(Zdroj: mark-dakriet.com)

(Zdroj: mark-dakriet.com)

Zásahy státu do ekonomiky mají vedle svých přímých, bezprostředních či okamžitých účinků téměř vždy i účinky vedlejší a většinou nezamýšlené, někdy i opožděné. Na tom není nic mimořádného. Problém bývá v tom, že některé z těchto účinků bývají viditelné více a jiné méně a některé z nich bývají dokonce zcela (a někdy záměrně) přehlížené. Hodnocení vládních ekonomických návrhů či plánovaných opatření bývá proto poměrně často jednostranné.

Živnou půdu pro jednostranné posuzování vládních návrhů či politik vytváří často již jejich pojmenování. Prohlásí-li vládní činitel, že se cestou k prosperitě stane zvýšení vládních výdajů či dotací (od kterého si slibuje například zvýšení zaměstnanosti), zní to nesporně lépe, než kdyby prohlásil, že nás k blahobytu přivede zvýšení daní, které je jeho zcela nevyhnutelným důsledkem. Snížení spotřebitelské i investiční poptávky, které zvýšení daní vyvolá, může navíc znamenat, že zaměstnanost ve skutečnosti nevzroste či dokonce klesne.

Slyšíme-li od jiného představitele, že k oživení naší ekonomiky přispívá devalvace měny, která posílí náš export, zní to jistě lépe, než kdyby přislíbil, že se k vyšší životní úrovni dostaneme podporou inflace a poklesem reálné hodnoty úspor (kterou tato devalvace vyvolá). Přesvědčivě může na prvý pohled vyznívat i konstatování, že cestou k oživení spotřebitelské poptávky, a tím i ekonomiky, je zvýšení mezd. Předpokladem však je, že si neuvědomíme, že toto zvýšení znamená i růst výrobních nákladů, které na růst produkce působí zcela opačně.

Podobné vedlejší důsledky lze očekávat i u snahy podpořit domácí blahobyt zvýšením výkupních cen zemědělské produkce, které podpoří zemědělce (ale povede ke zdražení potravin) nebo u úsilí zvýšit objem bankovních úvěrů, umožňujících financovat firemní investice či výstavbu bytů. Poslední opatření neznamená nic jiného, než růst zadlužení. Konstatovat, že nás růstu blahobytu dovede zvyšující se zadlužení, by však nemuselo vyznívat natolik přesvědčivě. Ani zastánci nutnosti posílit export většinou nedodávají (a možná si ani neuvědomují), že jediným smyslem (a z dlouhodobého hlediska i předpokladem) zvýšení exportu je zvýšení dovozu.

K příkladům sekundárních účinků zásahů vlády do ekonomiky patří i tzv. náklady mrtvé váhy vyvolané vyšším zdaněním. Zvýšené příjmy vlády sice mohou pomoci financovat potřebné sociální programy, prakticky každé zvýšení daní (s výjimkou politicky nepopulární daně z hlavy) však s sebou jako vedlejší účinek nese pokles hospodářského růstu, který by potřebnost těchto programů mohl omezit.

Výše uvedené zásahy či jejich návrhy nemusí být vždy špatné. Problém je v tom, že s sebou vždy a všude nesou i své vedlejší účinky, které mohou jejich zamýšlený efekt zvrátit. Posuzování těchto návrhů se proto musí vždy opírat o všechny přímé i nepřímé důsledky, které okamžitě či z dlouhodobějšího hlediska přinášejí. Představitelé, kteří je předkládají, však většinou o jejich rubu nehovoří.

Dvě strany mince

Tržní ekonomika není ničím jiným než souborem obchodních transakcí či vzájemně poskytovaných služeb. Co jedna strana prodává, pronajímá, vyváží apod., druhá kupuje, najímá či dováží. Příjem jedné strany je nákladem či cenou pro stranu druhou. Přeje-li si jedna strana, aby ceny služeb, které na trhu nabízí, rostly, druhá touží po tom, aby klesly.

Vládne-li na trhu konkurence, je možnost jedné strany profitovat na úkor druhé omezená. Cena, která na trhu vzniká, není „spravedlivá“ ani „nespravedlivá“, ale funkční. Jde o cenu, která zájmy a možnosti obou stran vyrovnává. Podaří-li se však jedné straně, například nabízejícím, konkurenci omezit (zpravidla tím, že se její představitelé s podporou státu spojí a svou produkci sníží), jejich příjmy se v důsledku uměle vytvořeného nedostatku zvýší. Ztráty druhé strany však budou ještě vyšší, takže společnost jako celek v důsledku tohoto kroku zchudne.

Podobná situace může nastat i tehdy, dochází-li ke změně na trhu „přirozeně“. Objeví-li se v určité oblasti nové a produktivnější technologie, mohou nahradit práci a znehodnotit stávající výrobní zařízení, a tak poškodit nejen osoby, které v daném odvětví pracují, ale i firmy, které dosavadní zařízení vlastní. Blahobyt společnosti jako celku se však v důsledku těchto produktivnějších technologií zvýší. Podobně mohou působit i dlouhodobější změny spotřebních preferencí (které jedno odvětví poškodí a jiným pomohou) nebo změny ve společenském chování. Dojde-li například k poklesu kriminality, poptávka po policistech, soudcích či pracovnících vězeňské správy klesne a jejich počty (i hodnota jejich vzdělání) se sníží. Blahobyt společnosti jako celku však vzroste.

Vyjádřeno jiným způsobem, každá změna, která ovlivňuje poptávku nebo nabídku (změnou počasí počínaje a vývojem technologií konče) určitou část společnosti poškozuje, zatímco jiné, zpravidla větší, pomáhá. Zájmy jedné či více skupin se tak trvale dostávají do konfliktu se zájmy veřejnosti jako celku (či zájmy většiny ostatních). Důvodem je především to, že zlepšení, ke kterým na straně nabídky dochází, vedou k sice růstu blahobytu, současně však snižují ceny, a tím i příjmy těch, kteří dané zboží nabízejí.

Posuzujeme-li výše uvedené situace jen z perspektivy jedné strany (tj. nevidíme-li jejich současný přínos pro stranu druhou), naše hodnocení není úplné. Skupiny, které své příjmy na čas ztrácejí, však na tuto ztrátu často hlučně upozorňují. Přínos, který je s daným vývojem spojen, má naproti tomu tendenci být opomíjen: dílčí ztráta zaměstnanosti může například přehlušit pokles cen či vzestup kvality určité produkce.

Pomoc těmto „obětem pokroku“ se z pohledu státu zdá často být jednoduchá. Stačí, aby se produkce či služby, které daná skupina vytváří, staly vzácnější, a jejich ceny (a tím i odpovídající příjmy) tak vzrostly. Opatření sledující tento cíl se většinou opírají o umělé omezování konkurence, například dovozu ze zahraničí, nebo o snižování nabídky jako takové (například omezení počtu osob či firem, které mohou v určité oblasti podnikat, omezení ploch, na kterých lze pěstovat určité plodiny apod.).

Ekonomická koncepce, o kterou se tato opatření opírají, není nepodobná jednostranným návrhům, které jsme uvedli výše. V její podstatě je představa, že blahobytu lze dosáhnout podporou nedostatku. Úzkým skupinám tato koncepce může pomoci, její vedlejší důsledky v podobě ztráty blahobytu všech ostatních (jako výrobců i jako spotřebitelů) však rozsah této pomoci většinou násobně převyšují. Vyjádřeno jiným způsobem, má-li veřejná politika sledovat zájem celku, je prakticky vyloučené, aby se zaměřovala na zájmy jednotlivých skupin. Čím více skupinám se takto snaží pomoci, tím více v důsledku vedlejších účinků těchto zásahů poškozuje společnost jako celek.

Doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

katedra národního hospodářství PF UK