O přednostech i úskalích práce soudce hovořili se studenty Právnické fakulty UK předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček a předsedkyně Krajského soudu v Praze Ivana Švehlová. V rozhovoru pro časopis Všehrd popisuje Jan Sváček svůj pohled na současný stav českého soudnictví a vyslovuje i několik úvah de lege ferenda.

Předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček na PF UK (Foto: Michal Tvrdík).

Předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček na PF UK (Foto: Michal Tvrdík).

Justiční čekatel x asistent soudce

Diskuse se studenty se hodně točila kolem pojmů justiční čekatel a asistent soudce. Kterou podobu přípravy na povolání soudce považujete za lepší?

Myslím, že by bylo dobré oba způsoby spojit. Absolvent právnické fakulty by nastoupil k soudu jako asistent soudce a po uplynutí určitého období – řekněme dvou let – by ti nejlepší pokračovali ve své přípravě jako justiční čekatelé. Absolvovali by takzvané kolečko, tedy by už nepracovali u jediného soudce a vzdělávali by se v dalších oblastech práva. Následně by šli k justičním zkouškám.

Domnívám se, že by tenhle systém byl dobrý v tom, že by se soudci ulevilo od některých administrativních činností a drobné rozhodovací činnosti. A byla by dána skvělá motivace pro asistenta – snažil by se, aby se z něho mohl stát justiční čekatel. Soudce by měl významného pomocníka v některých administrativních věcech a zároveň by se vytvořily kvalitní personální rezervy pro jmenování budoucích soudců.

A nefunguje to de facto právě takhle? Asistenti přece o „kolečko“ stojí.

Oni o něj sice stojí, ale zákon jim ho neumožňuje. Pokud chceme asistentovi vyjít vstříc, musí rozvázat pracovní poměr s jedním soudcem a navázat ho s jiným. My se navíc snažíme asistenty vzdělávat pořádáním seminářů s trestními, civilními nebo správními soudci. Tím jsem popsal, jak to funguje. Ale je to velká improvizace, ne-li přímo obcházení zákona.

Soudce musí mít hlavně dvě vlastnosti: pokoru a sebevědomí.

Během přednášky jste zmínil institut soudce na zkoušku…

Ano, funguje v Německu. Být soudcem je psychicky náročné. Vybraný kandidát může mít vynikající studijní výsledky a uspět u justičních zkoušek, přesto si až v praxi uvědomí, že se na soudce nehodí… Kdyby byl nový soudce jmenován nejdřív na dobu určitou, dostal by po jejím uplynutí možnost zhodnotit situaci.

A nemáte obavu z vnímání jeho rozhodnutí jako méně závazných – zvlášť v případě, že by následně nebyl jmenován soudcem s neomezeným mandátem?

Musel by existovat společenský usus a zákon. Za takových okolností by jeho rozhodnutí nikdo nemohl zpochybňovat, ani kdyby po pěti letech skončil. Navíc předpokládám, že situace, kdy by soudce na zkoušku po pěti letech nedostal doživotní mandát, by byla spíše výjimečná.

Nároky na soudce a tíha odpovědnosti

Jak je dnes těžké stát se soudcem a jaká jsou hlavní kritéria výběru kandidátů?

Kdybychom profesi soudce přišli studentům představit začátkem devadesátých let, s trochou nadsázky by bylo možné říci, že se jedná o náborovou akci. Po revoluci se právníci zajímali hlavně o advokacii. Situace se změnila někdy v polovině devadesátých let. Dnes se soudce těší jisté společenské vážnosti a má i slušný plat.

Zájemců je víc než míst. Výborné studijní výsledky jsou dobrým předpokladem, ale dost záleží i na osobnosti kandidáta, na jeho lidských kvalitách.

Na přednášce jste vyslovil domněnku, že u nás se soudci stávají neúspěšní advokáti.

To je specifikum českých poměrů. U nás průměrný a lepší advokát o funkci soudce nestojí. Přitom si myslím, že teze „otevřeme soudnictví jiným profesím“ je v pořádku. V jiných evropských zemích nebo ve Spojených státech platí bez problémů. Pokud se u nás advokát uchází o funkci soudce, je to ve většině případů advokát neúspěšný. Existují výjimky, samozřejmě, nechci se jich dotknout.

A mohlo by to fungovat také opačně? Kupříkladu by praxe justičních čekatelů a asistentů soudců byla započitatelná do doby, kdy by měli být koncipienty…

Praxe se navzájem započítávat dají – pokud někdo úspěšně složí justiční zkoušky, může se stát advokátem. A naopak – složení advokátních zkoušek stačí pro přihlášku k výběrovému řízení na funkci soudce. Pokud je kandidát vybrán, vyřeší se věc překlenovací praxí. Prostupnost zde existuje.

O práci soudce u nás stojí neúspěšní advokáti.

Poměrně nedávno se věková hranice pro jmenování soudcem posunula na třicet let – zdá se Vám to adekvátní?

Třicet let je, myslím, akorát. Dál bych hranici neposouval.

Vadila mi změna podmínek, která zmařila očekávání justičních čekatelů. Po fakultě nastoupili k soudu a počítali s tím, že za stávajících podmínek mohou začít soudit v pětadvaceti. A najednou se dozvěděli, že to tak není. Nemám problém s posunem hranice, ale s tím, že existovala skupina čekatelů, kteří vstoupili do právního vztahu se soudy s určitou představou, a pak ten vztah někdo jednostranně změnil.

Jaký je pocit odpovědnosti člověka, který rozhoduje o právech ostatních?

Je to něco, co ve Vás nikdy nepřestane fungovat a pracovat. A je omyl si myslet, že s věkem a se zkušenostmi to odezní. Naopak. Já jsem jako začínající soudce neměl problém ukončit řadu věcí za den. Řekl bych, že čím víc člověk do problematiky pronikne – čím víc toho ví o předpisech, o právu i o životě – tím větší problém mu dělá spravedlivě rozhodnout.

Soudcem je 24 hodin denně – minus to, co prospí – protože o svých kauzách pořád přemýšlí.

A co pocit moci? Právník se stane soudcem ještě relativně mlád a musí se s ním vyrovnat. Jak to má udělat správně?

Pokud u někoho převládne pocit moci, je to špatně. To je právě moment, v němž by si měl uvědomit, že se nemá soudcem stát.

Nejdůležitější soudcovské vlastnosti jsou pokora a sebevědomí. Pokora před lidmi, kteří se ocitají ve velmi komplikovaných životních situacích. Je třeba pokusit se vžít do jejich příběhu a porozumět jim. To je pokora před velmi komplikovaným osudem. Sebevědomí je souhrn znalostí, neovlivnitelnosti, jistoty sebou samým.

Když má soudce pokory moc, kauzu nikdy nerozhodne, protože příliš silně soucítí s těmi, které v mezní situaci život přivál před soud. Přemíra sebevědomí by znamenala, že si soudce bude připadat tak vzdělaný, že může rozhodnutí sypat z rukávu. Je zkrátka třeba, aby se obě vlastnosti setkaly v osobě soudce ve správném poměru. Nechat se unést pocitem moci by znamenalo naprostý nedostatek pokory.

O kariéře

Uvažoval jste o jiné než soudcovské kariéře?

Po roce 1981 jsem chtěl být advokátem. Strašně jsem po tom toužil, ale v té době to nebylo možné. Advokacie byla uzavřený stav a dostat se tam bylo otázkou velké politické angažovanosti a kontaktů. Já jsem nic z toho neměl.

Z mého ročníku se advokáty stali dva. Z pěti set šedesáti spolužáků dva. Naproti tomu k soudu brali téměř všechny. Nastoupil jsem k soudu a říkal jsem si, že využiju první možnosti dostat se do advokacie. První možnost se objevila v roce 1990, ale to už jsem byl soudnictvím příliš pohlcen a přestal jsem o tom uvažovat. Velkou roli v tom sehrál i tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, který mě požádal, abych zůstal soudcem a přijal funkci předsedy Obvodního soudu pro Prahu 8. Do této funkce jsem byl jmenován na jaře 1990.

Justiční zkoušky jsou rovnocenné advokátním. Prostupnost praxe existuje.

V roce 2003 jste odmítl post ministra spravedlnosti…

Měl jsem tehdy týden na rozmyšlenou. Dospěl jsem k závěru, že nechci dělat politiku, že bych to ani neuměl. Myslím si, že ministr spravedlnosti by měl být silný ministr a k tomu potřebuje mít za zády politickou stranu. Nic takového jsem resortu nemohl nabídnout.

Navíc jsem byl přesvědčen, že soudnictví má být řízeno jinak než prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. Tvrdil jsem, že by ministr spravedlnosti měl postupně předat tuto kompetenci někomu jinému – třeba Nejvyšší radě soudní moci. V tomto názoru jsem se s Ministerstvem rozcházel a nebylo tedy přijatelné, abych ho vedl.

Co říkáte na neúspěch svojí kandidatury na post soudce Ústavního soudu?

Senát dospěl k závěru, že nejsem vhodným kandidátem, a já toto rozhodnutí plně respektuji. Tím moje kandidatura skončila.

Lucie Trojanová


Jan Sváček (55) je český soudce. Studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy úspěšně ukončil roku 1980. Začínal jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 6, později pracoval u Obvodního soudu pro Prahu 8. Od roku 1999 je předsedou Městského soudu v Praze.

V roce 2003 odmítl post ministra spravedlnosti. Ve stejném roce začal pracovat jako poradce prezidenta České republiky. Od roku 1996 externě učí na Právnické fakultě UK. V letošním roce Senát neschválil jeho kandidaturu na místo soudce Ústavního soudu.