Evgeny Pashukanis

Evgeny Pashukanis

20. léta byla v Sovětském svazu pro právní teorii dobou plodnou. Ve srovnání s válečným komunismem uvolněné politické i ekonomické poměry umožnily vznik hned několika koncepcí ohledně budoucího právního směřování mladého státu. Idea odumírání práva hrála mezi teoretiky stěžejní roli, přístupy k ní se však radikálně lišily. Obecně můžeme říci, že díla „klasiků“ právníkům neskýtala příliš mnoho vodítek – Marx i Lenin se o podobě budoucí komunistické společnosti zmiňují jen matně, stejně jako o roli práva. I to je příčinou širokého prostoru pro manévrování a mnoha vzájemně si protiřečících závěrů, ke kterým sovětští právní teoretici došli.

Jevgenij Bronislavovič Pašukanis (1891-1937) byl v tomto období tím nejvlivnějším a dodnes mimo SSSR nejznámějším, což je dáno především kvalitou jeho teorie. Pro západ vedla k nepřijatelným závěrům, nebyla ale zabalena do ideologického balastu, na právo hleděla z širšího (i nemarxistického) zorného pole. Pašukanise zmiňuje i Lon Fuller ve své Morálce práva1  v rámci svého výkladu o vztahu povinnosti a reciprocity: „Pašukanisova teorie se stala známou jako směnná teorie práva, ačkoli by snad bylo vhodnější ji nazývat směnnou teorií právní a morální povinnosti. Tato teorie byla vystavěna na dvou pilířích marxistického myšlení: prvním, že ekonomický faktor je v organizaci společnosti prvořadý; právní a morální principy a instituce proto tvoří určitý „druh nadstavby“, která odráží ekonomickou organizaci společnosti; druhém, že dospěje-li se do stádia komunismu, právo a stát odumřou.“ Ekonomickou organizaci kapitalistické společnosti určuje směna, tedy i právní a politické instituce jsou prostoupeny představami odvozenými od směny (buržoazní trestní právo obsahuje ostatně jakýsi ceník za špatné chování). Právní subjekt s povinnostmi a právy je protějškem hospodařícího obchodníka. S komunismem bude ekonomická směna zrušena, tudíž i právní a politické koncepce z ní odvozené. Nebudou tedy žádná práva a právní povinnosti, dokonce ani ty morální. Podle Pašukanise je Kantova teorie o člověku jako o cíli i prostředku jen odrazem tržního hospodářství – vstupem do směny slouží ostatní našim cílům a my jejich. Směnu tak nelze odlišit od reciprocity, jejím odumřením zmizí morální povinnosti.

Cílem této práce není poukázat na utopičnost komunismu, ale pokusit se z pohledu samotného Pašukanise alespoň jemně načrtnout základní rysy komunistické společnosti a role práva (pokud vůbec nějaká existuje) v ní.

Směnná teorie práva

Pašukanis svou teorii zformuloval ve svém ústředním díle Obecná teorie práva a marxismus v roce 19242. Úzké sepětí práva a ekonomie, idea práva jako nadstavby je charakteristická již pro Marxe. Pašukanis rozvíjí analogii mezi logikou produkce a logikou práva – obě se snaží srovnat něco, co je zřejmě nerovné (různé zboží a různé práce, které je produkují stejně jako různí lidé s různými právy a povinnostmi). Dle směnné teorie je rovnocennost založená na výměně zboží (komodit) hlavním znakem práva. Premisy směny jsou přirozenými premisami lidských vztahů3. Protože právo vzniká, rozvíjí se a existuje pouze na základě směny zboží, jedná se o buržoazní institut. Právo je tak důležitou částí a zároveň důsledkem směny v kapitalismu (propojenost jednotlivých právních subjektů svými právy a povinnostmi odpovídá propojenosti ve vztazích produkce založené na směně a dělbě práce). Když získá produkt práce kvalitu zboží a stane se nositelem hodnoty, člověk se stane právním subjektem a stane se nositelem práva. Proto je veškeré právo soukromé, jelikož vychází ze směny4. Společnost, která je přinucena zachovat ekvivalentní směnu mezi výdaji na práci a náhradami za ni (ve formě podobné směně hodnot), se práva nezbaví.

Buržoazní právo je nejrozvinutějším a historicky posledním typem práva, nejedná se ale o ideál, na jehož základě by se mělo vytvářet právo nové, lepší – má odumřít. Odumírání je charakterizováno jako vytěsnění směny a s tím i právních vztahů mezi podniky plánovaných hospodářstvím. Soukromé právo se změní ve veřejné, dokud nevznikne svobodný, vědomý a technicky účelný styk lidí. Pro právo jsou nepostradatelné abstraktní koncepce (a stát, který tyto obecné modely aplikuje na konkrétní případy), jelikož jsou za nimi skryty skutečné společenské síly. Naopak pro sovětské, proletářské právo je zbytečné nacházet si vlastní koncepce, jelikož to předpokládá nesmrtelnost práva5. Dosažení komunismu ale znamená odumření práva, tedy jeho zmizení ze všech společenských vztahů. Jinými slovy, přechod ke komunismu není přechod k novému právu, ale zbavení se ho. S tím zmizí i stát, avšak ne s likvidací tříd, avšak teprve až práce nebude životním prostředkem, ale potřebou6. Právo je založeno na střetech osobních zájmů, neexistuje tedy pouze jako teorie, ale jako přirozený systém společenských vztahů, do kterého lidé vstupují, neboť je to třeba. Zdaleka ne všechna regulace a omezení se dá přitom považovat za právní (od právních norem se odlišují normy technické a zvyková pravidla).

Pašukanis odmítal, že by právní kategorie měly pouze ideologický smysl. Právo je sice postaveno na ideologických procesech, ale i objektivních sociálních vztazích7. Ostře se postavil proti Stučkově definici pojímající právo jako systém vztahů korespondující se zájmy vládnoucí třídy, který tuto třídu chrání organizovanou silou8. Směnná teorie se taktéž vymezovala proti normativismu – právo není jen souborem pravidel, ale vychází ze sociálních vztahů. „Státní moc vnáší do právní struktury jasnost a stabilitu, nevytváří ale podmínky, které jsou zakořeněny v materiálních vztazích produkce.“9. Nespravedlivé právní vztahy tak nevznikají z vlády buržoazie, ale buržoazie z nich odvozuje svou vládu. Subjekty právních vztahů mohou fungovat i bez norem práva, neexistence formální normy totiž ještě neznamená, že právo neexistuje ve skutečném životě, v právních vztazích.

Právní struktury vychází z ekonomických. Kořeny právních struktur najdeme v materiálních vztazích produkce, sociálních vztazích. „Právní vztahy jsou základní buňkou právní tkáně… Naproti tomu právo jako soubor norem je jen neživá abstrakce.“ Právo tedy nevzniká z povolení autorit 10. Právní systém musí být v souladu s protichůdnými a izolovanými soukromými zájmy (proto i veřejné právo musí existovat pouze jako reflexe práva soukromého)11. Základem právního vztahu je vztah mezi subjekty (kapitalistická společnost je společnost vlastníků zboží). Právní forma je nutně spojena s pojetím subjektu a právě v procesu směny zboží nachází subjekt své ztělesnění jako egoisticky hospodařící subjekt, vlastník, nositel soukromých zájmů 12. Právo vzniká tam a tehdy, kde se objevují oddělené a protiřečící si soukromé zájmy (teprve s jejich existencí získává jakékoliv pravidlo právní element). Střet zájmů vede ke vzniku právního vztahu z ekonomického. Pašukanis rozlišuje mezi pravidly sloužícími univerzálnímu zájmu (technické normy) a pravidly sloužícími určitému zájmu (právní normy)13. Antagonistické subjekty s vlastními zájmy se stávají nositeli práv a povinností, jež implikují vznik právních norem.

Vlastnictví jako právní kategorie vzniklo, aby lidé mohli zboží svobodně směňovat (pokud tedy anarchisté chtějí smluvní svobodu zachovat, podstaty buržoazního práva se nezbaví). Během přerodu od kapitalismu ke komunismu se právo zachová, dokud existují tržní vazby. Pašukanis popisuje dva způsoby ekonomického života. V prvním založeném na plánech, programech a instrukcích právo odumírá 14. V přechodném období se zachová ekonomická autonomie a zbytky právních norem (dokud existují tržní vztahy mezi jednotlivými podniky a nebylo dosaženo jednotné plánované ekonomiky, právo nadále funguje). Druhý je založen na hodnotě a směně. Právo tedy odumírá zničením ekvivalentní formy distribuce.

Lidé jsou si rovni, aby produkty jejich práce mohly být posuzovány dle hodnoty, rovnost osob je předpokladem směny, člověk jako předmět práv je předpokladem vlastnictví. Údajně dobrá víra kapitalisty a jeho rovnost s proletářem vede ale k hladovění proletáře, této dvojznačnosti se zbavíme přechodem k plánované ekonomice, tedy jinému způsobu ekonomického života.

Co se týče státu, ten vzniká, když ani jedna třída nemůže dosáhnout konečného vítězství. Stát se společně s právem rodí s tržními vztahy, právě stát formuluje jednotlivá pravidla a obecné modely aplikuje na konkrétní případy. Je třeba ho pojímat jako organizaci třídní autority 15. Dle Engelse je nutnou silou jako následek třídního boje, ona síla se hromadí v rukou nejsilnější třídy 16. Protože donucení popírá základy směny, musí být autorita nestranná a účelná pro všechny účastníky transakcí (stát). Autorita má sice za úkol udržet mír (stát je jako nestranná autorita účelná pro všechny účastníky směny), ale i ve státních příkazech se projevují zájmy jednotlivců. Zintenzivnění třídního boje vede k tomu, že teorie práva jako státní vůle je už nefunkční (ve skutečnosti je organizovanou silou jedné třídy proti druhé). Vztah státu k právu charakterizuje Pašukanis tak, že právo vzniká mimo působnost státu, jelikož státní normotvorba neznamená automaticky vznik právních vztahů. Právo vzniká při nutnosti ochrany nového ekonomického systému, když se požadavek práva realizuje ve formě veřejné moci. Kapitalistický stát hraje dvojí roli – je autoritou organizovaného násilí jedné třídy na druhé, zároveň ztělesňuje záruky, které si dávají jednotliví vlastníci zboží. Morálka odumře spolu s právem, neboť je jeho imanentní součástí. Realizace morální povinnosti obsahuje navíc rozpor – na jednu stranu kolektiv tlačí na jedince všemi prostředky, aby ji splnili, zároveň však tentýž kolektiv za morální chování považuje jen to, které je osvobozeno od vnějšího tlaku. Morálka je živena pro marxisty nemorálností skutečnosti: „Etické doktríny předstírají, že se snaží změnit a zlepšit svět, když jsou sami zkreslenou reflexí jednoho jeho aspektu: jmenovitě toho, že vztahy lidí jsou podřízeny zákonu hodnoty… člověk jako cíl sám osobě je jen jedním aspektem egoistického ekonomického subjektu.“17. Pokud by právo morálku neobsahovalo, tak podřízenost jemu by nešlo odlišit od podřízenosti jiné síle. Sepětí morálních povinností se směnou a reciprocitou je zmíněno výše.

Teoretické problémy nové společnosti bez práva

I kdybychom si představili skutečnou realizaci Pašukanisova poměrně jednoduchého konceptu, vyvstává mnoho otázek ohledně fungování společnosti bez práva jakožto imanentního atributu dosavadních poměrů. Tato představa je z hlediska dnešních hodnot demokratického právního státu velmi obtížná, jelikož „Komunismus odstraňuje věčné pravdy, odstraňuje náboženství a morálku, místo aby jim dal novou tvářnost, odporuje tedy celému dosavadnímu vývoji.“18. Vzniká zcela nový člověk, oproštěný od vlivů zaniklé předkomunistické společnosti.

Věnujme se nejprve tradiční námitce spočívající v nedostatečné motivaci k práci za komunismu. Pokud právo (v podobě ceníku trestů za jeho porušení) přestane existovat, nebude jedinec nucen podávat takové výkony, jež by umožnily realizaci zásady „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Řešením je zde zcela nový charakter společnosti, která toto donucení potřebovat nebude. Klasický problém ohledně toho, kdo bude hlídat hlídače, se eliminuje tím, že práce se stane první životní potřebou, bohatstvím člověka, nikoliv jen prostředkem obživy. Nová společnost tak bude fungovat pouze na základě technických norem organizujících efektivně výrobu, právní normy zmizí. Práce jako životní potřeba je základem, na kterém stojí nejen komunistická ideologie, ale i směnná teorie. Ve společnosti, kde je jedinec nucen sám sebou (jakýmsi vlastním korektivem, kulturou lidí) přispívat k dostatečné produkci pro celek, mizí střety individuálních zájmů. Tím mizí i potřeba směny, prostřednictvím které docházelo k realizaci oněch individuálních zájmů a potřeb.

Kultura lidí teoreticky vyřeší také potencionální problém ohledně obsazování vedoucích funkcí – i těch je totiž potřeba za účelem zajištění plánování a dostatečné produkce. Už Lenin 19  stanoví jako podmínku zrušení státu přeměnu funkcí státní služby v kontrolu a evidenci, kterou může vykonávat veškeré obyvatelstvo. Tím dojde jednak ke zjednodušení fungování státu (po jeho odumření komunistické společnosti jako takové) i zamezení kariérismu. Společenské funkce ztratí svůj politický charakter a stanou se jen administrativními. Lze však předpokládat, že bude potřeba stanovit jistá pravidla, která by umožnila pravidelné střídání v těchto administrativních funkcích. Považovat ale tyto pravidla za zcela technické normy (jako Pašukanis) nelze – obsažen je v nich právní, morální prvek („spravedlnost“ střídání, snaha zamezit excesům při zneužití).

Představa polarizovaného světa rozděleného na komunistický a kapitalistický nás přivádí k podobnému problému. V komunistické části přirozeně vzniknou dvě skupiny obyvatel. První bude žít obyčejně bez práva, směny, morálky apod. Určitá část populace se však bude muset věnovat stykům ze zahraničím (diplomatickým, obchodním, vojenským). K tomu ale bude nevyhnutelně třeba respektovat existenci práva, ať už cizího či vlastního, vytvořeného speciálně pro tyto účely. Krom toho je nepochybné, že funkce potřebné pro styk s kapitalistickým světem nejsou pouhými administrativními funkcemi, vyžaduje se u nich jistá kvalifikace a vzdělání, ztotožnění se s určitými hodnotami – i to předpokládá existenci právní regulace. Z toho lze vyvodit, že Pašukanisova (nerevidovaná) teorie pasuje do Trockého idejí permanentní revoluce rozhodně více než do Stalinovy koncepce o možnosti vybudování socialismu v jedné zemi 20. Dle Trockého je nutná mezinárodní spolupráce, jelikož žádná země nemůže (obzvláště SSSR se svou zaostalou ekonomikou) vybudovat socialismus ve svém nacionálním rámci. Nutnost světové revoluce zdůvodňuje světová dělba práce a závislost světového průmyslu na zahraniční politice. Představa regulace světové dělby práce, kde polovina světa je kapitalistická, je nepředstavitelná bez použití práva a směny. Byť lze akceptovat námitku, že i Stalin samozřejmě předpokládal odumření státu i práva, výše zmíněný problém lze aplikovat i na období nižší fáze komunismu. I zde má docházet ke zjednodušování právní regulace, což je ale ve státě obklopeném kapitalistickými zeměmi podstatně obtížnější, než kdyby i v okolních státech byl budován socialismus.

V souvislosti s tím je třeba zmínit i otázku státní odpovědnosti. Pokud skutečně stát a s ním i právo odumře, co se stane se závazky vůči zahraničním subjektům? Stát i jeho orgány, které za ně byly odpovědné a vůči nimž byly vymahatelné, již neexistuje 21. Marxistické chápání státu jako třídního panství má na institut mezinárodní státní odpovědnosti velký vliv. Není možné, aby třída utlačovaných odpovídala za závazky utlačovatelů. Státní odpovědnost je navíc úzce spjata s pojetím mezinárodněprávního deliktu. Můžeme ale za škodu způsobenou hlavou či vládou státu jinému státu porušením mezinárodněprávní povinnosti považovat i situaci, kdy stát odumře. Zde nedošlo k porušení obsahu závazku, ale k zániku jeho subjektu. Dalším problémem je, nakolik je zánik státu „vinou“ státu samostatného – spíše se jedná o výsledek politické činnosti nestátních a neoficiálních organizací (KSSS, Kominterna). Ty ale za bývalé státní závazky nedopovídají.

Směna je klíčovým pojmem v Pašukanisově teorii, nabízí se tedy otázka její přirozenosti v lidských vztazích 22. Herbert Hart považuje „pravidla umožňující lidem převod, výměnu či prodej jejich produktů“ za část minimálního obsahu přirozeného práva, což je dáno omezeností zdrojů, dělbou práce a schopností měnit rozsah práv a závazků 23. Pašukanis se však podobně jako Marx (se všemi paradoxy, které to přinášelo24) stavěl proti dělbě práce a omezenost zdrojů si za komunismu nepřipouštěl. Směna tak může odumřít, pouze pomineme-li ekonomickou nereálnost dosažení materiálních podmínek komunismu. Avšak právo není spjato jen se směnou, ale i produkcí nebo rozdělováním. Redukovat tyto procesy pouze na technické normy je problematické, za což byl Pašukanis kritizován.

Za další problematickou otázku lze považovat podobu vlastnického práva. Bez ohledu na radikální změny tohoto i jiných římskoprávních soukromoprávních konceptů některé jeho principy zůstanou zachovány i v komunistické společnosti. Ostatně i v Komunistickém manifestu se jasně tvrdí, že „charakteristickým rysem komunismu není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž odstranění buržoazního vlastnictví.“ Soukromé vlastnictví tedy bude zrušeno a výrobní nástroje budou patřit státu, po jeho odumření společnosti jako takové. Avšak jaká bude podoba osobního vlastnictví, nejčastěji ztotožňovaného s běžnými užitnými předměty? Abychom si mohli představit existenci osobního vlastnictví při neexistenci směny (a tím práva), bylo by třeba zajistit kromě dostatečné produkce i potřebnou infrastrukturu pro zajištění těch druhů zboží tam, kde se nevyrábí. Především však směnná teorie selhává v tom, že samo vlastnictví nutně předpokládá existenci práva, přinejmenším nepsaného. Povinnost nenarušovat osobní vlastnictví jiného vlastníka není technická norma, nýbrž norma právní.

Do úvahy lze vzít opět ideu společenského korektivu či kultury, který by jedincům podvědomě zabraňoval osobní vlastnictví narušovat z lidské přirozenosti. Tím se ale dostáváme k pojmům jako je právní vědomí a morálka – pojmům, které by teoreticky v komunismu taktéž neměly existovat. Pašukanisův závěr zmíněný Fullerem, že pouze vstupem do směnných vztahů jsme s to ostatní přimět, aby sloužili naším cílům (a s tím spojené směšování reciprocity se směnou), je proto evidentně chybný. Máme zde jasný cíl jednotlivce (nerušit mé osobní vlastnictví) za podmínek neexistence směny, existence morálky tak není na směně závislá. Nejedná se o nadstavbu ekonomické základny jako psané právo (u kterého by to při vycházení z ideologických postulátů šlo zdůvodnit), ale o nezávislý prvek, který hájí hodnoty zakořeněné v mysli příslušníků společnosti. Třídní pojetí morálky je proto nesprávné. Je jasné, že morálka vykořisťovatelských tříd musí být odlišná od morálky proletariátu, a po socialistické revoluci proto odumře. Avšak neznamená to, že po odstranění oněch nepřátelských tříd, jejich morálky a posléze zániku tříd vůbec zanikne morálka jako taková 25. Nabízí se, jakým způsobem bude společnost řešit otázky výchovy. I tu je třeba nějakým způsobem upravit, nelze se přitom odvolat jen na administrativní funkce, jelikož se bude prosazovat určitý systém hodnot. Byť odstraněním třídních protikladů zmizí i protichůdné zájmy a s tím i příčiny porušování práva (působnost právní a i státní regulace se tím zužuje), i za komunismu bude nutně docházet k excesům v porušování společenských pravidel. Otázkou je, zda vůbec ve společnosti bez práva můžeme mluvit o pravidlech 26. Lenin stav charakterizuje tak, že s odumřením tříd už není koho potlačovat a stát se stane zbytečným. Existenci excesů připouští, ale k jejich potlačení nebude třeba potlačovacího aparátu, ale ozbrojeného lidu samotného 27. Jaký je však rozdíl mezi státním donucením a společností s jejími orgány, která ony excesy koriguje? Místo státu zde jedince koriguje kolektiv společnosti, jde o stejný zásah do svobody. Forma potlačování zůstává stejná, jen míra porušování se (v ideálním případě) snižuje. Ačkoliv by šlo namítat, že kolektiv společnosti vytváří onu Rousseauovu obecnou vůli (všem společnou, potlačování nebude existovat, jelikož zájmy všech budou stejné) a exces už nemusí mít právní charakter (vymahatelnost soudy, opora v trestním zákoně), stále tu bude existovat povinnost. Vyjma tohoto rozporu zde opět můžeme dovodit nutnost existence morálky. Už samotný pojem exces indikuje, že se jedná o něco proti společenskému řádu založenému na určitých hodnotách. Ozbrojený lid potlačující exces k oné činnosti musí pociťovat jisté nutkání, morální povinnost. Obrovskou roli proto hraje zvyk 28. Představa utopické komunistické společnosti, kde není potřeba státního donucení, protože v lidech byly „podmínky společenského soužití“ zakořeněny, ale neznamená konec morálky, ba právě naopak. Představa jakékoliv společnosti (obzvláště tak vysoce organizované jako ta komunistická) tedy předpokládá jakousi grundnormu v podobě morální povinnosti, vnitřního regulátoru chování. Morálka je velmi složitou kategorií, kterou nelze omezit na určení požadovaného pracovního výkonu jednotlivce.

Důležitým prvkem ve směnné teorii je odmítání konceptu proletářského práva. Pašukanis vycházel ze slov Marxe 29. Pašukanis sám argumentoval tím, že dynamika společenských vztahů v přechodném období neumožňuje nové právo vytvořit, snaha o to by navíc mohla společenský rozvoj zbrzdit 30. V tomto ohledu je třeba dát Pašukanisovi za pravdu. Proletářské právo používalo „buržoazní koncepce“ s tím rozdílem, že pozměnilo jejich obsah, avšak nezbavilo se jich. Změna vládnoucí třídy neznamená vytvoření nového právního systému. Taktéž odlišné hospodářské podmínky nevedly k radikální změně tradičních institutů jako smlouva či vlastnictví, snahy o zásah do stabilního právního rámce ještě v přechodném období skončily fiaskem.

Průběh samotného odumírání státního aparátu i práva jako takového by měl probíhat obousměrně. Zdola chováním samotných právních subjektů, které by se postupně zbavovaly směny a dalších tržních vztahů k uspokojení svých potřeb. Shora by se proces podněcoval zjednodušováním právní úpravy a zároveň organizováním výroby, čímž by se poskytl právní i ekonomický prostor pro požadované chování příslušníků společnosti. Vzhledem k tomu, že Pašukanis neviděl jasné rovnítko mezi státem a právem (viz. existence právních vztahů bez ohledu na normy stanovené státní mocí), je možné z hlediska směnné teorie uvažovat o odděleném procesu jejich odumírání. Protože však Pašukanis považoval za klíčové odstranění soukromého práva (resp. jeho transformaci na právo veřejné), lze z toho dovodit, že proces odumření práva by měl splynout s odumřením státu.

Závěr

V čem tedy spočívá přínos Pašukanise? Ukázali jsme, že jeho teorie je plná rozporů daná mnohými zjednodušeními. Je s podivem, že právník jeho kvalit dokázal obhajovat závěry jako odumření nejen právních, ale i morálních povinností za komunismu. Základním omylem je bezesporu zjednodušení veškerých materiálních společenských vztahů na procesy směny a vůbec představa práva jako ekonomické nadstavby. Na rozdíl od většiny sovětských právních teoretiků však na právo nepohlížel z ideologického zorného pole, viděl v něm víc než jen třídní aspekty.

Jednalo se o utopii? „Utopismus (utopianism) je určitý styl politického teoretizování, kdy se stávající uspořádání kritizuje pomocí konstrukce modelu ideální čili dokonalé alternativy… Utopické teorie obvykle vycházejí z předpokladu neomezených možností lidského vývoje.“31. V tomto ohledu se tedy o utopii jednoznačně jednalo. Pašukanis kritizuje nejen právo buržoazní, ale i to sovětské, přičemž jako alternativu předkládá model společnosti bez práva. Přitom skutečně vychází z neomezenosti lidských možností – věří nejen v možnost zbavit se směny a takový růst produkce, aby se realizovaly ekonomické předpoklady vzniku komunistické společnosti, ale též i ve schopnost lidí obejít se bez práva, reciprocity práv a povinností.

Na rozdíl od jiných sovětských právních teoretiků se nedopouštěl natolik očividného překrucování slov Marxe a Lenina, což je nejpatrnější v odmítání možnosti existence kategorie sovětského či proletářského práva nové kvality (každé právo předpokládá nerovnost, v přechodném období zůstává zachováno jen právo buržoazní).

Je směnná teorie práva proti lidské přirozenosti? Byť definovat tento pojem je sice pro jeho proměnlivost nemožné, z hlediska současného pojetí demokratického právního státu můžeme říci, že jednoznačně ano. Pašukanis by měl výhrady k přívlastku demokratický v tom, že demokracii považoval podobně jako Lenin za úzce spjatou se státem k podřízení jedné třídy druhé 32.

V komunistické společnosti nemělo dojít k jejímu rozšíření, ale naopak likvidaci (např. zjednodušením řídících funkcí na jednoduché administrativní). Přívlastek právní zase sám o sobě symbolizuje existenci práva, to ale odumře spolu se směnou. Stát jako takový sice dle Pašukanise není s právem tak úzce svázán, avšak i on odumře, jelikož jeho donucovacího aparátu nebude po odumření tříd a práva třeba (služební funkci státu Pašukanis opomíjí). Pašukanis tak pokračoval po cestě nastoupené Marxem, aby došel k odvážným, ale i absurdním a pro sovětské elity nepohodlným závěrům.

Daniel Hrčka

Summary

This text is dedicated to Evgeny Pashukanis, a marxist legal theoretician and one of the few Soviet lawyers, who has gained recognition in west (though relatively unknown in Czech legal environment). His original unrevised commodity exchange theory of law is analysed in the first part of the text with links to his main treatise General Theory of Law and Marxism from 1924. Pashukanis expressed there an idea of close relationship between commodity exchange and law, which results in withering away of law in communism (as a consequnce of the aboliton of exchange). Attention is paid to such aspects of the theory as the crucial relation between exchange and law, role of morality, state and a concept of law as a system of legal relations. The following part deals with unsuccessful introduction of the theory into practice, including attempts with withering away of law related to Soviet decrees after the October revolution. Mentioned is also criticism, which Pashukanis had to face after publication of his theory. The next extensive chapter of this text speculates about the possible issues of society without law considered by Pashukanis and thinks of contradictions with the original ideas of Marx such as the questions of state responsibility, connection between law and state or existence of morality in utopian communist society. Though utopian and resulting in for today unacceptable conclusions, theory of Pashukanis gives an original approach towards the foundations of law, legal obligations and their link with economic aspects of human life.

  1. Fuller, L.: Morálka práva, Oikoymenh, 1998, s. 30-31.
  2. Pašukanis, Je. B.: Izbrannyje proizvedenija po obščej teorii prava i gosudarstva, Moskva: Nauka, 1980.
  3. Pašukanis, Je. B.: Izbrannyje proizvedenija, s. 75.
  4. Tamtéž, s. 94-96. „Právní teorie nemůže dát rovnítko mezi právy parlamentu či právy výkonné moci a právem věřitele na splacení dluhu. Znamenalo by to postavit určitý soukromý zájem tam, kde buržoazní ideologie předpokládá obecný neosobní státní zájem… Veřejné právo tak existuje pouze jako reflexe soukromého práva v oblasti politické organizace, jinak přestává být právem.“
  5. Tamtéž, s. 53. „Stejně tak odumírání kategorií hodnoty, kapitálu a zisku během přechodu k socialismu nebude znamenat objev nových proletářských kategorií hodnoty, kapitálu, renty apod.
  6. Tamtéž, s. 55. Dokud existuje forma vztahů na základě ekvivalence, existuje i forma práva a veřejná (tedy státní moc) přetrvává, i když dělení na třídy neexistuje.
  7. Tamtéž, s. 67.
  8. Tamtéž, s. 75. Stučka definici obhajuje, jelikož nedefinuje právo z formálního hlediska a hledí na něj jako na proměnlivou kategorii, měnící se sociální jev. Pašukanis sice na definici oceňuje, že odhaluje třídní obsah právních norem, avšak pokud na právo nahlížíme jako na formu společenských vztahů a zároveň předpokládáme, že právo společenské vztahy reguluje, vzniká tautologie: společenské vztahy regulují samy sebe. Dle Pašukanise je právo specifický společenský vztah, který reflektuje vztahy mezi vlastníky zboží. Více viz. Stučka, P.: Revoljuconnaja rol´ prava i gosudarstva, Gosudarstvennoje izdatelstvo, 1921, s. 9 a n.
  9. Tamtéž, s. 86. Tato myšlenka je o to zajímavější, že Pašukanis v celé své teorii vztahy materiální produkce redukuje jen na směnu, za což byl později kritizován.
  10. Tamtéž, s. 78-80. „Pokud byl zformován určitý vztah, vzniklo i jemu korespondující právo. Pokud byl zákon či dekret jen publikován, ale související vztah nevznikl, jedná se jen o neúspěšný pokus právo vytvořit.“
  11. Pašukanis viděl tedy za základ odumření zbavení se soukromého práva: „Pokud se dokážeme vzdát soukromoprávní formy a naše hospodářství reorganizovat na plánovité, právní formě byl zasazen smrtící úder. Myslím si, že veřejné právo je ve své čisté podobě zpoloviny odumřelé právo.“ Plotnieks A.  A., op. cit., s. 166.
  12. Tamtéž, s. 181. Paralelou právního subjektu je vlastník zboží, subjektivního práva vlastnictví zboží, moc  jako záruka trhu získává právní a veřejný nádech.
  13. Pašukanis, Je. B., op. cit., s. 71. Autor uvádí jako příklad technické normy plán mobilizace, jako právní zákon o povinné vojenské službě.
  14. Tamtéž, s. 122. Plán je sice též norma veřejného práva, jelikož pochází od státní moci a vytváří práva a povinnosti. Pašukanis však argumentuje, že dokud budou lidé chápat sociální vztahy jako prostředek k uskutečnění svých soukromých cílů, i nejjednoduší technické instrukce budou mít formu síly stojící nad člověkem. Ta zmizí s odstraněním starých vztahů a zvyků ve sféře produkce.
  15. Tamtéž, s. 68. „Stát je ideologickou formou, stejně jako formou sociální existence.“
  16. Tamtéž, s. 131.
  17. Tamtéž, s. 151. „Morálka, stejně jako právo a stát, je prvkem buržoazní společnosti. Pokud je proletariát nucen je používat, neznamená to možnost jejich dalšího vývoje v podobě naplnění socialistickým obsahem.“
  18. Komunistický manifest, část II. Proletáři a komunisté
  19. Lenin, V. I.: Stát a revoluce, Praha: Svoboda, 1974, s. 89
  20. Trockij, L.: Co je permanentní revoluce?, J. W. Hill, 2000, s. 173n.
  21. Tento problém v poněkud odlišné rovině skutečně nastal, když se po revoluci sovětské Rusko distancovalo od jakýchkoliv závazků carské vlády. Více viz Carley, M. J.: Episodes from the Early Cold War: Franco-Soviet Relations, 1917-1927, Europe-Asia Studies, Vol. 52, No. 7 (Nov., 2000), pp. 1275-1305
  22. Tamtéž, s. 61. „Lidé vstupují do těchto vztahů… protože je k tomu podmínky produkce přinucují. Člověk je v právní subjekt přeměněn stejným způsobem jako přírodní produkt ve zboží spolu se svou záhadnou vlastností hodnoty.“
  23. Hart, H. L. A.: Pojem práva, Prostor, 2004, s. 175.
  24. Fuller, L., op. cit., s. 31.
  25. V tomto ohledu můžeme uvést pohled o takřka 40 let starší z českého prostředí, který jako by vycházel z teze Pašukanise. „V budoucnosti, až společnost bude moci uspokojovat potřeby všech lidí, ztratí např. rentabilita v ryze ekonomickém smyslu svou nynější roli… V budoucnu se věc bude řešit podle hledisek „čistě lidských“… Hospodářské hodnocení začíná splývat s mravním, ekonomie s etikou (Proto také není úplně přesné mluvit o morálce jako samostatné zvláštní formě společenského vědomí za komunismu.)“ – autor však nespecifikuje, jaký je přesně rozdíl mezi morálkou a posuzování věcí podle hledisek čistě lidských (nejedná se o synonyma?). Opět není zdůvodněno, proč by splynutí ekonomie a etiky mělo vést k zániku morálky. Ta se změní, ale nezmizí. Teorie státu a práva, díl II., redakce Jiří Boguszak, Praha: Orbis, 1962, s. 313n.
  26. Komunistická společnost se neobejde bez norem lidského chování, její vyspělá míra organizace to dokonce předpokládá (hospodářské plány). Pašukanis se stavěl proti zjednodušení, že normy zůstanou obsahově podobné, jen zmizí státní donucení. Stejně však odmítal jejich novou obsahovou kvalitu. Přetrvat měly normy určující řízení výrobních procesů, které by nereflektovaly vztahy nadřízenosti a podřízenosti a sociální rozpory mezi lidmi (technické normy). To ale souvisí s dalším rozporem, který jde ale na vrub samotnému Marxovi. Jeho koncept odcizené práce se staví proti podobné organizovanosti založené na dělbě práce, byť bez ní není dosažení požadované ekonomické produkce možné. [Viz. Tamtéž, s. 247.
  27. S koncem vykořisťování mas, bídy a chudoby navíc i tyto excesy odumřou. Lenin, V. I., op. cit. s. 115.
  28. Tamtéž, s. 107. „Lidé si zvyknou dodržovat základní podmínky společenského soužití bez násilí a bez podřízení.“
  29. Tamtéž, s. 116. „…každé právo předpokládá nerovnost. Každé právo je použití stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si rovni; a proto „rovné právo“ je porušením rovnosti a je to nespravedlnost.“
  30. Plotnieks, op. cit., s. 244
  31. Heywood, A.: Politologie, Aleš Čeněk, 2008, s. 47.
  32. Lenin, V. I., op. cit., s. 49