V současnosti je problematika korupce jedním z nejdiskutovanějších témat naší společnosti. Ve své práci se proto autor zaměřil na popis jednotlivých nástrojů platného trestního práva hmotného, sloužících k postihu, ale také k prevenci korupčního jednání a pokusil se zodpovědět základní otázku, zdali jsou trestněprávní prostředky poskytnuté orgánům činným v trestním řízení dostatečné k efektivnímu snižování míry korupce v České republice.

(Foto: ČTK)

Co vše je považováno za úplatek? (Foto: ČTK)

Úvod

Je tomu již téměř 20 let co se na mapě Evropy objevila samostatná Česká republika jako demokratický právní stát. Po celou tuto, z historického hlediska, krátkou dobu, je právě fenomén korupce jedním z nejožehavějších témat celospolečenské diskuse. Ačkoliv se často skrýval za pojmy jako „tunelování“ či „rozkrádání“, nelze pochybovat, že u všech těchto neduhů mladého státu transformujícího se z diktatury na moderní demokracii, byla právě korupce příčinou nebo podmínkou, bez které by k nim bývalo nedošlo a nedocházelo by k nim ani dnes.

Korupce zde byla vždy, o tom nemůže být pochyb, nicméně zdá se, že právě v současnosti dochází ve společnosti k určitému posunu, a tak již není pouze pasivně kritizována, ale je proti ní aktivně vystupováno.

Co ovšem spolu se stále rostoucím zájmem společnosti a medií nepřestává být předmětem kritiky, je činnost orgánů činných v trestním řízení, tedy zejména policie a soudů, ale také státních zástupců. Základní otázkou tedy zůstává: „Jsou prostředky poskytnuté jim novým trestním kodexem dostatečné k efektivnímu potírání korupce?“

1. Platná právní úprava

Od 1. ledna 2010 nabyl na území České republiky účinnosti nový trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb. Stejně jako jeho předchůdce nezná pojem korupce, ale přesto korupční jednání postihuje, a to zejména ve 3. dílu X. hlavy zvláštní části, kde jsou pod paragrafy 331 až 334 obsaženy trestné činy úplatkářství. Tato ustanovení byla do značné míry převzata z předcházejícího trestního kodexu, nicméně doznala určitých změn, kdy za zřejmě nejvýznamnější z nich lze považovat zrušení zvláštního ustanovení o účinné lítosti.

Další podstatnou změnou je pak rozšíření základní skutkové podstaty trestných činů poskytnutí úplatku a podplácení o postih korupce v soukromém sektoru, a to prostřednictvím další objektivní stránky, kdy je úplatek nabízen či přijímán v souvislosti s podnikáním.1

Některé druhy aktivního a pasivního úplatkářství nelze stíhat jako trestné činy dle 3. dílu X. hlavy zvláštní části, protože se na ně vztahují speciální skutkové podstaty. Jedná se zejména o trestné činy pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle § 257 a pletichy při veřejné dražbě dle § 258 TZ. S těmito trestnými činy úzce souvisí také sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 TZ. Vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení, která jsou v poměru speciality k ustanovením § 331 až 333, je jejich jednočinný souběh s trestnými činy úplatkářství vyloučen.2

Dalším speciálním ustanovením je trestný čin pletichy v insolvenčním řízení dle § 226, postihující případy aktivního a pasivního úplatkářství v souvislosti s hlasováním podle insolvenčního zákona.

2. Úplatkářství

Samotný pojem úplatkářství je často právě s korupcí zaměňován a většinou společnosti jsou chápány jako synonyma. Vzhledem k tomu, že korupce není právním pojmem, a tudíž nemá ani zákonnou definici, je otázkou výkladu, zda ji vnímat v užším smyslu, tedy jako aktivní či pasivní úplatkářství, či v širším smyslu, kdy je její součástí nepotismus, tedy tzv. příbuzenská korupce spočívající v prosazování svých příbuzných do vlivných pozic a tzv. klientelismus, tj. upřednostňování na základě přátelských vztahů.3

Nejdůležitějšími ustanoveními postihující zejména korupci v užším smyslu jsou trestné činy úplatkářství obsažené v 3. dílu hlavy X. trestního zákoníku. Dříve, než přistoupím k samotným skutkovým podstatám těchto trestných činů, je nutné nejprve definovat některé základní pojmy.

2.1 Úplatek

Samotná definice tohoto pojmu je obsažena v § 334 odst. 1 TZ. Jak přímo vyplývá z textu tohoto ustanovení, úplatek nemusí mít podobu určité finanční částky, dokonce nemusí být ani materiální povahy, může se jednat o různé nemateriální služby, poskytnutí informací, ke kterým není veřejný přístup či jakékoliv jiné neoprávněné zvýhodnění, jak to uvádí zákon.

V českém trestním právu není stanovena minimální hodnota úplatku, tak jako je tomu v některých zahraničních úpravách (například v úpravě rakouské). V domácí úpravě hraje tedy výše úplatku roli zejména pro užití kvalifikovaných skutkových podstat a dále je jeho výše rozhodná pro naplnění materiální stránky trestného činu. Odlišná situace je v oblasti výkonu státní správy, kde se netolerují zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty.4

Z časového hlediska je pak bez významu, zda byl prospěch poskytnut před nebo až po obstarání věci obecného zájmu. Podstatné je, zda je zde souvislost mezi poskytnutím neoprávněného prospěchu ze strany podplácejícího a vykonáním věci obecného zájmu podpláceným.5

2.2 Obstarávání věcí obecného zájmu

Dalším znakem skutkových podstat trestných činů úplatkářství je souvislost úplatku s obstaráním věci obecného zájmu. Samotný pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ není v trestním zákoníku definován. V § 334 odst. 3 je uvedeno rozšiřující ustanovení tohoto pojmu, přestože určení jeho vlastního obsahu ponechal zákonodárce na judikatuře, která se k němu vyjadřuje v několika případech. Jedná se zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. 1/1978, č. 7/1978 a č. 13/1990 Sb. rozh. tr., nicméně je zřejmé, že vzhledem ke stáří těchto judikátů a dramatické změně právní úpravy, která od té doby nastala, jsou dnes již jen omezeně použitelné.6

Dle ustálené judikatury je tedy jako „obstarávání věcí obecného zájmu“ považována činnost, související nejen s rozhodováním orgánů státní moci a státní správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů v oblasti jejich potřeb,7 tedy jedná se o obstarávání všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů.8 Dále je pak definice rozšířena § 334 odst. 3 také na oblast obchodních vztahů.

3. Úprava trestných činů úplatkářství

Jak již bylo uvedeno výše, úprava trestných činů úplatkářství je soustředěna v 3. dílu X. hlavy trestního zákoníku, tedy v § 331 přijetí úplatku, § 332 podplácení a § 333 nepřímé úplatkářství.

Objektivní stránka trestného činu přijetí úplatku dle § 331 trestního zákoníku je tvořena dvěma samostatnými skutkovými podstatami. V odst. 1 spočívá jednání pachatele v tom, že přijme nebo si dá slíbit úplatek, a to v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nebo s podnikáním. Znakem speciální skutkové podstaty v odst. 2 je pak jednání pachatele, který „za okolností uvedených v odst. 1 úplatek žádá“.

Ustanovení trestného činu podplácení dle § 332 je ve své podstatě k § 331 ustanovením zrcadlovým a postihuje pachatele aktivního úplatkářství, tedy toho, kdo v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.

Přijetí úplatku, resp. poskytnutí úplatku, je takové jednání, kdy úplatek fakticky přejde do držení buď přímo podpláceného nebo jiné pověřené osoby. Není při tom rozhodné, zda k tomuto jednání došlo před nebo až po obstarání věci obecného zájmu, ani to, jestli došlo k předchozímu slibu či jestli jej pachatel žádal.

Dalším znakem je jednání pachatele, který si dá slíbit či slíbí úplatek. Jedná se o určitou formu přípravy k trestnému činu, která je ale povýšena na dokonaný trestný čin. K dokonání trestného činu přijetí úplatku dojde v okamžiku, kdy pachatel nabídku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Není tedy třeba, aby s podplácejícím jakkoli spolupracoval.9

Znak skutkové podstaty § 331 odst. 2 je jednání pachatele, který úplatek žádá. Stejně jako v případě slibu se jedná o zvláštní druh přípravy, která je však povýšena na dokonaný trestný čin. Oproti odst. 1 § 331 je toto jednání přísněji trestné, důvodem je aktivní přístup pachatele, který dá z vlastní vůle podnět druhé osobě. Co se týká samotného žádání úplatku, není nutné, aby pachatel žádal výslovně. Stačí jakékoli jednání navozující situaci, aby mu byl slíben nebo nabídnut.10

Obdobně jako v případě žádosti je nabídnutí úplatku jakékoli jednání pachatele, ať už výslovné nebo konkludentní, které směřuje k vyvolání dojmu podplácené osoby, že jí je nabízen úplatek. V takovém případě není pro posuzování trestnosti tohoto činu rozhodné, zda osoba úplatek přijala nebo nikoli. Nabídka ani nemusí být nutně bezprostřední (např. položení peněz na stůl), ale může směřovat i do budoucna.

U všech druhů jednání pak na trestní odpovědnost pachatele nemá vliv, zda úplatek skutečně ovlivnil jednání podpláceného, tedy zda jednal v souladu s přáním podplácejícího.

Znakem kvalifikované skutkové podstaty je způsobení značné škody či prospěchu nebo spáchání tohoto trestného činu úřední osobou. Sankce stanovená zákonodárcem je mírnější v případě trestného činu podplácení, z toho lze usuzovat na nižší společenskou škodlivost tohoto trestného činu.

Typickým znakem této trestné činnosti stejně jako jiné sofistikované kriminality (např. kriminality hospodářské), je užívání kódované řeči, kdy je skutečný obsah sdělení zakrýván používáním jinak nezávadných slov. Příkladem může být známá kauza „pět na stole v českých“, kdy tento termín zakrýval žádost o úplatek ve výši 5 mil. Kč. Při vyšetřování takovýchto případů je tedy nutné sledovat mnohem širší souvislosti a nehledět pouze na obsah rozhovoru.

Co se týká ustanovení § 333, obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty postihující jak aktivní (odst. 1), tak pasivní formu úplatkářství (odst. 2). V obou skutkových podstatách je postih uložen za jednání, kterým se uplácený zavazuje působit svým vlivem nebo prostřednictvím jiného na výkon pravomoci úřední osoby nebo za to, že tak již učinil.

Trestný čin nepřímého úplatkářství tedy postihuje tzv. prostředníky, nicméně nejedná se o zprostředkovatele. Základní otázkou v takovém případě je, kdo je osobou adresáta úplatku. Pokud je jí úřední osoba vykonávající pravomoc, na kterou má být působeno, jedná se o podplácení ve smyslu § 332. Sám zprostředkovatel je pouze účastníkem na trestném činu přijetí úplatku. Obdobně je tomu v případě, že je úplatek žádán nebo přijat. Pokud tedy pachatel požaduje úplatek pro jiného, jedná se o účastenství na přijetí úplatku.

Co se týká výkonu pravomoci úřední osoby, který má být předmětem ovlivňování, je jím rozuměno zejména jakékoli rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a to jakákoli fáze rozhodovacího procesu, včetně výkonu rozhodnutí.11

Zajímavá situace nastává v okamžiku, kdy pachatel vyžaduje úplatek za to, že svým vlivem bude působit na výkon pravomoci úřední osoby, nicméně od počátku nemá v úmyslu tak učinit. V takovém případě se nedopouští trestného činu nepřímého úplatkářství, ale trestného činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku,12 neboť jednání pachatele spočívá v tom, že se obohatí tím, že jiného uvede v omyl.

4. Pletichy

Jako pletichy jsou obvykle označovány nekalé praktiky, pikle nebo nekorektní postupy při určité činnosti. V trestním zákoníku můžeme nalézt takto označované trestné činy v hlavě V. a VI., kdy druhovým objektem těchto trestných činů je zájem na dodržování řádného a zákonného postupu v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, při veřejné soutěži či dražbě (§ 256 až 258) nebo v insolvenčním řízení (§ 226).

4.1 Sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256)

Úprava tohoto trestného činu se do českého práva dostala společně s ostatními případy pletich dle § 257 a 258 prostřednictvím novely trestního zákona č. 557/1991 Sb. pod § 128a. Oproti této úpravě došlo v novém trestním zákoníku k rozšíření trestnosti tohoto činu také na jednání v souvislosti se zadáním veřejné zakázky.

Objektivní stránka spočívá v jednání pachatele, který sjedná neoprávněnou přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, a to v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, veřejnou soutěží a veřejnou dražbou.

Samotné jednání pachatele spočívá ve sjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek, kdy pojem přednost je chápán jako časový předstih před ostatními dodavateli, soutěžiteli či účastníky dražby. Praktickým příkladem takového jednání je poskytnutí návrhu zadávací dokumentace před jejím zveřejněním nebo například i to, že veřejná dražba začne dříve, než bylo stanoveno. Oproti tomu poskytnutí výhodnějších podmínek znamená jakékoli zvýhodnění oproti ostatním uchazečům, může tomu být například i umožnění výhodnějšího způsobu podání nabídky či rychlejší odklep licitátora při veřejné dražbě.

Z hlediska protikorupčního je zejména podstatný odst. 3 tohoto paragrafu, oproti skutkové podstatě v odst. 2, která má spíše povahu zneužití pravomoci, je v odst. 3 postihováno pasivní úplatkářství, kdy jednání pachatele spočívá v tom, že „žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový prospěch“.

Oproti případům pletich je u subjektivní stránky vyžadován tzv. druhý úmysl spočívající v tom, že pachatel jedná v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, kdy tento prospěch obdobně, jako je tomu v případě úplatku, může být materiální i imateriální povahy.

4.2 Pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), pletichy při veřejné dražbě (§ 258), pletichy v insolvenčním řízení (§ 226)

Objektivní stránka trestných činů dle § 257 a 258 je tvořena různými druhy jednání vykonávanými s cílem ovlivnit veřejnou zakázku, veřejnou soutěž nebo dražbu. Zatímco odst. 1 písm. a) obou paragrafů obsahuje speciální skutkovou podstatu k trestnému činu vydírání, z korupčního hlediska jsou významná písm. b) a c) postihující aktivní a pasivní úplatkářství v souvislosti s veřejnou zakázkou, veřejnou soutěží či dražbou. Jednání pachatele tedy spočívá v tom, že poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový prospěch (písm. b)) nebo žádá nebo přijme majetkový prospěch (písm. c)).

Zvláštní ustanovení obsahuje § 257 odst. 1 písm. d), který popisuje jednání pachatele, který na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující k zadání zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu. Toto jednání je ve svém základu vlastně jistou obdobou kartelové dohody v hospodářské soutěži. Dohoda, kterou pachatelé uzavřeli, nemusí mít žádné formální náležitosti, postačuje jakékoli ujednání, které směřuje k zadání zakázky za nepřiměřeně vysokou cenu, nicméně samotná dohoda trestní odpovědnost nezakládá, ale je třeba, aby ji pachatel alespoň započal realizovat.13 Stejně jako je tomu v případě kartelových dohod, je nicméně v praxi velmi obtížné podobná ujednání odhalovat.

Na závěr této kapitoly bych se rád věnoval pletichám v insolvenčním řízení. Stejně jako v předchozích případech se jedná o ustanovení speciální k trestným činům úplatkářství, jehož objektem je zájem na řádném průběhu insolvenčního řízení14 a právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky.

Jak již vyplývá z názvu, trestného činu dle § 226 se lze dopustit pouze v rámci insolvenčního řízení, tedy ode dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, až do dne, kdy je toto řízení pravomocně skončeno.

V odst. 1 a 2 je tedy postihováno korupční jednání v souvislosti s hlasováním věřitele ve věřitelských orgánech. Těmito orgány jsou věřitelská schůze a věřitelský výbor ve smyslu insolvenčního zákona. Jednání pachatele, který přijme nebo si dá slíbit (odst. 1) anebo poskytne, nabídne nebo slíbí (odst. 2) v rozporu s pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch.

V odst. 3 je postiženo pasivní úplatkářství ze strany insolvenčního správce, člena věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů. V této skutkové podstatě je tedy vyžadován speciální subjekt. Tato skutková podstata obsahuje oproti předchozím přísnější sankci, a umožňuje také uložit alternativní trest zákazu činnosti, z čehož lze usuzovat, že jí zákonodárce přisuzuje vyšší společenskou škodlivost.

Stejně jako v případě trestných činů úplatkářství, není také v případě pletich rozhodné, jestli je prospěch hmotný či nikoli, a na trestnost nemá vliv ani to, zda se uplácený zachoval v souladu s přáním toho, kdo mu majetkový či jiný prospěch poskytl či slíbil.

Závěrem

Jak tedy odpovědět na základní položenou otázku? Jsou nástroje poskytnuté novým trestním zákoníkem dostatečné k efektivnímu potírání korupce? Při pohledu na poměrně širokou škálu hmotněprávních ustanovení nezbývá než dojít k závěru, že se jedná o nástroje vcelku dostatečné, a to i z hlediska mezinárodního srovnání. Lze tedy působit prostřednictvím trestního práva více? Základní preventivní význam trestního práva spočívá v tzv. pozitivní generální prevenci. Už jen to, že zákonodárce označí určité jednání jako trestné, má preventivní účinek a pomáhá při formování řádných pravidel chování ve společnosti a při utváření právního vědomí.15 Z tohoto hlediska lze konstatovat, že české trestní právo postihuje korupční jednání v širokém rozsahu, který v případě jednání fyzických osob plně odpovídá mezinárodním standardům.

Dalším nástrojem trestního práva, jak působit preventivně na potírání kriminality, je prostřednictvím hrozby trestních sankcí. Jak nás učí teorie, jsou dva účely trestání, represivní a preventivní, kdy se preventivní složka dělí na individuální a generální prevenci.16

V české společnosti se můžeme často setkat s náladou považující výši trestu jako jediné kriterium jeho spravedlnosti a účinnosti. Při pohledu na základní trestní sazby za korupční delikty, tak můžou vzniknout určité pochybnosti o tom, jak generálně preventivně tyto tresty působí. Nicméně při pohledu na kvalifikované skutkové podstaty, kdy může trest odnětí svobody dosahovat až osmi let, je třeba uznat takovou trestní sankci za dostatečně odrazující. Daleko podstatnější okolností tedy je, jakým způsobem soudy tyto tresty ukládají.

Další velmi podstatnou okolností ovlivňující výši jakékoli kriminality je pravděpodobnost odhalení. V tomto směru je situace u korupčního jednání skutečně tristní.17 Nejen vysoká míra latence, ale i vysoké procento zproštění obžaloby vede pachatele, často i oprávněně k pocitu, že jim nic nehrozí a tudíž pácháním těchto trestných činů nic neriskují a můžou pouze získat.

Nicméně příčiny těchto skutečností nespočívají v nedostatcích trestněprávní úpravy. Trestní právo poskytuje orgánům činným v trestním řízení dostatek nástrojů na regulaci míry korupce a je tedy pouze otázkou jejich schopností a kvality, zda je dokážou náležitě užívat.

Martin Novák

Summary

Martin Novák: Prevention and Punishment of Corruption from the Perspective of the Czech Criminal Law

Corruption, nowadays one of the most discussed topics in our society. That is why the author wanted to focus more deeply on this controversial issue. One of the main targets of this thesis was a description of particular instruments of currently valid substantive law which serves to sanctions but also to prevention of bribery. While writing his thesis he tried to answer following question: “Are the criminal instruments provided to bodies active in criminal proceedings effective enough for decreasing the corruption rate in the Czech Republic?” The question of real corruption rate is strongly connected with these problems, that is why he dedicated one separated chapter just to this issue. In this particular chapter he is trying to appoint that rate as preciously as possible, using support of state institutions statistics and international investigation.

  1. Horník, J. Co je, bude a mohlo by být nového v oblasti potírání korupce a úplatkářství. Trestní právo č. 7-8/2008, s. 12-16.
  2. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 310.
  3. David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 84.
  4. Srov R 17/78 Sb. rozh. tr.
  5. Chmelík a kol. Trestní právo hmotné zvláštní část. Praha: Linde 2010, s. 283.
  6. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 770.
  7. Srov. R 16/1988, s. 76.
  8. Srov. R 1/1978.
  9. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2887.
  10. Srov. Č. 46/1983 Sb. rozh. tr.
  11. Srov. II. ÚS 49/2000.
  12. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 438.
  13. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2394.
  14. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 616.
  15. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 34.
  16. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, s. 346 an.
  17. Dle statistik ministerstva spravedlnosti bylo v období let 2000 až 2009 bylo obžalováno 1451 pachatelů, z nichž bylo odsouzeno 981, tedy podíl odsouzených na počtu obžalovaných je 67 %.