Zdroj: Creative Commons

Sexuální chování je ve všech existujících a známých kulturách podřizováno určitým obecně uznávaným mravním a právním normám. Do určité míry tedy podléhá jisté sexuální restrikci tak, aby obtížně kontrolovaná a regulovaná sexuální činnost nepůsobila protispolečensky. Článek se zabývá historickým pohledem a základními teoretickými východisky  řešení mravnostní trestné činnosti.

Historický pohled na mravnostní kriminalitu

Sexualita motivuje jednání člověka po celou známou lidskou civilizaci. Sebe přísnější tresty nikdy neodradily jednotlivce od nevěry, znásilnění, touha po sexu byla dokonce silnější než hrozba katem či zmrzačujícími a potupnými tresty. Hodnocení sexuálních excesů bylo vždy poplatné společenskému klimatu, společenským potřebám a z nich plynoucích náboženských, právních a morálně etických norem a zvyků. Z historického hlediska1 byla žena ve starověku považována za „věc“, která byla vlastnictvím muže, který s ní mohl nakládat podle libosti. Jakýkoliv útok na ženu byl pak považován za útok na vlastnická práva muže a podle toho byl také trestán. Znásilnění ženy, často chápané i jako její únos nebo cizoložství, bylo trestáno velmi přísnými tresty. Smrt za tento čin byla uplatňována právem babylonským, řeckým, islámským, židovským v případech, kdy byla znásilněna vdaná žena, římské právo uplatňovalo tento trest v případech, kdy byl znásilněn chlapec. Obecně pak znásilnění bylo trestáno smrtí právem středověké Anglie, Francie a Rakouska. Germánské právo považovalo za sexuální zločiny znásilnění ženy a nevěru. Frísové2 např. trestali znásilnění ženy a nevěru vhozením muže do bažiny. V Ausgsburském městském právu z roku 1267 se poprvé objevuje pojem pederastie (homosexualita), která se trestala ztrátou hrdla. V patnáctém století se objevují první tresty za sodomii, za kterou byl trest udělován pachateli i zvířeti. V porovnání s jinými tresty byl pouze pokutou trestán pohlavní styk mezi příbuznými. Zmírnění hrdelního zločinu bylo uplatňováno ve středověké Evropě a to tím, že pachatel byl potrestán kastrací nebo ztrátou genitálií. Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532 naopak stanovilo za znásilnění trest smrti pohřbením pachatele za živa.

Naproti tomu velmi mírné tresty byly uplatňovány za sexuální delikty v Rusku, kde např. pachateli znásilnění hrozil pouze peněžitý trest. Ovšem to neplatilo zcela bez výjimky. III. Statut Litevský z roku 1588 stanovil za znásilnění trest smrti, který bylo možno zmírnit až na pouhé odškodnění podle představ poškozené. Pokud byla znásilněna svobodná dívka, pachatele navíc mohl postihnout vynucený sňatek s touto dívkou, pokud si to ona přála.

Znásilnění nebylo vždy a za všech okolností trestné. Tak např. v době válek, kdy docházelo velmi často k násilnostem na ženách, znásilnění a dokonce i zabití ženy, která se stala kořistí vítěze, bylo běžné a beztrestné. Legální forma znásilnění je ale známa i ze středověké Evropy jako právo první noci.

Ke změně trestání za znásilnění došlo až v době Josefa II. vlivem francouzských humanistů, kdy je postupně upouštěno od hrdelních a zmrzačujících trestů a je nastolován liberálnější přístup k posuzování sexuálních zločinů. V Rakousku – Uhersku trestní zákoník, platný i pro země Koruny české, ve čtrnácté hlavě definoval sexuální delikty jako zločiny „O násilném smilstvu, zprznění a jiných těžkých případech smilstva“, které byly pojaty do samostatných skutkových podstat násilného smilstva, zprznění a čtyři zločiny smilstva označované jako zločiny proti přirozenosti, zprznění krve, svedení ke smilstvu a kuplířství vzhledem k osobě nevinné. K uvedeným zločinům lze nalézt určité paralely i v současném pojetí mravnostních trestných činů. Tak např. násilné smilstvo se blíží svým pojetím dnešnímu znásilnění s tím rozdílem, že jednání pachatele, spočívající v nebezpečném vyhrožování, skutečně vykonaného násilí nebo lest spočívající ve lstivém omámení smyslů, muselo vést k mimomanželské souloži. Bylo tedy vyloučeno znásilnění mezi manželským párem. Zprznění se blíží naše skutková podstata trestného činu pohlavního zneužívání. Nutno však připomenout, že ochraně podléhala pouze oběť do 14 let věku. Zprznění krve se svým pojetím blíží souloži mezi příbuznými s tím rozdílem, že za tento zločin nebyla považována soulož mezi sourozenci. Zločin proti přirozenosti již v současném právu není zastoupen.

I v současné době mravnostní trestné činy vzhledem k jejich charakteru, ale zejména vzhledem k jejich dopadům na svobodu a lidskou důstojnost, patří k závažným trestným činům s vysokou tzv. typovou škodlivostí. Akcentována je pak zejména ochrana mládeže před těmito negativními jevy.

Odhalování a objasňování mravnostních trestných činů je velmi obtížné. Významnou roli při tom hrají vysoká latentnost spojená s ostychem obětí oznamovat a podrobovat se výslechům a také fakt, že k řadě deliktů dochází v rodinném kruhu bez ohledu na to, že jsou takto ve velké míře podrobovány násilí i děti, u kterých zanechává sexuální násilí nedozírné psychické a osobnostní následky. V neposlední řadě tato jednání nacházejí živnou půdu v různých sociálně patologických jevech, tedy v poruchách chování mládeže.

Mravnostní kriminalita v kontextu se základními právy a svobodami člověka.

Mravnostní kriminalita (používán pojem i sexuální kriminalita) je druhem kriminality, která hluboce zasahuje do nejcitlivější sféry osobní integrity. Osobní svoboda a lidská důstojnost jsou společenské atributy chráněné ve všech demokratických zemích základním zákonem státu tj. ústavou nebo listinou práv a svobod nebo jinou modifikovanou podobou, např. deklaracemi práv a svobod člověka. Porušování osobní svobody a lidské důstojnosti je velmi citelně vnímáno společností daného státu, ale také mezinárodním společenstvím. Oba útvary se pak proti porušování těchto práv a svobod brání zákonnými prostředky.

Mravnostní trestné činy vzhledem ke svému charakteru, ale především vzhledem k jejich dopadům na chráněný zájem (život a zdraví člověka, svobodu v rozhodování o sexuálních stycích, mravní vývoj mládeže a další) jsou zařazovány mezi nejzávažnější trestné činy s vysokou tzv. typovou škodlivostí. Jejich škodlivý následek je patrný bezprostředně po jejich spáchání, mnohem závažnější jsou však možné následky v podobě akutního nebezpečí vzniku vývojových psychických poruch, různých traumatizujících poškození apod.

Svoboda a lidská důstojnost tedy patří mezi nejdůležitější základní práva člověka zaručená Listinou práv a svobod, která patří do ústavních zákonů České republiky a řadou mezinárodních dokumentů3. Do souboru mezinárodních dokumentů vyjadřujících důležitost problematiky sexuálních práv je potřebné zařadit i Deklaraci sexuálních práv, která byla přijata dne 20. 6. 1997 ve španělské Valencii účastníky 13. světového sexuologického kongresu. V tomto dokumentu je sexualita formulována jako proměnlivý a dynamický rozměr člověka vytvářený interakcí mezi jednotlivcem a společností. Podle deklarace je sexuální slast, včetně autoerotiky, zdrojem tělesného, psychického, intelektuálního a duchovního štěstí a její bezkonfliktní prožívání umožňuje sociální rozvoj osobnosti. Deklarace vyzývá každé společenství k vytváření takových podmínek, které by uspokojovaly potřeby v této oblasti každého jednotlivce při respektování deklarovaných sexuálních práv:

  1. Právo na svobodu, vylučující všechny formy sexuálního donucování nebo nátlaku, vykořisťování a zneužívání v jakoukoliv dobu a v kterýchkoliv životních situacích, přičemž boj proti násilí se považuje za sociální prioritu.
  2. Právo na autonomii, integritu a bezpečnost těla, zahrnující kontrolu a potěšení z vlastního těla bez mučení, zohavení a jakéhokoliv násilí.
  3. Právo na sexuální rovnost, vztahující se na osvobození od všech druhů diskriminace a respektující sexuální rozmanitost bez ohledu na pohlaví, příslušnost, věk, rasu, sociální statut, náboženství a sexuální orientaci.
  4. Právo na sexuální zdraví včetně dostupnosti všech dostatečných zdrojů pro podporu výzkumu, diagnostiky, léčby a nezbytných znalostí HIV-AIDS-STD.
  5. Právo na široké, objektivní a faktické informace o lidské sexualitě, které by umožňovaly rozhodování ve vztahu k sexuálnímu životu.
  6. Právo na dostatečnou sexuální výchovu od narození a během celého životního cyklu, kteréhož procesu by se měly zúčastnit všechny společenské instituce.
  7. Právo svobodně se stýkat, zahrnující možnost uzavřít manželství nebo ne, rozvádět se a vytvářet jiné typy sexuálního soužití či společenství.
  8. Právo svobodné a odpovědné volby ve věcech reprodukce, počtu dětí, doby jejich narození, přístupu k prostředkům regulace porodnosti a plánovaného rodičovství tak, aby všechny děti byly chtěné a milované.
  9. Právo na soukromí a schopnost činit samostatná rozhodnutí o sexuálním životě v kontextu etiky jednotlivce a společnosti s tím, že racionální a uspokojivé zkušenosti ze sexuality jsou požadavkem pro lidský rozvoj.
  10. Sexuální zdraví je základním a fundamentálním lidským právem.

V závěru deklarace je konstatováno, že lidská sexualita je počátkem nejhlubšího spojení mezi lidmi a je základní pro blahobyt jednotlivců, dvojic, rodin a společnosti a je vysloven apel, aby každá společnost podpořila všemi prostředky respektování uvedených sexuálních práv. Deklarace zavazuje i náš stát potírat všechny protiprávní jednání včetně všech zásahů do sexuálních práv vymezených touto deklarací, které jsou předmětem základních práv a svobod člověka deklarovaných listinou základních práv a svobod.

Stát pochopitelně nezasahuje do těch způsobů a forem pohlavního uspokojování jedince, které žádným způsobem neohrožují společnost a pokud nebudí veřejné pohoršení. Při kriminalizaci sexuálních excesů je přitom postupováno diferencovaně podle objektu ochrany. Jinak je přistupováno např. při posuzování pohlavního styku s dítětem, mládeží nebo mezi dospělými. Např. u posuzování sexuálních styků s mládeží je považováno za trestné i takové jednání, které, pokud je prováděno mezi dospělými, je „morální“ a tudíž beztrestné. To je v celku logická diferenciace již s ohledem na skutečnost, že společnost má zvýšený zájem na ochraně mládeže před všemi negativními vlivy, mezi které nesporně patří i tzv. „sexuální nevázanost“. Společnost tedy chrání mládež před jejím sexuálním zneužíváním a má rovněž zájem i na její řádné „mravní výchově“.

Základní charakteristika mravnostní trestné činnosti

Mravnostní trestné činy nelze vysvětlovat výlučně mravní otupělostí nebo je chápat jako zvýšenou dráždivost na sexuální podněty při snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Značný podíl na této kriminalitě totiž mají osoby zcela „zdravé“, u kterých není psychiatrickým a psychologickým vyšetřením zjištěna anomálie v podobě sexuální úchylky. Nevyvratitelným faktem však je, že podstatná část této delikvence je páchána osobami, u kterých je zjišťována sexuálně patologická motivace, jejíž predikce zasahuje mimo vývojové vady i do špatné nebo nedostatečné mravní, sexuální, obecně pak společenské výchovy.

Mravnostní trestné činy zasahují čtyři základní roviny:

  1. morální vztahy ve společnosti,
  2. život a zdraví člověka poškozených v důsledku protiprávního jednání ve sféře sexuálních vztahů,
  3. zdravý vývoj mládeže,
  4. dobré mravy v sexuálních vztazích mezi dospělými.

Mezi typické mravnostní trestné činy řadíme trestné činy uvedené v III. hlavě zvláštní části trestního zákoníku, označené jako trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 – § 193).   Z nich k nejfrekventovanějším patří trestný čin znásilnění podle § 185 trestního zákoníku a trestný čin pohlavní zneužití podle § 187.

Od poloviny devadesátých let je zaznamenán poměrně značný nárůst mravnostních trestných činů souvisejících s násilně vynucovanou prostitucí za úplatu, kdy pachatelé nutí ženy pod pohrůžkou fyzického nebo psychického násilí k poskytování sexuálních služeb za úplatu. Tato trestná činnost postupně přechází v závažnější a vysoce společensky škodlivou formu organizovaného zločinu s mezinárodním prvkem. Uvedený negativní vývoj však směřuje i do oblasti pornografie a v jejím rámci do velmi závažné formy, kterou je dětská pornografie. Prostituce i pornografie se tak staly velmi záhy významným „obchodním artiklem“ organizovaného zločinu, převážně organizovaným ze zahraničí.

K významné změně, která se projevila v nahlížení a také v samotném právním hodnocení mravnostní kriminality došlo v roce 2001. Novela trestního zákoníku4 zásadním způsobem změnila ustanovení § 241 trestního zákona (zák.č. 140/1961 Sb.) tak, že zpřesnila a rozšířila trestnost jednání, které násilným způsobem (ať již ve formě přímého násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí) nutila jinou osobu  k sexuálnímu styku. Uvedená změna je významná již svým průlomem konzervativně pojímaného znásilnění jako faktického pohlavního spojení mezi mužem a ženou, neposkytující právní ochranu tímto ustanovením mužům, kteří podle předcházejícího znění nemohli být znásilněni, ale „pouze“ omezováni na osobní svobodě, případně vydíráni. Uvedená změna byla převzata i do rekodifikovaného trestního zákoníku, do skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185.

Za nejproblémovější z pohledu prokazování lze označit podle dřívější ale i podle současné právní úpravy trestný čin šíření pornografie (§ 191) a to zejména z pohledu absence jednoznačného obsahu tohoto pojmu i jeho právního vymezení. Názory na to co je nebo není pornografií, jsou velmi rozdílné a kontradiktorní, často se řídí „komerčními“ hledisky. Jde o problematiku právně složitou, která zasluhuje samostatné pojednání.

Doc. JUDr. Jan Chmelík, Ph.D.


  1. V historickém hodnocení trestnosti sexuálních deliktů je vycházeno z publikace MITLŐHNER, M.: Erotika a paragrafy. Grada, Praha, 1999.
  2. Frísové byli příslušníci germánského kmene, kteří obývali asi ve 13. století po Kristu provincie v Nizozemí, historické území při Severním moři od ústí Rýna k ústí Vezery (u Brém v Německu). Používali západogermánské nářečí označované jako fríský jazyk.
  3. Srovnej čl. 8 Listiny práv a svobod, čl. 3 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného ve Sb. zákonů  č. 120/1976 a čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně  lidských práv a základních svobod uveřejněné ve Sb. zák. pod č. 209/1992.
  4. Srovnej zákon č. 144/2001 Sb.