Lidské jednání lze uvažovat ze dvou pozic, kauzální a normativní. Určité jednání můžeme vysvětlit nějakými psychologickými příčinami, které ho způsobily, nebo ho můžeme ospravedlnit nějakými normativními důvody. Vlastně se jedná o dva druhy otázky: Proč? První otázkou se ptáme, jaký kauzální mechanismus způsobil, že myslíme a jednáme právě takto. Druhá otázka se pak zaměřuje na to, zda lze naše jednání rozumně obhájit, schvalovat a prosazovat jako správné.1 Na jedné straně se jedná o dvě odlišné, vzájemně neredukovatelné otázky,2 ale na druhé straně nejsou zcela nezávislé. Normativní myšlení sice má svůj specifický obsah, týká se toho, co bychom měli dělat, nicméně pořád je to druh myšlení a tedy součást lidské psychologie. Potřebujeme porozumět tomu, že lidské myšlení a potažmo i jednání se svobodně podřizuje určitým normám jako standardům správnosti, ale současně podléhá přírodním zákonům jako cokoli jiného ve světě.

Podle tzv. morálních realistů mají morální důvody k jednání povahu morálních faktů, resp. pravd,3 přičemž alespoň některé z těchto faktů jsou objektivní v tom smyslu, že existují nezávisle na našich hodnotových postojích.4 V pojmech morálního realismu říkáme, že jsou nezávislé na mysli (mind-independent). To znamená, že existence morálních faktů se neodvozuje z toho, co si jako jednotlivci nebo kolektivně o tom myslíme, jaké jsou naše morální názory a preference.5 Morální realisté mají za to, že morální postoje lidí nejsou pro tyto fakty konstitutivní, my lidé morální fakty nevytváříme jako něco nového, ale pouze je poznáváme, resp. objevujeme jako něco, co už „tady‟ je nezávisle na nás.6 Jsou-li naše morální názory pravdivé, pak je to proto, že odpovídají morálním faktům.7 Nikoli naopak, že něco je morálním faktem, protože si myslíme, že to tak je. Morální realisté věří, že existují určité morální fakty, které nezávisí na našich společenských konvencích, takže v principu není vyloučeno, abychom se všichni mýlili v morálních záležitostech.8 Takže je smysluplné např. říct, že otrokářství by bylo špatné, i kdyby si všichni lidé, včetně samotných otroků, mysleli, že je správné. Morální realismus tedy znamená, že existuje morální realita, která je fixována nezávisle na tom, co si o tom kdokoli myslí, ale tím se nepopírá, že morálka se týká postojů, které lidé vyjadřují svým jednáním.9 Realista může např. tvrdit, že skutečnost, zda někdo někoho zabil úmyslně, z nedbalosti, či zcela bez zavinění, znamená významný morální rozdíl, a že tento rozdíl je morálním faktem, který by platil, i kdyby si všichni lidé mysleli, že otázka zavinění je morálně irelevantní.

Jak ale chápat ony morální fakty? Jsou redukovatelné na přírodní fakty? Někteří morální realisté tvrdí, že ano. Jiní to ale popírají a tvrdí, že morální fakty jsou fakty sui generis, jsou to zvláštní normativní fakty. Vůči světu, který popisují přírodní vědy, prý vykazují určitou autonomii, už tím, že se jako takové neúčastní kauzálních vztahů přírodního světa. Morální fakty jsou normativní v tom smyslu, že jsou to fakty o tom, jak bychom měli žít, co bychom měli dělat. Důvodem k odmítnutí tzv. naturalistické redukce může být obava, že by se tím vytratila právě ona normativita morálky. Přírodovědci zkoumají, jaký svět je, nezkoumají to, jaký by svět měl být. Morální fakty primárně uvažujeme jako normativní důvody k jednání, nikoli jako kauzální příčiny jednání. Někoho morálně kritizujeme typicky tehdy, když jednal určitým způsobem, ačkoli měl z morálního hlediska dobré důvody tak nečinit.10 Jeho chování jistě mělo nějaké příčiny, každé chování má nějaké příčiny, ať už je morálně dobré nebo špatné. Při morální kritice se ale neomezujeme na popis příčin hodnoceného chování. Kritizujeme aktéra, že jednal způsobem, který odporuje „pravdivým‟ morálním standardům, takže jeho jednání v prostoru „skutečných‟11 morálních důvodů postrádá ospravedlnění.12 Jenomže zároveň platí, že morální fakty jsou pro lidské jednání relevantní jenom tehdy, když jsou pro člověka psychologicky dostupné a účinné. To znamená, že pro něj musí být v principu poznatelné a zároveň jsou způsobilé v jeho rozhodování působit jako motivační důvody. „Představ si, jak neplauzibilně by realistická teorie vypadala, kdyby tvrdila, že morální vlastnosti sice existují, ale neposkytují nám žádné směřování, nijak nás neangažují, ani s námi nijak nehnou.‟13

Morální realismus lze napadnout z pozic evoluční teorie. Morální myšlení člověka je ovlivněno celou řadou faktorů, od kulturně-výchovných, přes sociálně-ekonomické až po biologicky-evoluční. Tyto faktory jsou vzájemně provázené, už proto je těžké zhodnotit, jaký relativní význam mezi nimi má zrovna faktor přírodního výběru.14 Nicméně je zřejmé, že přírodní výběr není k normativním názorům neutrální. Kdyby si lidé např. mysleli, že je správné zabíjet své potomky, přírodní výběr by je za tento názor „potrestal‟ vyhynutím. Uvědomění si skutečnosti, že i naše morální myšlení bylo předmětem přírodního výběru, takže může být nějak evolučně kontaminované, je jedna věc, druhá věc pak je odvážná spekulace, že už samotný morální realismus je produktem přírodního výběru: „Dospěli jsme s názorem, že existují skutečné morální fakty, dané bohem či nějak vetkané do struktury vesmíru, a že tyto skutečné morální fakty poskytují standardy toho, jak bychom měli žít své životy. Ale pak si přečtete něco o lidské evoluci, a zjistíte, že jsme se vyvinuli tak, abychom si mysleli, že existují skutečné morální standardy, jak máme žít, abychom se vzájemně nepozabíjeli. To, že si myslíme, že existují takové morální fakty, nám nedává žádný skutečný důvod věřit v jejich existenci – to celé může být jen velká evoluční mystifikace!‟15

Skutečnost, že ten či onen názor má určitou kauzální historii, sama o sobě ještě nezpochybňuje jeho pravdivost, ani jeho epistemickou oprávněnost, ostatně každý názor má nějakou genealogii. Museli bychom mít nějaký zvláštní důvod si myslet, že daný názor je produktem epistemicky nespolehlivé genealogie, tedy takové, která není „citlivá‟ k jeho pravdivosti. Jsou-li určité názory ve společnosti rozšířené např. na základě kulturní socializace, jejíž úspěšnost lze dobře vysvětlit nezávisle na tom, zda jsou ony názory pravdivé, pak lze vznést pochybnosti nejen o tom, jestli se jedná o pravdivé názory, ale i o tom, zda se vůbec jedná o společenskou praxi, jejíž vlastní funkcí je reprezentovat nějaké fakty. Kdyby bylo možné uspokojivě vysvětlit existenci morálních názorů ve společnosti bez jakýchkoli odkazů na morální fakty, vnucovala by se myšlenka, jestli morální fakty nehrají v praxi morálního zdůvodňování jen povrchovou či dokonce fiktivní roli.16

Lidé své hodnotící postoje, nejen morální, ale i estetické, berou velmi vážně, obvykle je prezentují jako výraz své osobnosti. Uvědomění si, že tyto naše centrální postoje mohou mít nějaký vnější, nahodilý nebo věcně irelevantní původ, je pak pro člověka docela citlivá záležitost, protože může zpochybnit autentičnost jeho osobnosti. Jiná věc pak je, když své hodnotové názory chápe v duchu realismu jako poznané objektivní pravdy. „Napětí se může vytvořit např. mezi bezvýhradným oceněním krásy druhé osoby a současným připuštěním, že naše vnímavost fyzické krásy není ničím víc než evolučně zformovanou dispozicí, jejíž funkcí je usnadňovat sledování indikátorů plodnosti, zdraví a absence parazitů u potenciálních sexuálních partnerů – a to vše ve službách šíření našich genů.‟17 Např. zrakový systém byl darwinisticky selektován, protože svým nositelům poskytoval určitou výhodu, totiž schopnost spolehlivě zaznamenávat a identifikovat předměty ve svém okolí. Můžeme podobně říct, že lidská morální psychologie byla selektována pro identifikaci morálních pravd?18 To asi ne. Proces darwinovského výběru nebyl vedený tím, co je morálně lepší nebo horší, ale tím, co maximalizuje reprodukční úspěch. A není-li reprodukční úspěch už sám o sobě kritériem toho, co je morálně správné, vnucuje se nepříjemná otázka, jestli darwinisticky „cinknutá‟ morální psychologie člověka je spolehlivým prostředkem k poznávání morálních pravd.19

Slovník morálních realistů zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi morálními názory a morálními fakty, tedy mezi tím, co si myslíme, že je správné nebo špatné, a pak tím, co je skutečně správné nebo špatné. Pojmově ovšem není vyloučeno, aby pro naše předky bylo reprodukčně výhodné věřit, že něco je morálně špatné, i když by to ve skutečnosti bylo správné, příp. naopak. Skoro všichni si myslíme, že zabíjet vlastní děti je špatné. Je málo dalších morálních názorů, pro které ve společnosti panuje tak široce sdílená názorová shoda. Ale proč je to pro nás tak intuitivně jasné? Evoluční vysvětlení je vcelku přímočaré: Kdyby si naši předkové mysleli opak, my bychom tu dnes nebyli. A toto vysvětlení by platilo, i kdyby zabíjení vlastních dětí bylo ve skutečnosti správné.20 Je absurdní si myslet, že zabíjení vlastních dětí je ve skutečnosti správné? My lidé jsme produktem přírodního výběru, a tak není divu, že nám to přijde absurdní. Ale jak bychom o tom uvažovali, kdyby náš druh ve své evoluční minulosti nepodléhal přírodnímu výběru? Co bychom pak považovali za intuitivně jasné? Jaké morální pravdy bychom poznávali? To samozřejmě netuším, nedokážu myslet z pozic evolučně neovlivněné bytosti.

Nemusíme se zrovna pouštět do divokých spekulací o tom, že evoluce nás „zmanipulovala‟ k víře v morální realismus. Potenciální potíž morálním realistům plyne už ze samotné možnosti, že evoluce kontaminovala morální psychologii člověka čímsi morálně irelevantním, takže jeho predispozice k poznání morálních pravd mohou být vychýlené. „Základní problém pro realismus spočívá v tom, že potřebuje zaujmout nějakou pozici k otázce, jaký je vlastně vztah mezi selektivními silami, které ovlivnily obsah našich hodnotících soudů, na jedné straně, a nezávislými hodnotovými pravdami, které realismus předpokládá, na straně druhé.‟21 Realista se může k problému postavit tak, že člověk je racionální bytost. Člověk není automat odkázaný k tomu, aby pouze podléhal nějakým vlivům, ale má schopnost racionální reflexe a názorové sebe-korekce. Ano, lidé dokáží rozumově zvážit, přezkoumat a nakonec i korigovat své vlastní hodnotící názory a tato skutečnost má pro normativitu morálního myšlení rozhodující význam. Nicméně původní otázka se vrací: Racionální reflexe jako schopnost lidského myšlení není ovlivněná přírodním výběrem?22 To by znamenalo, že dokážeme sami od své evolučně ovlivněné mysli poodstoupit a jakoby zvnějšku, from a God’s Eye point of view, zvažovat rozumnost svých hodnotících postojů. Taková schopnost je fantazijní záležitost. Ale i kdybychom to dokázali, nic to nemění na skutečnosti, že nemáme ke zvážení jiné morální postoje než ty své, které jsou všechny, podle předpokladu, evolučně „cinknuté.‟

Člověk je vysoce sociální bytost organizující svůj život s ohledem na morální pravidla, takže vývoj morálních standardů je přirozenou součástí evoluce lidského druhu. Naše morální názory překonaly a vytlačily mnohé morální postoje našich předků, které možná byly adaptivní v dávné evoluční minulosti, ale v moderní liberální společnosti už je vnímáme jako škodlivé předsudky.23 Otázkou pak je, co je kritériem správnosti současných názorů. Je to jejich soulad s objektivními morálními fakty? A pokud ano, jak tento soulad zjišťujeme? Ale hlavně, potřebujeme vůbec takový soulad zjišťovat?

Vezměme, že někdo, říkejme mu třeba Petr, má určitou množinu názorů, které jsou ale všechny z nespolehlivého zdroje. Je to nespolehlivý zdroj v tom smyslu, že je nezávislý na faktech, které ony názory mají ambici reprezentovat. A přitom Petr nemá možnost přímo ověřit soulad svých názorů s objektivními fakty. Žádné další názory nemá, ani nemá žádnou možnost, jak je získat z nějakého spolehlivějšího zdroje. Zdá se, že mu zbývá jediná možnost kritického zvážení – přezkoumání jejich vzájemné koherence. Jenomže vezměme, že i jeho schopnost přezkoumávat názorovou koherenci je nespolehlivá. Petr sice může věřit, že hledá a nalézá objektivní pravdy, ale spíše jde o to, že jenom selektuje a systematizuje své „cinknuté‟ názory do takové teorie, která z jeho „cinknutého‟ hlediska dává ten nejlepší smysl. Nicméně, neměli bychom ho kritizovat, že je iracionální, vždyť nic lepšího ve své situaci ani nemůže dělat.24 Podstatné je, že i kdybychom připustili, že naše morální zvažování se odehrává v podobně limitovaném režimu jako to Petrovo, samo o sobě to ještě není důvod, abychom propadali morální skepsi nebo snad nihilismu. Někdo by mohl namítnout, že výše naznačené úvahy o tom, jak je naše morální myšlení svým evolučním původem vychýlené od sledování objektivních morálních faktů, jsou pouhou spekulací.25 Samozřejmě, že to jsou spekulace! Ale o to zde nejde. Problém je v něčem jiném, totiž zda by naše morálka mohla plnohodnotně plnit svoji funkci i tehdy, když by nebyla v kontaktu s objektivními morálními fakty, resp. kdyby nic takového jako objektivní morální fakty neexistovalo. Mám za to, že mohla, ale o tom až v následujícím díle.

 

 

JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D.

Pozn.: druhý díl příspěvku naleznete ZDE.

  1. S morálními názory si spojujeme požadavek na racionalitu. Názory o tom, co je morálně správné nebo nesprávné, v diskuzi obvykle prezentujeme jako názory o tom, co dovolují principy, které nelze rozumně odmítnout. Viz SCANLON, T. M. What We Owe to Each Other.Harvard 1998.
  2. Redukce otázky, zda je X správné, na otázku, co je příčinou X, by znamenala významový posun.
  3. „Na nejzákladnější úrovni můžeme říct, že všichni realisté schvalují myšlenku, že existuje morální realita, kterou se lidé snaží reprezentovat, když vynáší soudy o tom, co je správné nebo špatné.‟ Viz SHAFER-LANDAU, R. Moral Realism: A Defence. Oxford 2003, s. 13.
  4. Morální realisté „si myslí, že skutečně existují morální fakty a morální vlastnosti, a že existence oněch morálních faktů a instanciace oněch morálních vlastností je konstitutivně nezávislá na lidském názoru.‟ Viz MILLER, A. An introduction to contemporary metaethics. Polity 2003, s. 5.
  5. „Realismus o určitém oboru úvahy typicky tvrdí, že existují určité fakty nezávislé na mysli nebo nezávislé na lidském myšlení.‟ Viz BRINK, D. O. Moral Realism and the Foundations of Ethics. Cambridge 1989, s. 14. Ale srovnej: CUNEO, T. The Normative Web: An Argument for Moral Realism. Oxford 2007, s. 45.
  6. DELAPP, K. Moral Realism. Bloomsbury Academic 2013, s. 13.
  7. Ve prospěch morálního realismu mluví skutečnost, že v každodenním životě lidé o morálce uvažují a mluví jakoby takové fakty existovaly. Alespoň povrchově to vypadá, že běžní lidé intuitivně uvažují o morálce jako morální realisté. Viz KIRCHIN, S. Metaethics. Palgrave Macmillan 2012, s. 19.
  8. Zdá se, že typickým příkladem morálního realismu v právním myšlení jsou lidská práva, nicméně morální realismus se nezavazuje k univerzalismu. Viz DELAPP, K. Moral Realism. Bloomsbury Academic 2013, s. 158.
  9. KIRCHIN, S. Metaethics. Palgrave Macmillan 2012, s. 24.
  10. Nebo naopak, když nejednal určitým způsobem, ačkoli měl z morálního hlediska dobré důvody tak činit.
  11. Morálnímu realistovi dává dobrý smysl mluvit o pravdivých morálních standardech a skutečných morálních důvodech, takže by se tu vcelku spokojeně obešel i bez uvozovek.
  12. Morální fakty vnášejí prvek normativity, který nemůže být zachycený v záznamech přírodních věd. Říkají nám, co bychom měli dělat; jak se máme chovat; co je hodnotným cílem; jaké máme důvody; co je ospravedlnitelné a co není.‟ Viz SHAFER-LANDAU, R. Moral Realism: A Defence. Oxford 2003, s. 4.
  13. FISHER, A. Metaethics: An Introduction. Acumen 2011, s. 74.
  14. Vliv darwinovských selektivních tlaků je nepřímý v tom smyslu, že u člověka zformoval určité predispozice si za vhodných podmínek osvojit určitá schémata chování, takže evoluční faktory se nakonec kombinují s faktory aktuálního prostředí, včetně výchovy. Nicméně platí, že kdybychom měli výrazně odlišné predispozice, osvojili bychom si výrazně odlišná schémata chování. Tato závislost nejspíš platí také pro formování hodnotových názorů: „ … kdyby obecný obsah našich základních hodnotících tendencí byl velmi odlišný, pak by obecný obsah našich plně zformovaných hodnotících soudů byl také velmi odlišný …‟ Viz STREET, S. Darwinian Dilemma for Realist Theories of Value. In Philosophical Studies. 2006, Vol. 127, No. 1, s. 120.
  15. TIBERIUS, V. Moral Psychology.Routledge 2015, s. 18.
  16. JOYCE, R. The Evolution of Morality. The MIT Press 2006, s. 186.
  17. KAHANE, G. Evolutionary Debunking Arguments. In NOÛS, Vol. 45, No. 1, 2011, s. 104.
  18. JAMES, S. M. An Introduction to Evolutionary Ethics. Wiley-Blackwell 2011, s. 180.
  19. „Jestliže je evoluční „cíl‟ dobrý, pak se skutečnost, že naše normativní názory byly zformovány selektivními silami v souladu s normativními pravdami, ukazuje jako mnohem méně mystická.‟ Viz ENOCH, D. The epistemological challenge to metanormative realism: how best to understand it, and how to cope with it. In Philosophical Studies. 2010, Volume 148, Issue 3, s. 430.
  20. „Podle normativního realisty existují normativní pravdy, které nezávisí na našich hodnotových postojích. Navíc, z ryze pojmového hlediska, tyto nezávislé normativní pravdy mohou být jakékoli. Jinými slovy, naše normativní pojmy jako takové nevylučují, že přežití může být špatné, že životy našich dětí mohou být bezcenné, a skutečnost, že někdo nám pomohl, může být důvodem, abychom mu na oplátku ublížili. Samozřejmě si myslíme, že tato tvrzení jsou nepravdivá – možná dokonce nutně nepravdivá – ale vtip je v tom, že jestliže jsou nepravdivá, pak nikoli proto, že by nám samotné naše pojmy říkaly, že jsou nepravdivá.‟ Viz STREET, S. Reply to Copp: Naturalism, Normativity, and the. Varieties of Realism Worth Worrying About. In Philosophical Issues. Vol. 18, 2008, s. 208.
  21. STREET, S. Darwinian Dilemma for Realist Theories of Value. In Philosophical Studies. 2006, Vol. 127, No. 1, s. 121.
  22. „Říkám-li, že morálka je projevem rozumu, nemluvím o (sledování vlastního zájmu, TS), spíše mám na mysli názory, podle kterých už samotné morální zákony jsou principy rozumu – např. názory racionálního intuicionismu, nebo Kantův názor, že kategorický imperativ je principem rozumu. Mám za to, že „rozum“ v tom smyslu, který podporuje tyto teorie, je něčím, co se muselo nějak vyvinout. Takže když tvrdím, že morálka je projevem rozumu, nechci tím popírat, že existuje nějaký evoluční příběh, který by nám vysvětlil její původ. Jde mi pouze o identifikaci zdroje mé nespokojenosti se současnými pokusy stopovat evoluci morálky, totiž že fenomény, které se snaží vysvětlit – typicky altruismus, kooperace, sdílení, atd. – nejsou zrovna tím, co potřebujeme vysvětlit k porozumění morálce.‟ Viz KORSGAARD, Ch. M. Reflections on the Evolution of Morality. The Amherst Lecture in Philosophy, Lecture 5, 2010, s. 4-5.
  23. FITZPATRICK, W. J. Debunking evolutionary debunking of ethical realism, In Philosophical Studies, 22 February 2014, s. 7.
  24. GIBBARD, A. Wise Choices, Apt Feelings. Oxford 1990, s. 18.
  25. GIBBARD, A. Wise Choices, Apt Feelings. Oxford 1990, s. 18.