Ač je otázka společností v MPS velmi důležitým tématem, tak se ji v ČR dosud věnovala jediná monografie. Foto: NASA.

Ač je otázka společností v MPS velmi důležitým tématem, tak se ji v ČR dosud věnovala jediná monografie. Foto: NASA.

Předkládaná práce se zabývá problematikou obchodních společností ve vztazích s mezinárodním prvkem.1 Přestože s touto matérií přicházíme denně do styku, není v české literatuře zdaleka tak reflektována, jak by odpovídalo jejímu významu. Jediná česká monografie prof. Pauknerové na dané téma navíc v dynamicky se rozvíjejícím mezinárodním právu společností, jak bývá také problematika nazývána, již není v některých otázkách zcela aktuální. Předkládaná práce se ji proto snaží v těchto oblastech aktualizovat. Činí tak v úctě a s obdivem k průkopnické práci, kterou prof. Pauknerová v její monografii pro českou právní vědu odvedla.

S ohledem na rozsah dané problematiky práce neopakuje znovu to, co již dříve bylo uvedeno a bezproblémově přijato. Místo toho, po stručném nastínění obecně akceptovaných základů, rovnou rozebírá nejdůležitější problémy, které se v té které oblasti vyskytly.

Práce vychází především z české literatury, neboť užití právní komparatistiky je v mnohém znemožněno tím, jak se liší představy jednotlivých států o regulaci vztahů s mezinárodním prvkem, v kterých obchodní společnosti vystupují.2

1. Pojmové vymezení

Mohlo by se na první pohled zdát, že již názvem „Společnosti v mezinárodním právu soukromém“3 je jasně vymezená problematika, kterou se v této práci zaobírám. Opak je ale pravdou. V českém právním prostředí není totiž rozsah daného tematu ustálen. Obdobně ani v cizině nepanuje shoda o tom, co matérie zahrnuje.4 Jde-li o českou nauku, pak neuspokojivá situace zřejmě souvisí se skutečností, že na dané téma byla doposud publikována pouze jedna moderní monografie Pauknerové.5 V ostatních případech je o společnostech pojednáváno pouze stručně v rámci subjektů soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.6 Případně se v tuzemské literatuře pojednává pouze o dílčích problémech souvisejících se společnostmi.7

Nedefinovaný naukou je také samotný pojem „společnost“. Ve smyslu mezinárodního práva soukromého je totiž společností třeba rozumět nejen útvary s právní subjektivitou, ale i ty se subjektivitou omezenou, popřípadě zcela bez subjektivity. Může se jednat o subjekty práva soukromého nebo veřejného, zakládané za účelem podnikání nebo nikoli. Zkrátka je společností třeba rozumět „… veškerá sdružení osob a majetku bez ohledu na jejich právní formu a účel, ať již jde o útvary soukromého nebo veřejného práva.“8 Vyloučit z takto všeobjímající definice tak lze vlastně jen fyzické osoby.9

Rovněž problematická je i druhá část názvu pojednávaného tématu „v mezinárodním právu soukromém“. Z uvedené formulace správně vyplývá, že se musí jednat o vztahy, které nějak souvisejí s alespoň dvěma právními řády a kde je tedy přítomný mezinárodní prvek. Je proto nutné rozhodnout, který z možných právních řádů je třeba aplikovat. To je jistě věcí mezinárodního práva soukromého a jeho kolizních norem. Vedle nich do problematiky v českém pojetí zasahují ale i normy materiálněprávní, cizineckého práva i tzv. imperativní normy. Celá problematika se pak odehrává na pozadí mezinárodních smluv a mezinárodního práva veřejného.10 Jak patrno, zde se již o právo soukromé nejedná. Jako výstižnější by proto možná bylo shodně s naukou francouzskou a německou hovořit ne o „společnostech v mezinárodním právu soukromém“, ale o „mezinárodním právu společností.“11

Z výše uvedeného je jasné, že mezinárodní právo společností je značně rozsáhlá problematika, která se navíc s postupující globalizací hospodářského života dynamicky rozrůstá. S ohledem na možný rozsah této práce je tak možné se zaměřit jen na její výseč. Z důvodů praktičnosti práce se proto dále věnuji obchodním společnostem a jejich statusovým otázkám (jako protiklad k otázkám závazkového práva) z obchodněprávní oblasti. Naopak nerozebírám podnikání fyzických osob. Krom několika v rámci práce nutných obecných poznámek se rovněž nezabývám cizineckým právem. Celá práce potom pojednává o mezinárodním právu společností z pohledu platného právního řádu v tuzemsku.

1.1 Poznámka ke společnostem

Již výše bylo uvedeno, že pojem společnost je v mezinárodním právu soukromém vykládán značně široce a že tato práce se proto zaměřuje jen na obchodní společnosti. Ani ty ovšem nelze jednotnou definicí postihnout.12 To ovšem nemusí vadit, koneckonců není účelem této práce hledání jednotné definice společnosti.

Co má ovšem z hlediska mezinárodního práva společností prvořadý význam, je to, dle jakého právního řádu byla společnost založena. Existují v zásadě dvě možnosti. Buďto byla společnost založena podle národního právního řádu nebo právního řádu jiného. Jde-li o druhou možnost, vztaženo na EU/EHP,13 může být společnost založena buďto podle právního řádu cizího státu nebo podle právního řádu EU. Můžeme v důsledku toho tedy mluvit o třech možných původech společností: tuzemské, unijní a zahraniční.

Takto podaný pohled na společnosti by nebyl z mezinárodněprávního hlediska ale úplný. Lze se setkat i s dalšími subjekty zabývajícími se podnikatelskou činností.14 Známé jsou především joint venture a nadnárodní společnosti (transnational corporations nebo také multinational enterprises). Vedle nich hrají významnou hospodářskou roli i nadnárodní koncerny. Jak dokládám dále, přestože ekonomický význam těchto forem podnikání je značný, z právnického pohledu je třeba opatrnosti.

Pojmu joint venture jsou věnovány desítky právnických studií snažících se popsat jeho charakteristické znaky. Joint venture je také dělen podle toho, zda má či nemá právní subjektivitu.15 Svým původem je joint venture ovšem pojem ekonomický, nikoli právní. Ve skutečnosti jsou totiž všechny jeho znaky, jde-li o joint venture bez právní subjektivity, pouze znaky anglo-americké formy podnikání známé jako partnership a žádná zvláštní právní forma společnosti joint venture neexistuje a ani nikdy neexistovala.16 V souladu s tímto tvrzením je pak joint venture s právní subjektivitou z pohledu práva pouze společností s více společníky, kterými mohou být i právnické osoby.

Obdobně jsou nadnárodní společnosti původem pojmem toliko ekonomickým. Přestože jsou právem reflektovány a pro tyto účely různě vymezovány,17 nelze zde, domnívám se, mluvit o nějaké zvláštní právní formě nadnárodní společnosti.18 Obdobně jako joint venture mohou totiž nadnárodní společnosti být vytvořeny pouze buďto smlouvou nebo dle vnitrostátního práva některého státu.19 Přitom jedná-li se o nadnárodní společnosti vytvořené smlouvou, pak bude na místě aplikovat právo obecně rozhodné pro smlouvy.20 Jde-li o nadnárodní společnosti založené podle práva některého státu, pak již jde o nějakou ze známých „klasických“ forem společností.

Konečně jde-li o nadnárodní koncerny (skupiny společností), je situace značně komplikovaná různým přístupem států k této problematice.21 V praxi se nejčastěji hovoří o koncernech smluvních (případně faktických), kde jde o závazkové vztahy, které ale nejsou předmětem zkoumání této práce.22

1.2 Poznámka k cizineckému právu

Stejně tak jako lze hovořit o trojím původu společností (viz výše), je nutné uvést, že ani cizinecký režim poskytovaný v tuzemsku působícím zahraničním společnostem není jednotný. V zásadě musí být totiž rozlišováno, je-li zahraniční společnost ze států patřících k EU/EHP nebo ze států mimo dvě zmiňovaná uskupení.23 V souvislosti s tím tak lze hovořit o dvojím cizineckém režimu, v kterém se v tuzemsku společnosti pohybují.24 Tento poznatek je ovšem dále třeba korigovat v tom smyslu, že by bylo značně problematické vykládat stejná ustanovení zákona různě podle toho, v kterém ze dvou cizineckých režimů se společnost nachází.25 Domnívám se, že je proto nutné, aby v takovém případě k rozdílnému výkladu byl dán objektivní důvod – např. vyšší dosažená míra harmonizace právních řádů členských států EU/EHP nebo výslovná smluvní úprava mezi státy. Situace je navíc značně komplikovaná rozrůstajícími se pravomocemi EU na úkor členských států, a to i ve vztazích členských států k státům nečlenským.

Výše zmíněný trojí možný původ společností a dvojí cizinecký režim se prolíná celou problematikou mezinárodního práva společností a zasahuje prakticky do všech jeho oblastí. Je proto vždy nutné uvědomit si s jakou společností přicházíme v konkrétním případě do styku. Jak bude ukázáno dále, v některých situacích výše zmíněná rozlišení mohou mít dalekosáhlé důsledky.

1.3 Poznámka k určení rozhodného práva

Mezinárodní právo soukromé obecně a nejinak i mezinárodní právo společností jako jeho podobor se zabývají vztahy s mezinárodním prvkem – tedy vztahy souvisejícími alespoň s dvěma právními řády. Vzniká přitom otázka, jak určit rozhodné právo aplikovatelné na společnost. K jejímu zodpovězení bylo vytvořeno několik teorií, z nichž nejvýznamněji se prosadily teorie inkorporační a teorie sídla. Ve zkratce lze konstatovat, že zatímco inkorporační teorie stanoví jako rozhodné právo to, podle kterého byla společnost založena, teorie sídla považuje za rozhodné právo státu, ve kterém má společnost své skutečné sídlo. Mezi oběma teoriemi lze nalézt několik rozdílů (k některým viz dále). Vedle těchto dvou hlavních teorií se v historii vyskytly i další, které ovšem nenašly zdaleka tak široké uplatnění.26

V české právní úpravě je situace poněkud matoucí tím, že právní řád sice vychází z inkorporační teorie, pro rozlišení tuzemců a cizozemců v rámci cizineckého práva, ale užívá obdobného kritéria jako kolizněprávní teorie sídla – tedy sídla osoby.27 Jak je naznačeno v předchozí větě, teorie inkorporační a kritérium sídla se používají pro něco zcela jiného. Kritérium sídla zakotvené v § 21, odst. 2 obchodního zákoníku28 je rozhodné pro státní příslušnost ve smyslu cizineckého práva. Dle § 21, odst. 2 ObchZ je zahraniční osobou právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Právnická osoba se sídlem na území České republiky je pak osobou českou. Naproti tomu teorie inkorporační zakotvená v § 22 ObchZ rozhoduje o státní příslušnosti ve smyslu kolizního práva.29 Dle § 22 ObchZ má jiná než fyzická zahraniční osoba (tento pojem zahrnuje víc než jen právnické osoby, k tomu viz dále) právní způsobilost danou právem, dle kterého byla založena. Tímto právem se řídí i její vnitřní právní poměry a ručení členů nebo společníků za její závazky.

Nabízí se otázka, jaký je mezi oběma citovanými ustanoveními vztah. O tom se v literatuře rozhořel spor. Vyskytl se totiž názor, že oddělený výklad § 21, odst. 2 a § 22 ObchZ, který byl do té doby všeobecně akceptován, není správný.30 Konkrétně bylo tvrzeno, že kolizní normou není jen § 22 ObchZ, ale že i § 21, odst. 2 ObchZ, provádějící rozlišení mezi osobami zahraničními a tuzemskými, je skrytou kolizní normou.31 Tento názor byl ovšem brzy přesvědčivě vyvracen poukazem na smysl kolizních norem, kterým je výběr rozhodného práva. Takový výběr § 21, odst. 2 ObchZ neprovádí, proto nemůže být kolizní normou.32

Namísto uváděné kontradikce ovšem lze, domnívám se, nalézt i kompromisní variantu řešení. Ustanovení § 21, odst. 2 ObchZ sice není kolizní normou, a v tomto je třeba dát zapravdu Pauknerové. Vyjdeme-li ovšem z obecné konstrukce kolizní normy,33 je patrné, že § 21, odst. 2 ObchZ má zásadní vliv na rozsah kolizní normy obsažené v § 22 ObchZ. Rozsahem této normy totiž je právní způsobilost jiné než fyzické zahraniční osoby, a co se rozumí zahraniční osobou, stanoví právě § 21, odst. 2 ObchZ. Do této míry lze tedy akceptovat argument Dědiče a Čecha, že obě ustanovení nelze vnímat zcela odděleně (viz dále).

Ruku v ruce s výše zmiňovaným sporem bylo v literatuře diskutováno, jak má být vykládáno sídlo ve smyslu § 21, odst. 2 ObchZ, když zákonodárce nestanoví, jedná-li se o sídlo skutečné nebo zapsané (registrované).34 Pauknerová (s odvoláním na Kučeru) zastávala názor, že sídlem je míněno sídlo skutečné.35 Naproti tomu Dědič a Čech vystoupili s názorem, že sídlo je třeba vykládat jako sídlo zapsané, aby tak (mimo jiné) zůstala zachována podstata inkorporační teorie, dle níž je určován osobní statut zahraničních subjektů.36

Jádrem problému je zde přitom, domnívám se, rozlišení mezi osobním statutem ve smyslu kolizněprávním a ve smyslu cizineckého práva. Jak již bylo uvedeno výše, obě rozlišení mají svůj význam v rámci jimi upravovaných otázek. Nesnáz spočívá v tom, že zatímco v rámci cizineckého práva zákonodárce rozlišuje osoby na tuzemské a zahraniční, s čímž pak spojuje určité důsledky, obdobné explicitní rozlišení v kolizněprávním smyslu chybí. Jinými slovy, není výslovně definováno, co je třeba rozumět zahraniční osobou ve smyslu § 22 ObchZ. Za takového stavu je jen logická snaha aplikovat i na kolizní § 22 ObchZ rozlišení provedené pro cizinecké právo § 21, odst. 2 ObchZ.37 Nabádá k tomu ostatně i formulace § 21, odst. 2 ObchZ, provádějící rozlišení mezi tuzemskými a zahraničními osobami „… pro účely tohoto (rozuměj celého obchodního, pozn. autora) zákona …“.38

To ale možná posouvá výklad obou zmiňovaných ustanovení do poněkud jiné pozice, než snad mohl mít zákonodárce původně na mysli. Pokud bychom totiž chápali obě ustanovení zcela odděleně, což by vzhledem k jejich účelu odpovídalo teorii mezinárodního práva soukromého, je dobře možné si představit, že sídlo znamená v cizineckém právu sídlo skutečné (jak je vlastní teorii sídla39), zatímco v právu kolizním je rozhodným sídlo registrované (což je zas vlastní inkorporační teorii40), ač to není v zákoně nikde výslovně uvedeno. Tak by bylo pochopitelné proč dva nejpřednější čeští kolizionisté (viz výše) vycházeli z toho, že sídlo v rámci § 21, odst. 2 ObchZ je sídlem skutečným.

Pokud bychom ovšem přijali takto oddělený výklad obou ustanovení, problém by spočíval v tom, že chybí výslovně stanovené rozlišující kritérium pro posouzení, které osoby jsou tuzemské a které zahraniční pro účely § 22 ObchZ. Ten se přitom o zahraničních osobách výslovně zmiňuje.41 V tomto světle názor aplikující rozlišení dle § 21, odst. 2 ObchZ i na kolizní problematiku má dle mého názoru opodstatnění, i když se jím možná mění původní záměr zákonodárce v cizineckém právu. A to sice v tom smyslu, že chceme-li i nadále vycházet v tuzemském právu z inkorporační teorie v rámci kolizního práva, o čemž zřejmě není pochyb, pak s ohledem na to, že § 21, odst. 2 a 22 ObchZ nelze vnímat zcela odděleně (viz výše), bude nutné sídlo i v rámci cizineckého práva vykládat jako sídlo registrované. Pokud bychom jej totiž vykládali jako sídlo skutečné, značně bychom tím modifikovali inkorporační teorii určující rozhodné právo společnosti v kolizněprávním smyslu ve prospěch teorie sídla. Uvedené pojetí vychází navíc ze znění obchodního zákoníku obsahujícího jen jednu definici zahraniční osoby v rámci celého zákona (arg. … pro účely tohoto zákona …) a konečně vyhovuje i názoru, že obecně je pojem sídla u obchodních společností nutné vykládat jako sídlo zapsané.42 Nakonec i Pauknerová připustila, výslovně v případech přemístění sídla, že sídlo bude nutné vykládat spíše jako sídlo zapsané.43

Pomyslnou tečku za celou diskusí udělal nakonec zákonodárce novelizací občanského zákoníku44 č. 215/2009 Sb. Ta mimo jiné zrušila § 19c, odst. 2 ObčZ do té doby stanovící povinnost zapisovat do obchodního rejstříku skutečné sídlo. Z toho se podává, že sídlem v českém právu je napříště třeba rozumět výhradně sídlo formální, zapsané.45 Tím jsou spory ohledně výkladu pojmu sídla v rámci § 21, odst. 2 ObchZ zřejmě definitivně vyřešeny.

2. Uznání zahraničních společností

Přestože otázka uznání není v českém právu díky výslovné úpravě sporná, jedná se o otázku klíčovou.46 Jde o to určit podmínky, za jakých může společnost mající právní subjektivitu přiznanou cizím právním řádem vystupovat jako právní subjekt v tuzemsku.47 Uznání se děje ve dvou rovinách, a to kolizněprávní a cizineckého práva.48 Přitom český zákonodárce uznává cizí subjekty automaticky bez nutnosti splnit nějaké další podmínky stanovené zákonem.

Jde-li o uznání v kolizněprávním smyslu, vychází česká právní úprava z teorie inkorporační. Dle § 22 ObchZ platí, že právní způsobilost, kterou má jiná než fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhož byla založena, má rovněž v oblasti českého právního řádu. Přestože pojem jiná než fyzická zahraniční osoba neodpovídá § 21, odst. 2 ObchZ, zakotvujícímu uznání ve smyslu cizineckého práva a rozlišujícímu na základě kritéria sídla jen mezi osobami fyzickými a právnickými,49 je třeba jej hodnotit pozitivně. Jedná se o pragmatický krok zákonodárce reflektující různost zahraničních úprav.50 Lze proto mít za to, že pod pojem zahraniční právnické osoby ve smyslu § 21, odst. 2 ObchZ bude třeba případně zahrnout i jinou než fyzickou zahraniční osobu ve smyslu § 22 ObchZ.51

Teoretickou otázkou však zůstává, za co konkrétně by se měly uznat osoby cizího práva, které nemají plnou právní způsobilost.52 Zdali za plnohodnotné právnické osoby nebo jen za subjekty s „neplnohodnotnou“ právní subjektivitou. Odpověď na tuto otázku je dle mého mínění třeba hledat v tuzemském vývoji úpravy uznání a jeho historických souvislostech. Zatímco § 8 socialistického zákoníku mezinárodního obchodu,53 který byl předchůdcem dnešního § 22 ObchZ, autoritativně prohlašoval podniky a jiné organizace (tím byly zřejmě myšleny i cizí útvary s neúplnou právní subjektivitou54), přiznávalo-li jim způsobilost (nemuselo jít přitom o způsobilost plnou) právo, podle něhož byly zřízeny, bez dalšího za právnické osoby a příliš se tak neohlížel na představy ostatních států ohledně forem podnikání (a jejich právní subjektivity), po přijetí současného obchodního zákoníku se situace změnila. Dle § 22 ObchZ uznává zákonodárce právní subjektivitu (už jen) v té míře, v které ji jiné než fyzické osobě přiznává řád, podle něhož byla založena (viz výše). Tímto přístupem zákonodárce nepochybně vyjadřuje mnohem větší respekt k cizím právním řádům a potažmo státům, což se od demokratického právního státu, kterým Česká republika je, dá jistě očekávat.

Výše uvedené stanovisko zastává ve své judikatuře i Soudní dvůr Evropské unie (ESD). Ten v rozsudku Überseering55 v odpovědi na druhou předběžnou otázku výslovně uvádí, že čl. 43 a 48 SES56 (nyní čl. 49 a 54 SFEU57) členským státům „… ukládají povinnost uznat způsobilost k právům a povinnostem, a tudíž i procesní způsobilost, kterou tato společnost má na základě práva státu svého založení.“58 Přitom nutnost uznat cizí společnost rovnou jako „plnohodnotnou“ právnickou osobu ESD ale nedovozuje.

Uznání a tím potažmo osobní statut (viz níže) jiných než fyzických zahraničních osob je dle mého soudu nyní citlivěji reflektován než tomu bylo dle starého ZMO. Nicméně pro případ, že by snad některý „neplnohodnotný“ subjekt neměl přiznané všechny atributy právní subjektivity nutné k tomu, aby se mohl účastnit hospodářského života v tuzemsku, je na místě uvažovat o prolomení jeho osobního statutu ve prospěch domácího pojetí obchodních společností.59 V otázce způsobilosti nabývat práv a povinností by tak dle § 3, odst. 2 ZMPS (užitého per analogiam k pozici právnických osob) stačilo, byl-li by k takovému úkonu způsobilý český subjekt.60 Dle § 49 ZMPS by šlo obdobně postupovat i v případech neúplné procesní nezpůsobilosti.61 Vzhledem k tomu, že všechny formy obchodních společností jsou v českém právním řádu koncipovány jako právnické osoby s plnou právní subjektivitou, byl by tím problém vyřešen.

Protože tématem této práce jsou obchodní společnosti, je třeba připomenout, že v § 23 ObchZ jsou bez dalšího v rámci cizineckého práva uznány cizí podnikající subjekty za podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku se všemi důsledky z toho plynoucími. Na druhou stranu ale na základě § 23 ObchZ nemůže zahraniční osoba na území ČR přímo podnikat.62

Pokračování v příštím článku

Mgr. Jan Lokajíček

Summary

Jan Lokajíček: Companies in the Conflict of Laws

The work submitted deals with the current issues within the field of companies in the international private law. After the introduction and general remarks on the topic it proceeds to the recognition of foreign companies in the law of the Czech Republic. Subsequently, personal statute of such companies and its determination is discussed. The submitted work takes into the consideration not only the Czech law but also the law of The European Union and the relevant case law of The European Court of Justice.

  1. Pozn. redakce: článek vychází z práce SVOČ, obhájené v minulém akademickém roce. Část úpravy proto již nemusí být kvůli novelizacím zcela aktuální.
  2. Předkládaná práce je jednou z vítězných prací SVOČ – studentské vysokoškolské odborné činnosti. Rád bych na tomto místě upřímně poděkoval prof. JUDr. Monice Pauknerové, CSc., DSc., pod jejímž vedením práce vznikla, za její cenné rady a kritické připomínky. Veškerá opomenutí a nepřesnosti se staly mou vlastní chybou.
  3. Dále o společnostech v mezinárodním právu soukromém referuji prostě jako o společnostech, a to z důvodu zpřehlednění a zkrácení textu.
  4. Ke komparatistickému pohledu srovnej v češtině např. Pauknerová, M.: Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998, s. 17n.
  5. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2.
  6. např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. vydání. Brno – Plzeň: Aleš Čeněk, 2009.
  7. Viz např. značné množství literatury ohledně svobody usazování (viz dále).
  8. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 20.
  9. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 25.
  10. Ohledně typů právních norem zasahujících do dané problematiky srovnej Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 25n.
  11. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 26 – 27. K takovému pojmenování se kloní i autor této práce.
  12. Eliáš, K.: Miniatura na neřešitelné téma. Právník, 1993, č. 12, s. 1058.
  13. Dle Smlouvy o založení Evropského hospodářského prostoru (EHP) z roku 1994 a rozhodnutí Společného výboru EHP č. 95/2002 ze dne 25. 6. 2002 se převážná část práva Evropské unie (EU) vztahuje i na Norsko, Lichtenštejnsko a Island.
  14. Srovnej z české literatury např. Pauknerová, M. in Kučera, Z., Pauknerová, M., Růžička, K. a kol.: Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 65n.
  15. Pauknerová, M. in Kučera, Z., Pauknerová, M., Růžička, K. a kol. op. cit. sub. 12, s. 65.
  16. Flannigan, R. The Join Venture Fable (online, cit. 15. 3. 2011), dostupný ze SSRN: <http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1604084>. Autor cituje judikaturu od 19. století do současnosti a demonstruje na ní, jak původní výjimka z partnership v jazyku soudů i právníků „zmutovala“ v joint venture, který ale ani v současnosti není ničím jiným než právě formou partnership.
  17. Srovnej např. Směrnici OECD pro nadnárodní podniky čl. 1 bod 3. OECD Guidelines for Multinational Enterprises (online, cit. 20. 3. 2011), dostupný z: <http://www.oecd.org/dataoecd/56/36/1922428.pdf>.
  18. Shodně např. Eidenmüller, H. The Transnational Law Market, Regulatory Competition, and Transnational Corporations. s. 14 (online, cit. 20. 3. 2011), dostupný ze SSRN: <http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1681982>.
  19. Pauknerová, M. in Kučera, Z., Pauknerová, M., Růžička, K. a kol, op. cit. sub. 12, s. 68.
  20. V českých poměrech tedy nařízení Řím I (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy), případně pak § 9 a 10 ZMPS (Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění).
  21. Srovnej např. Hopt, K. J. Comparative Company Law (online, cit. 15. 3. 2011), dostupný ze SSRN: <http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=980981>.
  22. Pod problematiku koncernového práva lze podřadit i další možné formy spojení podniků tak, jak je rozlišuje např. německé právo. Srov. Černá, S.: Koncernové právo v Německu, Evropské unii a České republice. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 31. Německá nauka dospěla v této souvislosti k závěru, že na koncernový vztah mezi mateřskou a dceřinou společností se užije obecně práva, kterým se řídí nejvíce dotčená společnost (srov. např. Looschelders, D.: Internationales Privatrecht – Art. 3 – 46 EGBGB. Springer Praxiskommentare. Heidelberg, Berlin: Springer-Verlag, 2004, s. 153). Je ovšem otázkou zasluhující hlubší rozbor a přesahující možnosti této práce, bylo-li by možné takový závěr vztáhnout i na českou koncernovou úpravu.
  23. Přestože výše popsané rozdíly mají zásadní vliv, věnuje se tuzemská právní věda především společnostem z EU/EHP a všechny zbylé státy ponechává jaksi stranou (srovnej níže uvedenou literaturu). Na existenci dvojího cizineckého režimu upozorňuje již Pauknerová. Srovnej Pauknerová, M.: Kolizněprávní úprava obchodních společností. Právní rozhledy, 2005, č. 7, s. 248.
  24. Ani rozdělení na dvojí cizinecký režim ovšem není zcela přesné. Ve vztahu k jednotlivým státům může totiž být cizinecký režim dále modifikován především mezinárodními dohodami o ochraně a podpoře investic mezi Českou republikou a cizím státem. Přesnější by tak bylo hovořit o dvou skupinách cizineckých režimů – pro společnosti ze států EU/EHP a pro společnosti ze států mimo tyto uskupení.
  25. Dědič, J., Čech, P.: Nový pohled na kolizní normy a reflexe kolizně relevantní judikatury Evropského soudního dvora v českém právu společností. Soudní rozhledy, 2004, č. 10, s. 365. Nejedná se zde o nový názor, tato myšlenka zazněla poprvé již v období První republiky. K historickému vývoji srovnej Pauknerová, M.: Osobní statut právnických osob v českém právu. Acta Universtitatis Carolinae – Iuridica, 1998, č. 1, s 40 – 41.
  26. Nejen v českém právním řádu našla ještě částečné uplatnění teorie kontroly. Hlubší analýzu, stejně jako ostatní teorie, ponechávám z důvodu možného rozsahu práce stranou. Podrobněji k teoriím sídla, inkorporační a kontroly, jakož i k ostatním teoriím srov. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 71n.
  27. To samo o sobě ale není třeba považovat za nějakou nedokonalost. Koneckonců obdobný stav panuje i v dalších zemích. Např. k situaci v Anglii srovnej např. Collier, J. G.: Conflict of Laws, 3. vydání. Cambridge: Cambridge University Press, 2001, s. 37n.
  28. Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník (ObchZ), v platném znění.
  29. O této problematice se mluví jako o tzv. osobním statutu společnosti (viz dále). Je nutné upozornit, že v některých případech se i o osobním statutu společnosti může rozhodovat dle teorie sídla, pokud by například taková nutnost plynula z dvoustranných smluv o ochraně a podpoře investic. Dle názoru Pauknerové se ovšem jedná pouze o výjimky, které stojí jaksi „mimo“ při posuzování obecného pravidla. Pauknerová, M. op. cit. sub. 23, s. 42.
  30. Dědič, J., Čech, P. op. cit. sub. 23.
  31. Dědič, J., Čech, P. op. cit. sub. 23, s. 362.
  32. Pauknerová, M. op. cit. sub. 21, s. 248-249.
  33. K tomu srovnej např. Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 103n.
  34. Tato diskuze přitom probíhala již v období První republiky. K historické průběhu srovnej Pauknerová, M. op. cit. sub. 23, s. 39 – 40.
  35. Pauknerová se takto vyjádřila v souvislosti s přemístěním sídla. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 178. Tohoto názoru je i Chobola (srovnej Chobola, T.: Svoboda usazování zahraničních společností v právu ČR. Právní rozhledy, 2004, č. 16, s. 603) a Pelikánová (Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. díl. 3. vydání. Praha: Linde, 2003, s. 239).
  36. Jak uvádí autoři, pokud by totiž sídlo v rámci § 21, odst. 2 ObchZ bylo vykládáno jako sídlo skutečné pak v návaznosti na to, že § 21, odst. 2 a 22 ObchZ nelze vnímat zcela odděleně, by se i zahraniční společnosti, které přemístí své skutečné sídlo na území ČR musely řídit českým právem. To by ale popíralo inkorporační teorii, z které české kolizní právo vychází. Srovnej Dědič, J., Čech, P. op. cit. sub. 23, s. 362n.
  37. Z tohoto stanoviska vychází konečně i Kučera (Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 261). Vztah speciality mezi oběma ustanoveními potvrzuje i Pauknerová (Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 146).
  38. Právě tento argument uvádí i Dědič a Čech (Dědič, J., Čech, P. op. cit. sub. 23, s. 362). Ovšem argument, že § 21, odst. 2 ObchZ provádí rozlišení pro účely (celého) tohoto zákona, by zřejmě šlo také interpretovat tak, že rozlišení je sice platné pro celý obchodní zákoník, ovšem pouze v případech, kdy se jedná o normy cizineckého práva.
  39. Srovnej např. Bar, Ch. von: Internationales Privatrecht. Zweiter Band. Besonderer Teil. Mnichov: C. H. Beck, 1991. Přitom dle § 21, odst. 2 ObchZ v cizineckém právu provádí náš právní řád rozlišení právě na základě kritéria sídla; lze tak mezi teorií sídla a § 21, odst. 2 ObchZ, domnívám se, alespoň v tomto směru vidět určitou paralelu (srovnej viz výše).
  40. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 71n.
  41. Srovnej znění § 22 ObchZ. Nebo se snad rozlišení v rámci § 22 ObchZ mělo dít na základě toho, jakým právním řádem – tuzemským nebo zahraničním – se společnost řídi? Zde se už ovšem dopouštím spekulací, které v seriózní právní argumentaci nemohou mít místo. Jisté je tak jedno – pokud si zákonodárce přál vykládat sídlo jako sídlo skutečné v rámci cizineckého práva a jako sídlo registrované v rámci kolizní úpravy, měl tento záměr do textu zákona jasně vtělit.
  42. I pro účely obchodního práva platí úprava obsažená v občanském zákoníku. V občanském právu pak sídlo jako sídlo zapsané vykládají např. Eliáš, K., Nykodým, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Humlák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 237. V tomto smyslu již dříve také sám Eliáš. Eliáš, K. Sídlo právnických osob (poznámky k soukromoprávní úpravě se zvláštním zřetelem k obchodním společnostem – kritický rozbor), Právník, 1993, č. 9, s. 758 – 759.
  43. Pauknerová, M. op. cit. sub. 21, s. 249. Autorka zde také celý spor vysvětluje na pozadí různého pohledu kolizionistů a komercionalistů, přičemž připouští, že za „delší konec provazu“ nyní tahá právě druhá skupina odborníků.
  44. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník (ObčZ), v platném znění.
  45. Čech, P., Dědič, J., Štenglová, I.: Právní důsledky změny koncepce sídla. Obchodněprávní revue, 2010, č. 4, s. 100.
  46. Srovnej Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 51n. Autorka rovněž uvádí mezinárodní dohody ohledně uznání společností, které ale nikdy nevstoupily v platnost.
  47. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 51.
  48. Uznání z pohledu cizineckého práva je ve své podstatě přiznání účinků aktu cizího státu, kterým společnost vznikla. Naproti tomu uznání v kolizněprávním smyslu znamená aplikaci kolizní normy určující právní řád, kterým se společnost řídí. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 52.
  49. Na tuto nesrovnalost upozornila již Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s.143n. V rozdílnosti mezi formulacemi § 21, odst. 2 ObchZ, hovořící jen o fyzických a právnických osobách, a § 22 ObchZ, hovořícím vedle fyzických osob o osobách jiných než fyzických, se ukazuje v plné síle realita rozdílnosti představ různých zákonodárců o formách podnikání a jejich právní subjektivitě. K tomu viz dále v textu.
  50. Pelikánová, I. op. cit. sub. 33, s. 248.
  51. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 146n. Dědič, J., Čech, P. op. cit. sub. 23, s. 362.
  52. Tedy ony jiné než fyzické osoby. Jako příklad lze uvést z anglo-americké právní oblasti právní formu partnership nebo z německé oblasti formu Offene Handelsgesellschaft. V praxi tato otázka potíže zřejmě působit nebude s ohledem na to, že všechny tyto formy mají způsobilost být účastníkem řízení a zavazovat se. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 62.
  53. Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu; ZMO). Konec účinnosti zákona nastala k 31. 12. 1991.
  54. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 62.
  55. C-208/00 (Überseering BV v Nordic Construction Company Baumanagement GmbH, NCC). Dále jen Überseering.
  56. Smlouva o založení Evropského společenství.
  57. Smlouva o fungování Evropské unie.
  58. Überseering, para 95.
  59. Kožiak, J. in Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 110.
  60. Srovnej Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 264.
  61. Ustanovení § 49 ZMPS stanoví, že procesní způsobilost cizince se řídí právem státu, jehož je příslušníkem. Stačí však, má-li procesní způsobilost podle československého práva.
  62. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 63.