(Creative Commons)

(Creative Commons)

Po prvním a druhém místě ještě místo třetí, ať to máme kompletní. Jan Pazdera se se svou povídkou Vzpomínky na dávného přítele umístil v rámci literární soutěže Piš jako Hrabal na třetím místě.

Vzpomínky na dávného přítele

Pamatuji si, jak sedával v té nejzazší lavici, pod stolem balil cigarety a bavil se s holkama. Z přednášky neslyšel jediné slovo, vlastně ho ani nechtěl slyšet. Na práva šel jen aby mu jeho otec dal na chvíli pokoj, aby měl klid od všech předsudků a požadavků a sociálních tlaků. Jeho škola nezajímala, stejně jako ho nezajímalo nic jiného. On chtěl jen žít. A že žil!

Častokrát jsem ho pozoroval jak jen tak sedí, rozhlíží se a vdechuje atmosféru. Ať už to bylo ve škole nebo v hospodě, na ulici nebo kdekoliv jinde, vždycky když někam přišel, zastavil se na chvíli, vdechnul atmosféru a teprve potom pokračoval. Pamatuji, jak dokázal přitáhnout pozornost celé místnosti tímto rituálem. Vešel, rozhlédl se, zavřel oči a sál.

A když otevřel oči, usmíval se, a skrz něj se na nás usmíval celý svět.

Tohle všechno možná zní jako úplně jiný člověk. Nějaký tajemný, mysteriózní a moudrý páprda. Ve skutečnosti se však většinou choval úplně jinak. Přirovnal bych ho ke klidnému tornádu. Vždy když byl sám, když někde seděl a přemýšlel nebo psal, byl tichý a vyrovnaný. Jakmile jste si ale přisedli, změnil se. Usmíval se a vyprávěl vtipy a historky, ihned domlouval kdy se kam půjde na pivo a co se bude dít, kam se půjde. Poté se začal předvádět a dělat bláznivé kousky jen aby rozesmál kdejaké náhodné obecenstvo. Miloval pozornost ostatních lidí, ale nevnucoval jí nikomu. Nedělal si srandu z ostatních lidí, nikoho neurážel. Každý ho měl rád.

Vzpomínám si, že jen jednou jsem ho viděl rozčíleného. Nějaký vůl mu vzal sešit do kterého si psal příhody co ho napadly nebo které zažil. Byl to takový jeho deník. Pozoroval jsem ho, jak se snažil situaci vyřešit mírumilovně, jak se tomu nejdřív smál a jak se postupně jeho úsměv změnil v zamračení. Sledoval jsem, jak se mu zaťaly ruce v pěst a jak se rozmáchl a trefil toho grázla přímo do nosu. Poté si v klidu sebral sešit a odešel.

S holkama to panečku uměl. Bylo vůbec jen zajímavé slyšet jak o nich mluví. Jak popisuje sex, jak popisuje pocity které má, které měl, které ještě nezažil. Bylo to jako poslouchat perfektně artikulující dítě vyprávět mamince zážitky z cukrárny. Po každém jeho vyprávění se zahleděl do prázdna a usmál se. Byl to magický pohled, vůbec ne chlípný nebo odpuzující.

O všech slečnách, paních a dámách mluvil vždy v dobrém. Každou slušně zdravil a každou respektoval. Nekoukal jinam než do očí, i když všechny věděly, že v duchu už se vidí jak se s nimi líbá a jak má s nimi sex. Žádné z nich to však nevadilo. Nebyl to klasický donchuan, nechtěl si užít, zlomit jim srdce a odejít. On je miloval. Všechny ženy. Dokázal vyznat lásku jedné zatímco držel druhé ruku a ani jedna se neurazila, on už takový prostě byl. Byl to milovník. Milovník především.

Jak prošel celou školou, to nemám ponětí. Počítám, že o zkouškové se vždy všechno v rychlosti naučil. Odepřel si na chvilku způsob života který tak miloval, odepřel si svobodu a vzrušení, zasedl do knihovny a mořil se. Kde v sobě našel tu sílu něco takového udělat dodnes nevím. Cokoliv jiného co ho nezajímalo bylo bez ostychu smeteno jako něco nezábavného. Myslím že se učil kvůli svému otci, kterého respektoval a chápal proč po něm chce aby vystudoval. Nebo ho prostě celý učitelský sbor miloval pro jeho pohled na svět a nechali ho projít. Nedivil bych se.

Z toho věčného kouření a chlastání nakonec dostal rakovinu. Přišlo to náhle a nečekaně. Jak může něco tak čistého dostat rakovinu, ptával jsem se. Zároveň mi bylo jasné, že kdyby ty moje myšlenky slyšel, dal by mi pohlavek. Takhle kýčovité myšlenky, plné patosu on nesnášel. Pamatuju si jak pořád chodil do hospody, jak pil a kouřil a o rakovinu se nezajímal. Pamatuji si, jak mu to z chuti do života nesebralo ani ždibeček, jak se pořád díval po holkách a po ženských, jak vtipkoval, jak vyprávěl a jak psal. Jakoby ta prakticky jediná negativní věc v jeho životě neexistovala. Jako kdyby měl žít na věky.

A že žil.

Pamatuji si, jak jsem se na něj díval když seděl v zadní lavici. Jak jsem ho obdivoval, když vešel do místnosti, jak jsem slýchával historky o něm a o tom co říkal. Jak jsem zatajoval dech, když se pral s tím volem.

Pamatuji si, jak jsem vše sledoval zpovzdálí. Jak jsem neměl odvahu k němu přijít a popovídat si, začít konverzovat nebo jen říct ahoj. Byl jsem příliš ozářen jeho bohémskou náturou. Nemohl jsem se zdržovat v jeho blízkosti. Neměl jsem na to.

Vzpomínám na něj, jako většina lidí co ho poznala nebo jen viděla.

A v našich vzpomínkách, on bude žít i nadále. Bohumil.

*pohlavek*

Jan Pazdera