least the relationship between the contractual fine and other legal institutes of private law.

(Summary written by Lucie Kianková)

  1. § 37 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.
  2. § 39 obč. zák.
  3. § 39 obč. zák.
  4. Horák, P., Hromada, M. Opravdu si nemohou nepodnikatel a podnikatel platně smluvit úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.?, Právní rozhledy č. 23/2009, s. 835.
  5. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikované pod č. 81, ročník 2010.
  6. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010.
  7. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010.
  8. Současná právní úprava soukromého práva stanoví pro možnosti sjednávání výše smluvní pokuty několik korektivů (v občanském i obchodním zákoníku). Ne vždy jsou posuzována jednotlivá kritéria v souvislosti s ostatními, ale většinou pouze izolovaně.
  9. Je dlouhodobou otázkou, jaký je vztah smluvní pokuty a úroku z prodlení. Jde o samostatné instituty (jak na to nahlíží současná judikatura), nebo nikoli? Může být úrok z prodlení ke smluvní pokutě v poměru speciality? Soudní praxe stojí navíc před otázkou komplexnosti posuzování obou institutů v závazcích, v nichž jednou ze smluvních stran je nepodnikatel.
  10. K této otázce patří např. již citovaná a kritizovaná rozhodnutí k možnostem sjednávání smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy. Problém však podle mého názoru souvisí i s otázkami předchozími, tedy se vzájemným vztahem jednotlivých zajištění závazků, s otázkou možností stran smlouvy sjednat si úrok z prodlení jiný než podle nařízení vlády.