(Creative Commons)

(Creative Commons)

Včera jsme publikovali vítěznou povídku, kterou nám do soutěže Piš jako Hrabal, konané při příležitosti stého výročí narození  Bohumila Hrabala, zaslala Šárka Ošťádalová. Dnešní povídkou je ta, která skončila těsně druhá. V celém jejím textu je jenom šest teček. Tři na začátku, tři na konci. Autorem je Martin Sita.

Pokus o poctu panu Bohumilu H.

…tak tohle si nemůžete nechat ujít, protože když sem bejval malej, tak jo vy teď ste, vyprávěla mi tuhle historku moje teta, to byla taková matróna sice, ale dobrosrdečná, jak už tyhle bejvaj, vlasy měla rudý jak v červenci zapadající slunce a na nich takový prstýnky, ty měla normálně, ale aby to jó vyšperkovala, ještě si je každej večer točila a když byla nervózní tak chytila jeden z těch nepoddajnejch pramínků, kroužila s ním na ukazováčku pravičky, tak tahle se nikdy nevdala, říkala, že hold na chlapy neměla tu kliku jako měla ta její sousedka, ta Wiederholzová, která si vzala svýho amanta ze školy, ty dva spolu chodili snad vod pátý třídy, tenkrát to ještě nebylo to chození jako dneska, kdy chození vlastně začíná až tím, že spolu skončí pod duchnou, a když se ten šamstr tý holce ještě někdy ozve, tak se ukáže, že to s ní myslí dovopravdy vážně, tenkrát se vedly řeči jako cukrkandl třeba několik měsíců a ty když ten amant vydržel, tak se ukázalo, že ji má dovopravdy rád, inu každej čas to má jinak, no, tak voni si vod pátý třídy vyměňovali svačiny a to to vždycky škemrali u mamiček, aby si na týhle daly prosím obzvlášť záležet, že prej bude nějaká soutěž či co, no a jen co vylezli ze střední, tak šel ten amant k Wiederholzovejm na námluvy a chvíli se rozhlížel po jejich baráku a najednou vyhrk, že prej si chce jejich dceru vzít, její máma, to se ví, se dala hned do breku a koukala na starýho, ať to rozhodne, ten řekl, že mu dceru nedá, že je moc mladá a kdesi cosi, ten kluk, už nevim jak se menoval, nějakej  ten, už vim, Bauer se nedal jen tak lehce odbýt, když viděl, že i jeho Liduška začíná sahat po kapesníku, protože jí z nosu zničehonic vylítla šušně vod toho, jak se jí chtělo bulet, a tak se ten Bauer rozhodl, že začne toho jejího tátu tlačit do kouta a řekl, že s jejich požehnáním to bude lepší, protože už se stejně musí brát a přece nechtěj, aby z jejich vnoučete byl bastard, takovej to byl charakter, máma začla řvát ještě víc, Lída nevěděla co se děje a jen tak čuměla jako kdyby něco provedla, ale táta, jak to Bauer dořek, tak se tak nasral, že mu ještě v klidu řekl, ať chvíli počká a odešel do vedlejšího pokoje, tam sáhnul po tý největší kudle, kterou dycky na vánoce kuchali rybu a s řevem vběhnul do toho pokoje, kde všichni seděli s tím, že toho kurevníka, co mu zneuctil dceru, taky vykuchá, i když je teprve léto, ale jak byl rozběhnutej, tak zakop o podnožník, kerej mu stál v cestě a nůž se zabod do jejich drahýho otomanu, import až z Persie, protože to byla náramně bohatá rodina, co zbohatla díky spekulacím na burze, na to měl starej Wiederholz zas čuch, to se mu musí nechat, no a jak se ta kudla zabodla do divanu, máma bečela tak, že už to snad víc ani nešlo a řekla tátovi, že to bylo boží znamení a že když má jejich Lidku rád, ať si ji vezme a dou, a jeho označila za nelidu, protože by prý svýmu vnoučeti klidně zapíchl tátu a udělal ho tak brzo sirotkem, starej Wiedeholz se zastyděl, ale hlavně proto, že mu bylo líto toho otomanu, než toho hajzla, ale souhlasil, protože by to už stejně nemělo ten efekt, kdyby ten nůž teď vytáhl a zabod ho do toho nápadníka, toho Bartoše, to už by hold nemělo ten efekt, no a to tomu Bauerovi hrálo do karet, že si ji může vzít a že jim nakukal, že spolu čekaj děcko, protože do ní hned začal hustit, že on je tedy čestný člověk a jak by před jejich rodiči vypadal, teď když málem skonal rukou jejího otce, že tím dostatečně prokázal, že ji má rád a že to s ní myslí vážně, ale pěkně kecal, posranej byl jak nemohoucnej kripl, ale měl vyřídilku, a tak dlouho do ní hustil, až se s ním Lidka vyspala, aby rodiče neměli podezření a on že před nima nechce vypadat jako lhář, takovej to byl charakter, a tak se jim narodila dcera, ale asi proto že toho štěstí měli moc najednou, tak ten Bauer, když dcerce byly dva roky chytil někde v hampejzu syfilis a brzy zemřel, to že ho chytil ve vykřičenym domě jí samozřejmě neřekl, ale to se tak nějak vědělo, vona ho vopečovávala, ale všechno marno, i tak ho po smrti ctila a zbyla mu po něm aspoň ta hezká dcerka, Karlička jí dali, po tátovi, no tak tahle Wiederholzová měla štěstí na chlapa, na rozdíl od vaší tety, za tou dolejzal jeden prodavač buřtama, kerej měl zuby takový valčíkový, no takový umcaca umcaca, von sice byl hodnej a buřty tetě dával zadarmo, to zas jo, ale bylo mu to hovno platný, protože teta měla v pácu úplně jinýho, takovýho tlučhubu sice, ale co se dalo dělat, nikoho jinýho ve vočích neměla, jen tohohle řeznickýho učně, kerej chodil po náměstí v tý zakrvený zástěře a s pouzdrem a pistolí, jako nějakej šerif v Čikégu a to asi tetce imponovalo, protože byla zblblá z westernowek, kde chodili a asi si představovala, že je to taky takovej váženej pán, ale byl to vobyčejnej blb, kterej mohl honit vodu jen s tou vobrovskou párou co měl, to bylo neuvěřitelný, co ten chlap dokázal, von za jedno vodpoledne, za jedno vodpoledne skácel sedm prasat, zabil, vykuchal a všechno to co se dělá, na něj se jezdili dívat i vostatní a mistr mu prej říkal, že von nepotřebuje nic učit, že by to moh rovnou přednášet na univerzitě, jak správně kosit ty vepře a prasnice, inu k prasatům prase, myslim si já, to je stejný, jako se páníčci začnou podobat svejm psům po nějaký době, tak tenhle Klouzek se taky po nějaký době začal podobat těm prasatům, kůže mu začala jít tak nějak víc do růžovička, možná to bylo tím, jak byl věčně na venku a na zimě a ruce jak měl jednou v teple, jak vyhrabával těm prasatům vnitřnosti, jednou zas v zimě, když ho pral, tak kůže na rukách mu začala nějak tak kornatět a protože to nebyla žádná slečinka, tak to tak nechal a za chvíli, protože byl už tak dost chlupatej, že mu z košile i když ji měl zapnutou tak, že jen poslední knoflík měl volnej, tak mu u krku trčel černej chuchvalec houští, a na rukách stejně tak, takový dlouhý černý silný chlupy, takže to nebyly ruce člověka, ale ruce prasete, kterými se hrabal v prasečích vnitřnostech, jakoby se hrabal ve svých vlastních a hledal v ní odpověď na otázky, ale to vodbíhám a to sem nepatří, protože tak von to nemyslel, von byl prostě blbej, protože jednou mu prej ta zkornatělá kůže na rukách začala praskat, ale von aby jako ukázal, že je chlap a že něco vydrží, tak s tím nikam nešel a ty rány se mu při jedný zabíjačce, zrovna když píchnul prase a začal se chystat, že ho nakrojí a zbaví útrob, vodevřely a vylilo se z nich krve, že by z toho žilo celý chirurgický oddělení jeden den, Bože jak ten řval, celá ulice to prej tenkrát slyšela, lidi jak to tak bejvá se seběhli a čuměli na to, jak se ten vobrovskej chlap válí v bolestnejch křečích po zemi v blátě, místo rukou veliký zakrvácený boule a nad ním se škubalo prase, který jakoby mu to přálo, teta když to viděla, tak se znechucením poblila hned vedle toho bolestnýho výjevu, div, že se v tom ten Klouzek taky nevyválel, no hrůza vidět, vod tý doby na něj teta zanevřela, protože kdykoliv ho viděla škubalo ji to v žaludku, von už pak taky skoro žádný ruce neměl, teda aspoň je nevokazoval, nosil je vovázaný v bleděmodrejch šátcích, který byly cejtit kořalou z toho, jak moc začal po tý nehodě chlastat, tak to byl konec týhle lásky, no, jó, dám si ještě jedno, děkuju anebo právě ta Karla, jak sem vám vo ní už vyprávěl, vona vám to byla taková slušná holka jako malá, máma si jí hleděla, jak v bavlnce, slušná byla, dobře vychovaná, zdravila pokaždý, ale kdyby jednou, dvakrát zdravila při každým střetnutí…

Martin Sita