Také máte zkušenosti s hrubě urážlivým podáním v SŘ?

Také máte zkušenosti s hrubě urážlivým podáním v SŘ? (zdroj: wikimedia commons)

Správní právo procesní bývá poměrně často považováno za nezajímavou, resp. nudnou součást práva, a to přesto, že tvoří jeho klíčovou část, neboť právě skrze procesní předpisy je regulován proces vymáhání dodržování jednotlivých hmotněprávních norem regulujících celou řadu oblastí lidského jednání (od provozu na pozemních komunikacích, ochrany přírody a krajiny přes regulaci finančního trhu až po ochranu hospodářské soutěže).1 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“), který je páteří českého správního práva procesního, přitom rozhodně nelze dle mého názoru považovat za symbol nudného čtení, a to právě z toho důvodu, že je to právní předpis, který formuje a reflektuje praxi. A jak praví jedno ze známých přísloví, jehož pravdivost se v oblasti práva násobí, šedá je teorie a zelený strom života. Dalo by se říci, že v případě právního předpisu, regulujícího mimo jiné i vztah úředních osob a účastníků správních řízení, hraje onen strom života celou škálou pestrých barev. Ve správním řízení lze totiž nalézt celou řadu oblastí, jejichž atraktivita vynikne obzvláště v případě konfrontace litery zákona s praxí, a která pak tvoří čtenářsky atraktivní část rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a Ústavního soudu (dále jen „ÚS“). V této souvislosti lze dle mého názoru vyzvednout minimálně dvě oblasti – problematiku podjatosti úředních osob podle § 14 SŘ, a problematiku obzvláště hrubého podání podle § 62 odst. 2 SŘ.

Obě výše uvedené oblasti došly zajímavé popularizace v nedávné době, kdy svérázně formulovaná námitka podjatosti úřední osoby prošla evolucí zakončenou kvalifikací tohoto podání jako obzvláště hrubého podání ve smyslu § 62 odst. 2 SŘ.2 Věnovat jeden krátký článek oběma výše uvedeným tématům (problematika podjatosti úřední osoby a hrubé podání ve správním řízení) by bylo poměrně náročné, proto bych rád tento krátký článek věnoval výhradně problematice obzvláště hrubého podání podle § 62 odst. 2 SŘ. Tato volba je přitom docela zajímavou výzvou, a to ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že nebyl tomuto tématu věnován zatím samostatný odborný článek (pomineme-li doktrínu reprezentovanou komentáři ke SŘ). Druhým je spíše otázka, jak napsat článek na seriózní téma a provádět citace z praxe (resp. z rozsudků), aby text zůstal publikovatelný.

Smysl a podstata úpravy hrubě urážlivého podání ve SŘ

Právní úprava hrubě urážlivého podání je obsažena v § 62 SŘ, nazvaném Pořádková pokuta, a to konkrétně v druhém odstavci, dle kterého platí, že: „Pořádkovou pokutu podle odstavce 1 lze uložit i tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání.“ Ustanovení § 62 odst. 1 SŘ stanoví právo správního orgánu uložit tomu, kdo se: (i) bez omluvy nedostaví na ústní jednání, (ii) ruší pořádek nebo (iii) neuposlechne pokynu úřední osoby pokutu do výše až 50 000 Kč.3 Správní řád přitom není jediným procesním předpisem, který upravuje ukládání sankcí za hrubé podání; v této souvislosti lze zmínit např.:

– § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“);4

– § 66 zákona č. 141/1961 Sb., v trestním řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“);5

– § 44 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘS“);6

– § 247 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“).7

Právní úprava pořádkové pokuty za hrubé podání ve výše uvedených předpisech má s právní úpravou pořádkové pokuty ve SŘ jeden společný rys, kterým je její výše limitována hodnotou 50 000 Kč.8 Jinak se ovšem výše uvedené právní předpisy liší v určitých aspektech; např. § 66 TŘ, § 44 SŘS nebo § 247 DŘ hovoří nikoliv o hrubě urážlivém podání, ale pouze o urážlivém podání (které naopak vyžaduje pro uložení pořádkové pokuty § 53 OSŘ). Jisté rozdílnosti lze najít i v adresátech urážlivého podání – např. § 66 TŘ a § 247 DŘ stanoví expressis verbis skupinu adresátů, zatímco OSŘ a SŘS výčet adresátů hrubého podání neobsahují. Výše uvedené rozdíly však nebrání tomu, aby se rozhodovací praxe NSS nebo NS týkající se výše uvedených ustanovení OSŘ, TŘ, DŘ nebo SŘS nemohla přiměřeně v konkrétních případech aplikovat i na výklad § 62 odst. 1 SŘ.

Smysl právní úpravy hrubě urážlivého podání v § 62 odst. 2 SŘ není v důvodové zprávě vymezen. Doktrína opakovaně hovoří o tom, že smyslem § 62 odst. 2 SŘ je ochrana úředních osob, resp. jejich důstojnosti při výkonu veřejné správy. V této souvislosti lze odkázat např. na komentář ke SŘ autorského kolektivu Jemelka, Pondělíčková, Bohadlo,9 nebo Vedralův komentář ke SŘ.10 Výše uvedený názor (který ve své podstatě znamená, že adresátem hrubého podání může být pouze a jen úřední osoba) však nesdílí NSS, který nezpochybňuje ochranu úředních osob jako jeden cílů tohoto institutu, ale rozšiřuje jej tak, že adresáty hrubě urážlivého podání mohou být i jiné než úřední osoby a že cíl § 62 odst. 2 SŘ je totožný s cílem § 62 odst. 1 téhož zákona, tedy zajištění důstojného průběhu jednání jako celku – v této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek NSS č.j. 2 As 35/2010 – 62 ze dne 1. června 2010.11

K podmínce učinění hrubě urážlivého podání ve správním řízení

K sankcionování hrubě urážlivého podání podle § 62 odst. 2 SŘ pořádkovou pokutou musí být naplněna jedna důležitá podmínka – hrubě urážlivé podání musí být učiněno v průběhu správního řízení. V této souvislosti lze připomenout některé rozsudky NSS – např. rozsudek č.j. 5 As 76/2009 – 69 ze dne 23. dubna 201012 nebo rozsudek NSS č.j. 2 As 35/2010 – 62 ze dne 1. června 2010,13 které v minulosti řešily případy střetu § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřZ“)14 a § 62 odst. 2 SŘ. Tyto rozsudky se týkají situací, kdy úřední osoby čelily hrubě urážlivým podáním ze strany buď účastníků řízení, nebo osob, se kterými správní řízení vedena nebyla a tyto osoby adresovaly úředním osobám dílem písemnou, dílem ústní formou urážky a dehonestující obvinění. V případě, že např. fyzické osoby zasílají na adresu správních orgánů listiny, ve kterých dehonestují úřední osoby, aniž by s autory těchto podání bylo vedeno správní řízení, je nutné postupovat nikoliv podle § 62 odst. 2 SŘ, ale podle § 49 odst. 1 písm. a) PřZ. Samotná skutečnost, že adresát podání vykonává veřejnou funkci, resp. má status úřední osoby, totiž automaticky nezakládá možnost postupu podle § 62 odst. 2 SŘ; v této souvislosti je možné odkázat na návětí § 62 odst. 1 SŘ: „Správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup…“.

Autoři a forma hrubého podání

Odpověď na otázku, kdo může být autorem hrubě urážlivého podání podle § 62 odst. 2 SŘ je poměrně jednoduchá – kdokoliv; hrubě urážlivého podání se mohou dopustit jak účastníci řízení (§ 27 SŘ), tak jejich právní zástupci (§ 31 SŘ), svědci (§ 55 SŘ), nebo kdokoliv z veřejnosti (pokud je konáno v rámci správního řízení veřejné ústní jednání podle § 49 odst. 2 SŘ). Autorem hrubě urážlivého podání podle § 62 odst. 2 SŘ však nemůže být úřední osoba – v této souvislosti je nutné upozornit na skutečnost, že v takovém případě by docházelo k nelogické situaci, kdy by tato měla pokutovat sama sebe. V případě nevhodného vyjadřování úřední osoby na adresu např. účastníka řízení nebo jeho právního zástupce či svědků existují jiné možnosti postihu tohoto jednání – např. stížnost podle § 175 SŘ. A vzhledem ke skutečnosti, že hrubě urážlivá podání úředních osob vůči účastníkům řízení nebo jejich právním zástupcům bývají judikaturou hodnocena nekompromisně jako jednoznačný důkaz o jejich negativním subjektivním vztahu k těmto osobám, tak také přichází v úvahu námitka podjatosti podle § 14 SŘ. Výše uvedené platí obdobně i pro adresáty hrubě urážlivého podání, kterými mohou být jak úřední osoby, svědci, účastník řízení a jeho právní zástupce, tak i např. správní orgán.

V případě formy hrubého podání je nutné uvést, že hrubé podání je možné provést různými způsoby, a to jak verbálně, tak i písemně anebo za pomocí znaků a posunků.15 V této souvislosti je také možné odkázat na definici podání, obsažené v § 37 odst. 1 SŘ. V případě hodnocení písemné formy hrubě urážlivého podání je pak nutné upozornit na skutečnost, že není rozhodující délka psaného textu nebo verbálního projevu, ale jejich smysl a cíl. V této souvislosti je také možné opětovně odkázat na rozsudek NSS č.j. 8 As 16/2012 – 52 ze 27. března 2013, dle kterého jednou z vlastností hrubých (vulgárních) výrazů je skutečnost, že jsou relativně krátké16

Hodnocení obsahu hrubě urážlivého podání

Při hodnocení obsahu, resp. intenzity hrubého podání podle § 62 odst. 2 SŘ je nutné poukázat na několik základních faktů, které ve své rozhodovací praxi zdůraznil i NSS.

Prvním aspektem je samotné hodnocení hrubosti urážlivého podání. Termín hrubě urážlivé podání spadá do kategorie neurčitých právních pojmů; hodnocení hrubosti urážlivého podání je tak nutné provádět objektivně, nikoliv v závislosti na subjektivních pocitech konkrétní fyzické osoby (např. dotčené úřední osoby)17.

V případě úředních osob coby adresátů hrubě urážlivých podání je nutné upozornit na následující. Jak upozornil ve svých rozsudcích NSS a ÚS, úřední osoby, stejně jako jejich zaměstnavatelé (a potažmo i soudci a soudy), musí brát v úvahu skutečnost, že při výkonu své činnosti byli, jsou a vždy budou konfrontováni s kritikou a názory účastníků řízení nebo veřejnosti či dotčených osob, nespokojených s jejich průběhem. Správní orgány a jejich pracovníci tak musí počítat s určitou dávkou kritiky, ironie, nebo se zavádějícími prohlášeními na jejich adresu. V této souvislosti lze např. zmínit rozsudek NSS č.j. 5 As 37/2010 ze dne 4. března 2011,18 rozsudek č.j. 3 Ads 57/2003 – 79 ze dne 19. ledna 200519 nebo nález ÚS I.ÚS 211/99 ze dne 17. října 2000.20 Dále je možné zdůraznit, že účastníci řízení, konfrontováni s úřední mocí v průběhu správního řízení, mohou v některých případech nést obzvláště těžce postup správních orgánů a úředních osob, ať se již jedná o sankční správní řízení zahájené z moci úřední podle § 46 SŘ, nebo řízení zahájené na základě žádosti účastníka řízení dle § 44 SŘ. V této souvislosti je možné také zdůraznit, že jedním z pilířů demokratické společnosti je svoboda slova, zakotvená v případě českého práva v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).

Výše uvedená svoboda slova a povinnost úředních osob její projevy trpět však není bezbřehá a má své limity. Svoboda slova slouží projevu názoru, nikoliv šíření bezdůvodných pomluv nebo urážek.21 Ani frustrace účastníků správního řízení vyplývající z postupu správních orgánů v dané věci není univerzální omluvou pro jakékoliv jednání a vyjadřování; nástrojem obrany účastníka jsou v takovém případě jeho procesní práva, upravená ve SŘ, nikoliv šíření pomluv nebo vulgárních výpadů.22 Vytčení hranice mezi svobodou slova a urážlivým podáním (v případě § 62 odst. 2 SŘ hrubě urážlivým podáním) je pak náplní rozhodovací praxe soudů – NSS nebo ÚS. A některé případy rozhodovací praxe NSS lze v této souvislosti zmínit.

Ačkoliv hrubě urážlivé podání může být spojováno v představách většiny veřejnosti zejména s vulgárními verbálními nebo neverbálními projevy, v praxi tomu tak automaticky není. Pod definici hrubě urážlivého podání lze subsumovat i neodůvodněné obvinění pracovníků správního orgánu z trestné činnosti. V této souvislosti lze zmínit rozsudek NSS č. j. 5 As 37/2010 – 71 ze dne 4. března 2011, ve kterém se zabýval NSS možností uložit pořádkovou pokutu podle § 62 odst. 2 SŘ za výroky, mezi kterými bylo mimo jiné obvinění úředních osob: „Chápu, že zločinecký úředník, který bere úplatky a provádí trestné činy se snaží maskovat a krýt svou zločinnost za zákony. (…) Doufám, že nastupující MD (ministr dopravy) bude požadovat odpovědnost po K. a i jiných úřednících za své zločiny a za finanční újmu dle rozsudku.“ V souvislosti s výše uvedenou větou pak NSS dospěl k závěru, že obvinění úřední osoby z trestné činnosti je ve své podstatě ještě závažnější než použití vulgarismů, neboť v případě obvinění z trestné činnosti může být v osobách, které nejsou v dané věci zainteresovány, vzbuzena mylná představa, že se úřední osoba trestné činnosti skutečně dopouští.23

Z jiné oblasti, než jsou nedůvodná osočování z páchání trestné činnosti, jsou urážky úředních osob se sexuálním podtextem. V této souvislosti lze zmínit případ posuzovaný NSS v rozsudku č.j. 8 As 16/2012 – 52 ze dne 27. března 2013,24 ve kterém NSS posuzoval případ, ve kterém obviněná v přestupkovém řízení vznesla vůči úřední osobě námitku podjatosti z důvodu její údajné sexuální deviace. Tato námitka se obviněné vrátila doslova jako bumerang, a to v podobě pořádkové pokuty ve výši 2 000 Kč, a to podle § 62 odst. 2 SŘ. V souvislosti s výroky obviněné z přestupku je nutné upozornit na skutečnost, že tato vůči úřední osobě vznesla obvinění za použití odborných výrazů. I v tomto případě však NSS dospěl k závěru, že podání naplňovalo definici hrubě urážlivého podání a postup správního orgánu, který uložil pokutu, shledal za správný.25

Při hodnocení toho, zda je konkrétní podání urážlivé, či nikoliv, je nutné upozornit ještě na dva aspekty. S problematikou hrubě urážlivého podání souvisí i přestupek urážky upravený v § 49 odst. 1 písm. a) PřZ, který obsahuje následující obrat: „urazí nebo vydá v posměch“. Výše uvedené dva termíny ale nemusí dosahovat intenzity, vyjádřené v § 62 odst. 2 SŘ, který hovoří o hrubě urážlivém podání a klade tak vyšší nároky v oblasti závažnosti (hrubosti) útoku. V praxi tak mohou nastat příklady, kdy by jednotlivá podání mohla naplnit skutkovou podstatu přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) PřZ, ale nedosahovala by intenzity hrubě urážlivého podání podle § 62 odst. 2 SŘ.

Druhým aspektem při hodnocení hrubosti je pak problematika prvorepublikové judikatury, která pochopitelně znala i tento institut. V případě aplikace prvorepublikové judikatury na dnešní § 62 odst. 2 SŘ je však nutné na tomto místě citovat z Ondrušova komentáře ke SŘ: „Dobová judikatura z doby prvorepublikového Nejvyššího správního soudu není v současnosti použitelná, neboť v souladu s všeobecným úpadkem slušného chování ve společnosti došlo k posunu hranice pro posuzování slušnosti nejen v myšlení lidí, ale i v judikatuře soudobých soudů.“26

Závěr

Každý z nás se jednoho dne – dobrovolně nebo nedobrovolně – může stát účastníkem správního řízení, nebo z pozice advokáta (nebo právníka) osobou účastníka řízení zastupujícího. Příležitostí je mnoho – dá se říci, že život je nekončícím správním řízením, doslova prostoupeným (aniž by si to mnozí z nás uvědomovali) správním právem.27 Studium práv každého z nás vybaví do života jednou z mnoha konkurenčních výhod v tomto procesu, kterou je znalost jeho pravidel. A pravidlo správné komunikace s úředními osobami a chování vůči správním orgánům jako takovým je jedním z nich. Ačkoliv, jak bylo uvedeno výše, úřední osoby jsou povinny strpět více než je zvyklé, i zde existuje hranice, kterou nelze překročit. Úkolem tohoto článku bylo poukázat na okolnosti této hranice a místa, kterými vede (a která byla zmapována NSS a ÚS).

Mgr. Pavel Švásta

Summary

A few notes to the issues of groslly offensive petitions under the Act No. 500/2004 Coll., Administrative Procedure Code

The administrative procedural law as a part of administrative law plays a crucial role in our relations to administrative authorities, because on the one hand, it regulates their powers and on the other hand, it provides us (as participants in proceedings) with a wide range of procedural rights. For these reasons, many people are convinced that an administrative authority is like a wall which has to absorb all possible and imaginable treatment from the participants in proceedings. This opinion has its roots in article 4 (1) of the Administrative Procedure Code, which stipulates that: “The public administration is a service to the public.” But this perspective is far from being true. As well as employees off an administrative authority, participants in proceedings are obliged to respect standard rules of human negotiation. By this reason the Administrative Procedure Code regulates situations, in which persons in authority face to an offensively contemptuous petition filled by the participants in proceedings. The basic procedure applicable for this situation is stipulated in Article 62 (2) of the Administrative Procedure Code. This short article is devoted to this topic as well as to judicial practice of the Supreme Administrative Court of the Czech Republic.

  1. Přitom rozsah této regulace v poslední době výrazným způsobem hypertrofuje a proniká do oblastí, které před tím regulovány nebyly.
  2. V konkrétní rovině se jednalo o rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 16/2012 – 52 ze dne 27. března 2013, ze kterého v tomto článku cituji i na dalších místech.
  3. Cit.: „Správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že: a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu, b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek, nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby.“
  4. Cit.: „Tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294, 295 a 320ab, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč.“
  5. Cit.: „Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.“
  6. Cit.: „Tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes, může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pořádková pokuta do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu. Pokuta může být uložena i opakovaně a může být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela prominuta.“
  7. Cit.: „Pořádkovou pokutu do 50 000 Kč může správce daně uložit tomu, kdo při jednání vedeném správcem daně závažně ztěžuje průběh řízení tím, že navzdory předchozímu napomenutí se chová urážlivě k úřední osobě nebo osobě zúčastněné na správě daní.“
  8. K tomu viz důvodová zpráva k § 84 SŘ: „Výše pořádkové pokuty je sjednocena s ostatními procesními předpisy a měla by mimo jiné umožnit, aby byly ke spolupráci donuceny například orgány právnických osob, jichž se týká kontrolní činnost některých správních orgánů.“
  9. Cit.: „Účelem skutkové podstaty tohoto pořádkového deliktu není, tak jak je tomu u správních deliktů v předchozím odstavci, zabránit závažnému ztížení postupu správních orgánů, ale ochrana vážnosti a důstojnosti správních orgánů a jednotlivých úředních osob při výkonu veřejné správy před útoky ve formě hrubých urážek.“ Jemelka, L. a kol. Správní řád: komentář. 3. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, str. 246.
  10. Cit.: „Po vzoru ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, bylo do správního řádu vloženo ustanovení, které umožňuje správnímu orgánu uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo učiní vůči správnímu orgánu hrubě urážlivé podání.“ Vedral, J.: Správní řád: komentář. 2. Vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2006, str. 373.
  11. Cit.: „Pořádková pokuta ve smyslu citovaného zákonného ustanovení totiž má sloužit za účelem zajištění co možná nejvíce plynulého a bezproblémového řízení. Jde tedy o ochranu zásadních zásad správního řízení, vymezených v úvodních ustanoveních správního řádu: šetření práv nabytých v dobré víře, minimalizace zásahů do právní sféry účastníků řízení, rychlost a hospodárnost řízení, rovnost účastníků apod. (…) Jinak řečeno: primárním smyslem pořádkové pokuty podle citovaného ustanovení a jejím objektem je ochrana účelu správního řízení, nikoliv ochrana cti zaměstnance správního úřadu. Takto nazíráno nelze apriori vyloučit, že excesivní jednání, kterého se dopustí (byť i) účastník správního řízení, může spadat do věcné působnosti zákona o přestupcích.“
  12. Cit.: “Subjektem pořádkového deliktu může být, s ohledem na povahu deliktu, jednak účastník správního řízení, jakož i kdokoli jiný, kdo ztěžuje průběh řízení. Podmínkou sine qua non tedy je, že je vedeno v určité věci správní řízení, tzn., že takové řízení bylo kvalifikovaným způsobem zahájeno a jeho cílem je vydání určitého správního aktu, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má nebo je nemá. Z uvedeného plyne, že se ani v případě hrubě urážlivého podání nejedná o jakoukoli písemnost, ale pouze o takové podání, které má souvislost s probíhajícím konkrétním správním řízením a směřuje proti určité úřední osobě, resp. oprávněné úřední osobě, nikoli proti jakékoli jiné osobě, která takový statut nemá (např. vůči jiným osobám na úřadě se vyskytujícím – např. poštovní doručovatel, apod.).“
  13. Cit.: „(…) ustanovení § 62 odst. 2 správního řádu dopadá na zcela odlišné situace, než která nastala v nyní rozhodované věci a která spočívala v osobních atacích na některé zaměstnankyně správního orgánu. Typově se jedná o případy, kdy se např. v písemné žádosti, vyjádření či jiném úkonu účastník dopustí hrubé urážky jiného účastníka řízení anebo rozhodujícího úředníka. Podstatné je však, že toto podání má určitou relevanci z hlediska správního řízení. Naopak smyslu citovaného ustanovení by zjevně odporovalo, pakliže by tímto typem pořádkové pokuty byli trestáni účastníci za urážky ryze osobní povahy, činěné nikoliv v rámci a formou úkonu ve správním řízení.“
  14. Cit. § 49 odst. 1 písm. a) PřZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch.“
  15. Viz rozsudek NSS č.j. 8 As 16/2012 – 52 ze 27. března 2013: „Za urážlivé jsou soudní judikaturou považovány ústní i písemné, ale i nonverbální projevy (posunky aj.) útočící na autoritu a odbornost orgánů veřejné moci nebo na důstojnost, čest a dobrou pověst úředních osob, případně jiných osob, které se na řízení podílejí (účastníci řízení, svědci, tlumočníci, znalci, atp.).“ Dále také viz rozsudek NSS č.j. 3 Ads 57/2003 – 79 ze dne 19. ledna 2005: „Pojem hrubé urážky je přitom soudní praxí vykládán jako zvláště urážející útok na čest, pověst a vážnost napadeného. Pouhá urážka se logicky od urážky hrubé liší v míře své intenzity. Může být spáchána verbálně (ústně, písemně) i nonverbálně (posunky, aj.).“ Dále také viz Jemelka, L. a kol. Správní řád: komentář. 3. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, str. 246: „Hrubě urážlivé podání bude zpravidla učiněno ústně či písemně, není však vyloučeno, že se může jednat i o posunek či úšklebek, neboť podáním rozumíme úkon (vědomý projev vůle) směřující vůči správnímu orgánu.“
  16. Cit.: „Míra urážlivosti nepochybně nesouvisí s délkou podání. Vulgární výrazy jsou často užívány ve spíše kratších podáních, mnohdy jako součást delšího jinak nezávadného textu. U ústních urážlivých podání, jde zpravidla o krátké emotivní urážky.“
  17. V této souvislosti viz např. Metodika k ukládání pořádkových pokut podle § 62 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, publikovaná Ministerstvem vnitra České republiky, cit.: Hrubě urážlivé podání je neurčitý právní pojem, jeho výklad však nezáleží na subjektivním pocitu úřední osoby. V rámci svého uvážení správní orgán objektivně zhodnotí, zda jde o podání, které je skutečně nejen urážlivé, ale přímo hrubě urážlivé. Přitom přihlédne ke všem okolnostem případu a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil, uvede v odůvodnění rozhodnutí tak aby byly přezkoumatelné odvolacím orgánem. Lze očekávat, že pojem hrubě urážlivé podání bude vymezen judikaturou správních soudů. Za hrubě urážlivé podání nelze v žádném případě považovat např. pouhou kritiku činnosti správního orgánu, byť by šlo o kritiku arogantní a neoprávněnou.“ Metodika publikována na internetových stránkách Ministerstva vnitra České republiky pod odkazem: http://www.google.cz/#q=metodika+k+ukl%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD+po%C5%99%C3%A1dkov%C3%BDch+pokut&safe=off
  18. Cit.: „Orgány veřejné moci jsou v demokratickém právním státě nutně podrobovány kritice ze strany účastníků řízení, veřejnosti, ale i médií, jedná se totiž o jeden z klíčových nástrojů zajišťujících veřejnou kontrolu činnosti orgánů veřejné moci. S ohledem na ústavně zaručenou svobodu projevu nelze nikomu upírat právo na kritiku činnosti správních orgánů a úředních osob.“
  19. Cit: „Po stránce objektivní je urážlivým každý výrok, kterým se autorita úředních orgánů zjevně snižuje nebo kterým jsou porušena osobnostní práva jiných osob. Nelze však též odhlédnout od toho, že nutným atributem demokratické formy státu je svoboda slova, svoboda výměny názorů, vysoká míra kritičnosti a v té souvislosti odstranění nedotknutelnosti představitelů státní moci. Taková kritičnost jako společenský fenomén je prezentována i v masmédiích a výrazně nevybočuje z tolerovaného rámce společenského vědomí. S ohledem na ústavně garantovanou svobodu projevu tedy nelze nikomu upírat ani právo na kritiku soudu a práce jednotlivých soudců. Každá svoboda však má své meze, takže i svoboda projevu je přípustná pouze do takové míry, aby se nedostala do rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji ostatních členů společnosti. Kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného.“
  20. Cit: „Po stránce objektivní je urážlivým každý výrok, kterým se autorita úředních orgánů zjevně snižuje nebo kterým jsou porušena osobnostní práva jiných osob. Nelze však též odhlédnout od toho, že nutným atributem demokratické formy státu je svoboda slova, svoboda výměny názorů, vysoká míra kritičnosti a v té souvislosti odstranění nedotknutelnosti představitelů státní moci. Taková kritičnost jako společenský fenomén je prezentována i v masmédiích a výrazně nevybočuje z tolerovaného rámce společenského vědomí. S ohledem na ústavně garantovanou svobodu projevu tedy nelze nikomu upírat ani právo na kritiku soudu a práce jednotlivých soudců. Každá svoboda však má své meze, takže i svoboda projevu je přípustná pouze do takové míry, aby se nedostala do rozporu s oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji ostatních členů společnosti. Kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného.“
  21. V této souvislosti lze citovat z nálezu ÚS II. ÚS 76/2000 ze dne3. srpna 2000: Vybočí-li publikovaný názor z meze v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá již mimo rámec ústavní ochrany. Přístup Ústavního soudu konvenuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva při aplikaci čl. 10 Úmluvy. Byť soud uznává, že svoboda projevu se vztahuje též na „informace“ nebo „myšlenky“, které urážejí, šokují nebo zneklidňují stát nebo určitou vrstvu obyvatelstva, současně vyslovuje, že osoba, která tvrdí, že její svoboda projevu byla zbytečně omezena, musela ji sama vykonávat způsobem konsistentním s demokratickými principy; musela být v dobré víře ohledně legitimity svých tvrzení a vyslovit je způsobem slučitelným s demokratickými cíli (např. rozsudek ve věci Observer a Guardian versus Spojené království z roku 1991, A-216, a to na základě rozsudků počínaje případem Handyside z roku 1976, A-24, přes případ Lingens z roku 1986, A -103 a případ Oberschlick z roku 1991, A 204). V rozsudku ve věci Handyside (§ 49) výslovně uvedl, že kdokoli vykonává práva svobody garantované prvním paragrafem čl. 10 Úmluvy, má určité povinnosti a nese určitou odpovědnost. Mezi tyto lze právem zahrnovat závazek vyhnout se v mezích možností urážejícím výrazům, které lze pokládat za útok na práva jiných. Z toho vyplývá, že v podstatě lze pokládat za nezbytné, v určitých demokratických společnostech, sankcionování či prevenci před urážlivými útoky proti objektům ochrany, pokud „formality“, „podmínky“, „omezení“ či „sankce“ jsou přiměřené legitimnímu účelu.“
  22. Viz rozsudek NSS č. j. 5 As 37/2010 – 71 ze dne 4. března 2011, cit.: „Výroky stěžovatele nemůže ospravedlnit ani údajný stres či pocit frustrace z údajné úřední šikany, které byl stěžovatel podle svých slov podroben. Měl-li stěžovatel za to, že správní orgány postupovaly v jeho věci nezákonným způsobem, mohl a měl dát najevo svůj nesouhlas kultivovaným způsobem bez zbytečného použití hrubě urážlivých výroků na adresu žalovaného a úředních osob. Lze se domnívat, že v takovém případě by mohl dosáhnout mnohem efektivnější ochrany svých subjektivních práv než prostřednictvím svých hanlivých a hrubě urážlivých podání.“
  23. Viz opětovně rozsudek NSS č. j. 5 As 37/2010 – 71 ze dne 4. března 2011, cit.: „Použití urážlivých vulgarismů na adresu konkrétní osoby sice odporuje normám slušného společenského chování, samo o sobě však nevypovídá nic konkrétního o osobnosti nebo činnosti postižené osoby. Naproti tomu nepodložené obvinění ze spáchání trestné činnosti je způsobilé způsobit závažnou újmu na dobré pověsti postiženého tím, že může vyvolat v očích třetích osob neznalých poměrů dojem, že se tato osoba trestné činnosti skutečně dopouští, čímž se zároveň zpochybňuje i objektivita správního řízení, na jehož vedení se tato úřední osoba podílí. Jednání stěžovatele nelze v žádném případě označit za jednání nezbytné k ochraně jeho práv v rámci správního řízení.“
  24. Tento rozsudek se mimo jiné dočkal publikace i v médiích, která nejsou vyloženě určena pouze pro právnickou obec a podnětem k napsání tohoto článku.
  25. Rozsudek NSS č.j. 8 As 16/2012 – 52 ze dne 27. března 2013: „Zejména tvrzení o fetišisticko-sadomasochistické aberaci, o parafilii označované za mamofilii, nepochybně útočí na vážnost a důstojnost oprávněné úřední osoby. Pokud si taková tvrzení žalobkyně dovolila k oprávněné úřední osobě, zcela nepochybně tím vyjádřila despekt ke správnímu řízení jako celku a její podání lze chápat rovněž jako útok na důstojnost správního řízení.“
  26. Citováno z Ondruš, R. Správní řád: nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, str. 213.
  27. Např. maturitní zkoušky, přijímací řízení na vysokou školu, silniční provoz, stavební řízení…