Předkládaná práce se zabývá problematikou obchodních společností ve vztazích s mezinárodním prvkem. Přestože s touto matérií přicházíme denně do styku, není v české literatuře zdaleka tak reflektována, jak by odpovídalo jejímu významu.1 Jediná česká monografie prof. Pauknerové na dané téma navíc v dynamicky se rozvíjejícím mezinárodním právu společností, jak bývá také problematika nazývána, již není v některých otázkách zcela aktuální. Předkládaná práce se ji proto snaží v těchto oblastech aktualizovat. Činí tak v úctě a s obdivem k průkopnické práci, kterou prof. Pauknerová v její monografii pro českou právní vědu odvedla.

S ohledem na rozsah dané problematiky práce neopakuje znovu to, co již dříve bylo uvedeno a bezproblémově přijato. Místo toho, po stručném nastínění obecně akceptovaných základů, rovnou rozebírá nejdůležitější problémy, které se v té které oblasti vyskytly.

Práce vychází především z české literatury, neboť užití právní komparatistiky je v mnohém znemožněno tím, jak se liší představy jednotlivých států o regulaci vztahů s mezinárodním prvkem, v kterých obchodní společnosti vystupují.

Pokračování předchozího příspěvku

3. Osobní statut

Ač je otázka společností v MPS velmi důležitým tématem, tak se ji v ČR dosud věnovala jediná monografie. Foto: NASA.

Ač je otázka společností v MPS velmi důležitým tématem, tak se ji v ČR dosud věnovala jediná monografie. Foto: NASA.

Osobní statut společnosti určuje za jakých podmínek právnická osoba „vzniká, žije a zaniká“.2 Nebo jinými slovy – osobní statut zahrnuje všechny otázky vnitřní správy a řízení společnosti.3 Lze tak pod něj zahrnout otázky související se založením a zánikem společnosti, ručením společníků, rozsahem právní způsobilosti a způsobilosti procesní, otázky zastoupení a otázky spojené s majetkem společnosti, jejími stanovami nebo členstvím ve společnosti.4 Jak patrno, osobní statut tedy rozhoduje o podstatné části vztahů vážících se ke společnosti. Na druhou stranu má ale i osobní statut hranice, za kterými se uplatní již jiná rozhodující kritéria – statut obligační a deliktní, případně statuty další.5

3.1 Užití § 3, odst. 1 ZMPS namísto § 22 ObchZ?

Výše bylo uvedeno, že český právní řád vychází z teorie inkorporační. Kolizní normou, dle které je nutné určit osobní statut společnosti, je § 22 ObchZ. Vedle ní existuje v českém právním řádu ale ještě jedno ustanovení obecně řešící způsobilost k právům a k právním úkonům, a to sice § 3, odst. 1 ZMPS. Nabízí se proto otázka, jaký je mezi oběma ustanoveními vztah, potažmo, jakého ustanovení je třeba užít při určování osobního statutu společností. Názory na tuto otázku se přitom lišily jak v historii,6 tak současnosti. Přitom přístupy existují dva. Jeden, který vychází z toho, že § 22 ObchZ je speciální normou k obecnému § 3, odst. 1 ZMPS, a ten se proto neužije na právnické osoby,7 druhý, který § 3, odst. 1 ZMPS vztahuje i na osoby právnické.8 Praxe přitom namísto § 22 ObchZ aplikovala při určování osobního statutu společností převážně § 3, odst. 1 ZMPS,9 což bylo kritizováno jako nesprávné.10 Kritika byla nakonec vyslyšena, když z novější judikatury, zdá se, vyplývá, že i praxe se nakonec správně přiklonila k užití speciální kolizní normy § 22 ObchZ namísto obecné normy § 3, odst. 1 ZPMS.11 Osobní statut společností je proto třeba napříště určovat dle § 22 ObchZ, nikoli § 3, odst. 1 ZMPS.

3.2 Prolomení (korektivy) osobního statutu

Ačkoli se osobní statut zahraniční společnosti řídí v tuzemsku právem inkorporace, vyskytují se případy, kdy je nutné jej „prolomit“ ve prospěch tuzemského pojetí společností.

Především jde o otázku rozsahu způsobilosti k právům a právním úkonům právnických osob. V tuzemské úpravě problém není tak palčivý, protože právnické osoby mají (v současnosti) způsobilost k právům i k právním úkonům neomezenou.12 Naproti tomu v anglo-americké právní kultuře platí doktrína ultra vires umožňující společnosti platně uskutečňovat jen úkony v rámci její činnosti vymezené stanovami.13 Úkony mimo takto stanovenou činnost jsou neplatné. Je proto otázkou, jak postupovat v případě, kdy společnost provede nějaký „ultra vires“ úkon v tuzemsku. Kučera navrhuje, aby (je-li to možné dle práva osobního statutu) byl úkon dodatečně schválen. To by celou situaci samozřejmě vyřešilo. Problémem ale zůstává situace, kdy dodatečné schválení není možné anebo není uděleno. V tom případě je dle Kučery namístě přiměřeně užít § 3, odst. 2 ZMPS, tzn. postačí, měla-li by k stejnému úkonu způsobilost česka osoba.14 Přestože s uvedeným názorem souhlasím, domnívám se, že by tak bylo možné postupovat jen v případě, že omezení zahraniční osoby není patrné z údajů v obchodním rejstříku. A to obchodním rejstříku českém, neboť se jeví jako problematické požadovat po českých subjektech znalost obchodních rejstříků i cizích států (jsou-li vůbec vedeny).

Lze ještě uvést, že prolomení osobního statutu může nastat i dle § 49 ZMPS, týkajícího se procesní způsobilosti zahraniční osoby. Dle citovaného ustanovení, pakliže by cizinec neměl procesní způsobilost danou právním řádem, jehož je příslušníkem, stačilo by, měl-li by procesní způsobilost dle práva tuzemského.15 To lze považovat za pragmatický krok zákonodárce reflektující skutečnost, že v cizích státech se mohou vyskytovat nejrůznější formy podnikání. S ohledem na to, že české pojetí nezná pro právnické osoby (a tedy i jiné než fyzické osoby, viz výše) žádné, tedy ani procesní, omezení právní způsobilosti, neměl by zde nastat problém.16

Ke změně osobního statutu bude docházet také při přeshraničních přeměnách společností v rámci EU/EHP.17

Při přeshraniční fúzi (ať již sloučením nebo splynutím) může dle § 185 zákona o přeměnách18 nástupnická korporace (rozuměj společnost) umístit své sídlo do kteréhokoliv členského státu. Dále § 185 PřemZ, věta za středníkem výslovně stanoví, že přeložení sídla nástupnické korporace není to samé jako přemístění sídla ve smyslu § 26 ObchZ, a že aplikace § 26 ObchZ se vylučuje. Přeshraniční fúze je přitom účinná dnem zápisu do obchodního rejstříku státu, do kterého se nástupnická společnost rozhodla umístit své nové sídlo (§213 PřemZ). Z toho se podává, že nástupnická společnost, která se při přeshraniční fúzi rozhodne umístit své sídlo na území České republiky, se stane českou právnickou osobou ve smyslu § 21, odst. 2 ObchZ.19 Přitom, jak uvedeno dále, českou společnost lze založit výhradně dle českého práva. Proto přeloží-li nástupnická společnost sídlo do České republiky, změní se její osobní statut na český.20

Ostatní formy přeměn zákon o přeměnách neupravuje.21 Možnost přeshraniční změny právní formy ovšem již dovodil ESD v rozsudku Cartesio a je proto nutné ji připustit i v tuzemsku. Výslovná úprava ale chybí. Přitom změní-li zahraniční společnost formu na některou z českých společností, bude pro ni dále rozhodné české právo, neboť české společnosti se mohou řídit jen českým právem. Konečně vedle přeshraniční změny právní formy dovodil ESD možnost i ostatních přeměn, a to v rozsudku SEVIC. I zde ovšem chybí výslovná úprava, což možnost těchto přeměn prakticky vylučuje.

Spor se v literatuře vedl o to, zdali prolomením osobního statutu je § 26, odst. 3 ObchZ. Ten stanoví, že vnitřní právní poměry právnické osoby se i po přemístění sídla do České republiky řídí právním řádem státu, podle kterého byla založena. Stejným právním řádem se řídí i ručení jejích společníků (příp. členů) vůči třetím osobám. To přitom nesmí být nižší, než jaké stanoví české právo pro tutéž nebo obdobnou formu právnické osoby. Pauknerová vystoupila s názorem, že § 26, odst. 3 ObchZ znamená implicitní požadavek na výši základního kapitálu přemístěné společnosti a vztahuje se i na další otázky související s ručením.22 Naproti tomu Dědič a Čech zastávají názor, že takový výklad je příliš extenzivní a z dikce zmiňovaného ustanovení uváděný požadavek nevyplývá.23 Ve vztahu k ručení pak ze skutečnosti, že ani český akcionář neručí za závazky akciové společnosti (§ 154, odst. 1 ObchZ) a společník společnosti s ručením omezeným jakož i komanditista komanditní společnosti ručí jen do výše nesplaceného vkladu (§ 105, odst. 1 ObchZ – s.r.o., § 93, odst. 1 ObchZ – k.s.), lze jen obtížně dovodit takovou povinnost pro akcionáře, případně společníka, zahraniční společnosti, která do ČR přeložila svoje sídlo.24 Lze proto souhlasit, že většího významu bude mít zmiňované ustanovení s ohledem na výše uvedené pouze u společností osobních.25

V otázce výkladu § 26, odst. 3 ObchZ ve vztahu k požadavku na minimální kapitál společnosti je také třeba upozornit na vývoj judikatury ESD ve věcech svobody usazování. ESD ji vykládá velmi široce a případná omezení musí splnit několik podmínek (viz dále). Dá se přitom předpokládat, že právě požadavek na výši minimálního kapitálu by takovým podmínkám nevyhověl. Proto je třeba upřednostnit výklad, že § 26, odst. 3 ObchZ v sobě skrytý požadavek na minimální výši základního kapitálu neskrývá (minimální výše bude určena dle práva osobního statutu) a obsahuje jen pravidlo ohledně ručení. To je u zahraničních právnických osob stejné jako ho stanoví české právo pro tutéž nebo obdobnou formu právnické osoby – tedy u akcionáře žádné (§ 154, odst. 1 ObchZ), u společníka společnosti s ručením omezeným a komanditisty komanditní společnosti do výše nesplaceného vkladu na základní kapitál (§ 105, odst. 1 ObchZ – s.r.o., § 93, odst. 1 ObchZ – k.s.) a u komplementáře a společníka veřejné obchodní společnosti celým svým majetkem (§ 93, odst. 1 ObchZ – k.s., § 86 ObchZ – v.o.s.).26

Dalším korektivem inkorporačního principu hrozil být výklad pojmu sídlo jako sídla skutečného a nikoli jako statutárního (viz výše).

Ne ke korektivu, ale k úplnému popření inkorporačního principu a namísto toho užití principu sídla, přistoupil zákonodárce v § 27, odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, v platném znění. Tento nesystematický krok, nevycházející zřejmě z žádné promyšlené koncepce, se již dočkal zasloužené kritiky ze strany teorie.27

Za jiný korektiv inkorporačního principu lze považovat to, že přemístění společnosti z České republiky do cizího státu a opačně je vázáno na existenci mezinárodní smlouvy.28 Jiná je ale úprava v rámci EU/EHP (k obojímu viz dále).

Pro úplnost lze uvést, že nepřímým korektivem osobního statutu mohou být i tzv. nutně použitelné normy.29 Ty se uplatňují v rámci jejich předmětu úpravy bezvýjimečně – bez ohledu na osobní statut, resp. rozhodné právo společnosti. Jedná se přitom o normy práva ústavního, správního, finančního a trestního – tedy normy upravující situace, ve kterých státy odmítají ustoupit od jejich představ řešení vzniklých situací a uplatňují proto státní suverenitu v plné míře.30 Praktické situace mohou být dále komplikované i nutně použitelnými normami cizích států.31

Již výše bylo uvedeno, že společnosti lze rozlišovat dle jejich trojího původu. V souvislosti s korektivy osobního statutu tak nesmí být opomenuty evropské obchodní společnosti – Evropská (akciová) společnost, Evropské hospodářské zájmové sdružení a Evropské družstvo. Tyto tři formy společností jsou z pohledu osobního statutu „dvouvrstvé“. Zatímco první vrstvu osobního statutu tvoří nařízení zavádějící tu kterou formu společnosti,32 druhou vrstvou je pak národní právní řád určený podle toho, kde má společnost sídlo.33 Ten se uplatňuje do té míry, do jaké je to předvídáno jednotlivými nařízeními.34 Z pohledu inkorporační teorie a osobního statutu, tak jak jsou zakotveny v § 22 ObchZ, lze u evropských společností spatřovat tedy hned dvě abnormality. Zaprvé, nejsou tyto společnosti založeny podle práva žádného z členských států, ale podle práva EU. Zadruhé, ohledně subsidiárně použitelného práva nevychází společnosti vůbec z principu inkorporačního, ale principu sídla.

4. Závěr

Mezinárodní právo společností, jak je danou matérii navrhováno nazývat, je dynamicky se rozvíjející obor. S ohledem na odlišné představy zákonodárců v jednotlivých státech a nepříliš početnou literaturu v tuzemsku není zcela jednoznačné, co dané téma zahrnuje. Navíc nedefinovaný je i samotný pojem „společnost“.

Mezi společnostmi lze ale rozlišovat podle toho, jakého jsou původu. Lze je tak dělit na ty, které jsou založeny dle národních právních řádů (buďto tuzemského nebo cizího) a na ty, které mají svůj základ v právu EU. Další dvě často uváděné formy podnikání – nadnárodní společnosti a joint venture – nepředstavují žádnou specifickou formu společnosti a jsou toliko pojmem ekonomickým, byť právem reflektovaným.

Stejně jako lze hovořit o trojím původu společností, je nutné hovořit o dvou cizineckých režimech, v kterých se společnosti pohybují. Jinak je totiž nutné zacházet se společnostmi z členských států EU/EHP a jinak se společnostmi ze třetích zemí. Přitom druhý z cizineckých režimů není jednotný, ale může být dále modifikovaný dvoustrannými dohodami o ochraně a podpoře investic. Rozdíly jsou ale čím dál tím více stírány díky ambicióznímu přístupu Evropské unie k těmto otázkám.

České právo vycházející z inkorporační teorie, jak je pro obchodní společnosti zakotvena výhradně v § 22 ObchZ, je s globalizujícími tendencemi v mezinárodním právu společností dobře kompatibilní. Aby tomu tak zůstalo, je ale nutné pojem sídlo společnosti vykládat jako sídlo registrované. Tento požadavek ostatně vyplývá i z novelizovaného § 19c ObčZ. Jako sídlo registrované bude přitom nutné vykládat pojem sídlo i v rámci cizineckého práva, byť původní záměr zákonodárce mohl být vykládat jej jako sídlo skutečné.

Díky liberálnímu přístupu českého práva k zahraničním společnostem nečiní jejich uznání v tuzemsku obtíže. Přitom společnosti s neúplnou právní subjektivitou je nutné uznat tak, jak jsou. V případě praktických obtíží by, pokud by to bylo nutné, šlo prolomit osobní statut společnosti ve prospěch tuzemského pojetí. Přitom zahraniční společnosti jsou bez dalšího uznány i za podnikatele na základě § 23 ObchZ.

Mgr. Jan Lokajíček

Summary

Jan Lokajíček: Companies in the Conflict of Laws

The work submitted deals with the current issues within the field of companies in the international private law. After the introduction and general remarks on the topic it proceeds to the recognition of foreign companies in the law of the Czech Republic. Subsequently, personal statute of such companies and its determination is discussed. The submitted work takes into the consideration not only the Czech law but also the law of The European Union and the relevant case law of The European Court of Justice.

  1. Pozn. redakce: článek vychází z práce SVOČ, obhájené v minulém akademickém roce. Část úpravy proto již nemusí být kvůli novelizacím zcela aktuální.
  2. Bar, Ch. von, op. cit. sub. 37, s. 459.
  3. Briggs, A.: The Conflict of Laws. 2. vydání, New York: Oxford University Press, 2008, s. 265.
  4. Bar, Ch. von, op. cit. sub. 37, s. 459n.
  5. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 29n. Jiným než osobním statutem se například budou řídit přeshraniční nabídky převzetí. Srovnej § 5n. zákona č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí), v platném znění.
  6. K historické interpretaci ustanovení určujících osobní statut společnosti srovnej Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 153n.
  7. Užití § 3, odst. 1 ZMPS výhradně na fyzické osoby zastává Kučera (Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 261n.), Dědič (Dědič, J.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Polygon, 2002) a Pelikánová (Pelikánová, I. op. cit. sub. 33, s. 248).
  8. Takto např. Ondřej, J.: Mezinárodní právo, veřejné, soukromé, obchodní. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 260. Z názoru, že na společnosti je třeba vztáhnout i § 3 ZMPS vychází zřejmě Zunt – ten uvádí § 3 ZMPS jako související ustanovení k § 22 ObchZ bez bližšího komentáře (Zunt, V. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 59).
  9. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 1992 sp. zn. 7 Cm 37/91. Pauknerová uvádí i takto postupující rozhodčí nálezy, ke kterým nemá bohužel autor práce přístup. Jedná se o rozhodčí nálezy Rozhodčího soudu ČSOPK Z. proti H., Rsp. 88/74 a Rsp. 49/68 a Rsp. 74/69 (Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 156). Naproti tomu se vyskytl i nález Rozhodčího soudu v Praze (tehdy ještě za účinnosti § 8 a 9 ZMO, předchůdců dnešního § 22 ObchZ), rozhodující o právní způsobilosti společnosti správně dle § 8 a 9 ZMO (autorem ovšem byl, jak uvádí Pauknerová, Kučera, náš přední odborník na mezinárodní právo soukromé; Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 151 – 152).
  10. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 155n.
  11. Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2285/2006 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 7 A 15/2000-105. V posuzovaných případech se jednalo vždy o obchodní společnosti. Pauknerová jde ve svých úvahách dál a klade si otázku, jak by se určoval osobní statut společností, které nejsou podnikateli. (Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 157n.). Nakonec dospívá k názoru, že jsou dvě možné varianty řešení: buď analogicky aplikovat § 22 ObchZ (tuto variantu upřednostňuje) nebo užít přímo § 3, odst. 1 ZMPS. Naštěstí tato otázka pro účely této práce není podstatná, protože se zabývám pouze podnikajícími subjekty spadajícími pod režim obchodního zákoníku. (Naštěstí proto, že v této otázce je opravdu „každá rada dobrá“ a ani autor této práce nevidí pádné argumenty proč upřednostnit některou z obou variant).
  12. Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 263 – 264.
  13. Poněkud si zde ulehčuji situaci, neboť v současnosti je doktrína ultra vires legislativou i judikaturou eliminována. Pro ilustraci v rámci této práce to ovšem není až tolik podstatné. K doktríně srovnej např. Keane, R.: Company Law, 4. vydání. Dublin: Tottel publishing, 2007, s. 149n.
  14. Kučera, Z., op. cit. sub. 4, s. 264. Kučera takovou možnost dovozuje pouze pro „běžné úkony“, aniž by dále uváděl, co je pod takovými úkony třeba rozumět a jak postupovat v úkonech jiných než běžných. Osobně se domnívám, že je třeba se řídit v textu naznačeným postupem v případě všech úkonů, a to ze dvou souvisejících důvodů. Zaprvé by bylo dosti problematické rozlišovat, které úkony jsou běžné a které nikoli, zadruhé by se tím zaváděl dvojí režim podle povahy úkonů, což je značně nepraktické.
  15. To ovšem neplatí pro způsobilost být účastníkem řízení. Viz Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 151 (s ukázkou z judikatury).
  16. Všechny tyto osoby mají i způsobilost být účastníkem řízení. Pro úplnost je ještě třeba podotknout, že Římská úmluva (Římská úmluva o právu použitelném pro smluvní závazky z 19. 6. 1980), ani Nařízení Řím I a Řím II (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy) se na danou problematiku nevztahují.
  17. Domnívám se, že obdobně bude přitom nutné postupovat i ohledně společností z nečlenských států.
  18. Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (PřemZ), v platném znění.
  19. Kuhn, P. in Kuhn, P., Štenglová, I., Bílá, I., Havel, B. a kol. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 560.
  20. Obdobně, dovolují-li to všechny dotčené právní řády, to bude platit i při umístění sídla nástupnické korporace mimo území České republiky – rozhodným bude právní řád státu, kam nástupnická korporace své sídlo umístí.
  21. I když připravovaná novelizace již s touto možností údajně počítá. Autor její znění ale bohužel nemá k dispozici.
  22. Konkrétně ale neuvedla jaké. Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 178n. Shodně ohledně požadavku na minimální kapitál Zunt, V. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M . op cit. sub. 67, s. 63.
  23. Dědič, J., Čech, P. op cit. sub. 23, s. 364. Shodně Kožiak, J. in Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. op. cit. sub. 57, s. 121.
  24. Dědič, J., Čech, P. op cit. sub. 23, s. 364 – 365.
  25. Dědič, J., Čech, P. op cit. sub. 23, s. 365.
  26. Obdobně Dědič, J., Čech, P. op cit. sub. 23, s. 365.
  27. Pauknerová, M. op. cit. sub. 21, s. 248.
  28. K tomu Pauknerová, M. Společnosti v mezinárodním právu soukromém – K novému vývoji v českém právu a v právu Evropských společenství. Právník, 2002, č. 3, s. 329n.
  29. Nutně použitelné normy jako korektiv osobního statutu uvádí již Pauknerová, M. op. cit. sub. 2, s. 186n.
  30. Kučera, Z. op. cit. sub. 4, s. 235n.
  31. Pauknerová, M. Overriding Mandatory Rules and Czech Law. Czech Yearbook of International Law, 2010, č. 1, s. 84n.
  32. Nařízení Rady č. 2157/2001 o statutu evropské společnosti (N SE), Nařízení Rady č. 2137/85 o vytvoření evropského hospodářského sdružení (N EHZS) a Nařízení Rady č. 1435/2003 (N SCE), všechna ve znění pozdějších novelizací. Na základě těchto nařízení přijímají společnosti své stanovy.
  33. K provedení jednotlivých Nařízení byly v ČR vydány následující zákony: Zákon o Evropské společnosti č. 627/2004 Sb., Zákon o Evropském hospodářském zájmovém sdružení č. 360/2004 sb. Zákon o Evropské družstevní společnosti č. 307/2006.
  34. Srovnej čl. 8 N SCE, čl. 9 N SE a čl. 2 N EHZS. Na tomto místě nelze zacházet do detailu, v podrobnostech srovnej např. Dědič, J., Čech, P. Obchodní právo po vstupu ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo? 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2005, s. 66n. K Evropské akciové společnosti také Dědič, J., Čech, P. Evropská akciová společnost, Praha: Bova Polygon, 2006.