(Zdroj: commons.wikimedia.org)

(Zdroj: commons.wikimedia.org)

Bylo odpoledne jednoho jarního dne roku 1368. Král Karel zase jednou zasedl s přítelem a svým rádcem Buškem z Velhartic k dubovému stolu, ale tentokrát ne na hradě Velhartice, ale na Pražském hradě. Před sebou měl každý z nich pohár vína a uprostřed stolu stál plný džbán tohoto dobrého moku až z Burgund. Karel se díval oknem do zahrady probouzející se ze zimního spánku.

Po delší chvíli pohlédl na Buška. „Řekni mně, příteli, přemýšlel jsi někdy o tom, jak nás bude Bůh soudit? Jak bude vypadat poslední soud?“ Bušek se zamyslel a poté odpověděl. „Nevím. Snad se budou naše duše vážit. Kolikrát jsem se sám sebe ptal… Co když Bůh shledá naši duši příliš těžkou, příliš hříšnou? Zatratí nás? On, který je nanejvýš dobrotivý? On, který umí odpouštět. Postačí pokání? Karel ihned neodpověděl až po hodné chvíli. „Víš, Bušku, já kolikrát pochyboval o sobě i o Bohu.“ „Můžeme ale vůbec pochybovat o Bohu?“, odvětil Bušek a prohraboval si přitom své husté vousy. Karel pokrčil rameny a tiše řekl.“ O sobě ale pochybovat můžeme, Netoužil jsem příliš po moci? Po královské a císařské koruně? Nebyly mé sňatky jen politickou věcí? Další území a výhody místo lásky?“ „Blanku jsi ale miloval, „řekl Bušek a také pohlédl z okna. Fascinovala ho příroda, s jakou neomylností a pravidelností se ukládala ke spánku a zase se probouzela. Do místnosti proudil svěží vzduch. „ Ano, Blanku jsem miloval…“. Sotva slyšel Karlova slova, rozvážně se napil a otřel si hřbetem ústa. „Je to dobré víno…“. Karel se zasmušile díval před sebe. „Sbíral jsem také ostatky svatých. Jen kvůli víře? Ale vůbec ne. Chtěl jsem upokojit církev, chtěl jsem, aby její požehnání dané mně při korunovaci bylo stálé až do konce mé vlády. Je dobré mít církev svatou na své straně. To bude platit patrně pro vládnoucí vždy.“ Bušek se trochu usmál. „A přesto jsi ji chtěl ponechat stranou, když ses postavil proti významu korunovačních jízd do Říma. Chtěl jsi být rovnou zvoleným císařem, nejen zvoleným králem.“ Karel mlčel a soustředěně se díval na svůj pohár vína. Lehce se usmál. Oba muži mlčky seděli a v klidu popíjeli dál. Bušek sáhl po džbánu a dolil oběma červené víno. Je jako rubín, tekutý rubín., pomyslel si Karel. Bušek válel víno na jazyku. „Jsi dobrým vladařem, Karle.“, řekl poněkud zamyšleně.

„Založil jsi univerzitu, postavil Nové Město pražské, Karlštejn a co nádherných staveb a uměleckých děl jsi nechal zhotovit. Jaké krásné obrazy namaloval obrazy mistr Theodorik…“ Karel se na Buška podíval, ale působilo to, jakoby se díval do dáli, někam hodně daleko. Tam ho Bušek nemohl následovat. „Třeba jsem to dělal jen pro svoji slávu,“ řekl nakonec. Bušek se zamyšleně podíval po sále. Vnímal jeho velkolepost. „Tomu nevěřím. Nešlo jen o to, to vím.“

Karel na to nic neřekl. Tentokrát se on zahleděl ven a vnímal ticho a rašící pupeny na stromech. „Nechme mé zásluhy, mé výhry a prohry. Pověz mně, Bušku, něco o sobě. Třeba, jaké máš rád obrazy hudbu… Obyčejně hovoříme jen o moci, o politice, o správě našich zemí, o Tvých úřadech, o rodině, Tvé půvabné choti a synu Janovi. Ale, co Tvůj vnitřní život? Povídej? Bušek se trochu zamračil. „ Nerad mluvím o sobě. Ale mám třeba rád ranní toulky okolo svého velhartického hradu, ať je kterékoli roční období. Vyjdu si se svým věrným psem ven… Co ještě mám rád? Třeba verše Tvého bratra Václava Napadly mne v této chvíli tyto, poslouchej:

Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
neboť mé duši štěstí dává.
Když na vás myslím, v chvilince
ztratí se smutek jako stín.
Častokrát v sladké vzpomínce

Nebo verše Guillaume de Machaut:

Strach všechna slova vysvětlení zmaří,
zmaten a bezmocný před vámi jsem.
Když přiblížím se k vaší něžné tváři,
jsem pohledem tím, paní, oslněn.“

Karel měl verše obou básníků rád. Nerad ale přiznával, že miluje poezii. Pokládal to za slabost. Odkašlal si. „Ty jsi romantik, Bušku. Člověk by řekl, že jsi zamilovaný…“ Bušek nalil oběma ze džbánu další číši vína. Oba pak hodnou chvíli jen tak seděli a upíjeli pomalu ze svých číší., každý z nich ponořen do svých myšlenek. Karel nakonec prolomil mlčení a zavolal páže, aby dolilo vína do džbánu. Přistoupil křehký tmavovlasý hoch a splnil králův požadavek.

„Zajímalo by mne, o čem v noci přemýšlíš, příteli, když nemůžeš spát. Já někdy spát nemohu. A to se pak převaluji sem a tam a noc se zdá tak dlouhá. Někdy přemýšlím, zda jsem něco udělal dobře či ne. Lámu si hlavu třeba s tím, zda se nemám pokusit znovu prosadit svůj zákoník. Přece nebyl tak špatný.“

Bušek, který pokládal tento Karlův nápad za nešťastný, chvíli váhal. Copak Karel ztratil smysl pro realitu? Vždyť víš,“ řekl poněkud opatrně „že nebylo možné, aby si šlechta nechala líbit zákaz soukromých válek. Od nepaměti řeší své spory bojem celé rody. To jim ještě nemůžeš brát. Prostě na to není vhodná doba a hned tak nebude.“ Karel dobře pochopil Buškovo váhání a způsob odpovědi. „Nebyl ale můj neúspěch také v tom, že jsem chtěl být mocnější, než jsem?

Bušek tentokrát neváhal a ihned odpověděl: „Proč si kladeš takovou otázku? Sám přece znáš na ni odpověď… Řeknu Ti, o čem já přemýšlím, i když spaní mám obvykle dobré. Tak třeba o tom, zda bude druhý den svítit slunce, či pršet, zda mám pozvat přátele nebo jsi zajezdit na mém vraníkovi anebo si hrát se svým synkem a učit ho třeba střelbě z luku.“„ Tak prosté a obyčejné máš myšlenky… Závidím Ti, příteli“. Bušek nepřiznal, že má někdy i starosti, jak nejlépe spravovat své panství nebo, co ještě musí vyřešit ve svých úřadech… „ Nevěřím, Karle, že i Ty někdy nepřemýšlíš takto. To bych Tě musel politovat. Karel tentokrát mlčel dlouho velmi dlouho. „Nevím, možná. Ale jsem král a císař…“

Bušek se pomalu napil ze svého poháru. „To mi nemusíš připomínat. Ale i králové a císaři snad myslí na něco jiného, než na moc, vládu a blaho své země.“
V sále se nepatrně zešeřilo. Jakmile si to Bušek uvědomil, otevřely se dveře a vstoupil vysoký světlovlasý jinoch, který zapálil louče. Jiný služebník rozdělal oheň v otevřeném ohništi… Oheň se rozhořel rychle a teplo se příjemně šířilo po místnosti. Bušek si představoval, jak se z jiskérek stávají horké hvězdičky. Přimhouřil oči a jakoby přes závoj pozoroval hru ohně, stínů a tmy.

Karel chvíli mlčel. „ Změňme téma, Bušku… Řekni mi, příteli, věříš v nadpřirozené jevy?“ „ Máš na mysli zázraky?“ „To snad ne, ale spíše duchy, strašidla?“ Bušek si opěr prohrábl vousy. „Copak jsme jednou na purkrabství nebyli svědky takových jevů? Posunující se stůl a číše, podivné zvuky a dokonce jedna číše vzlétla do vzduchu, jakoby ji někdo zprudka mrštil, snad po mně, po Tobě?.“ Karel na toto samozřejmě nezapomněl, jak by mohl. Nebyl si ale jistý, zda se jim to nezdálo, je pak ovšem divné, že by měli oba stejný sen. Pak se obrátil k Buškovi.
„Je to divné… Znepokojuje mne, když nemohu věci pochopit. Bušek přisvědčil. „Myslím, že to asi nemůžeme odbýt jen mávnutím ruky. Ale nevím, prostě nevím, co si o tom myslet.“

Oba muži se opět zamysleli a každý z nich zůstal opět pohroužený ve svých myšlenkách. Po delší chvíli se Bušek zeptal. „Bojíš s něčeho, Karle?“ Karel vyhýbavě odpověděl.“ Můj dědeček Václav se bál koček a bouřky a také otravy jídlem. A Ty, Bušku, čeho se bojíš? „Ptal jsem se na Tvůj strach, ne na strach Tvého dědečka. Čeho se bojím já- nemoci své i mých drahých, také toho, že ztratím své milované Velhartice, nic víc mne nyní nenapadá… Nebo ano… Bojím se smrti, příteli. Čeho se ale bojíš Ty, Karle?“

Karel přistoupil k ohni, natáhl ruce, jakoby se chtěl ohřát. Potom odvětil. „Bojím se, že selžu jako člověk, manžel, otec i jako vladař. Nejvíce se ale bojím svého svědomí, udělal jsem i některé věci, na které nejsem pyšný. Selhal jsem třeba v případě židů… Nedostalo se jim ode mne ochrany… Dopustil jsem, aby přicházeli o majetek a mnohdy i o své životy… Před svědomím člověk neuteče…“
Setmělo se. Muži dopili lahodné víno. Soumrak již zcela padl a jen dohořívající louče a krb osvětlovaly sál a oba muže.

Bušek po dlouhé chvíli se protáhl a promnul čelo.“ Je čas jet domů. Přijeď brzy tentokrát k dubovému stolu do mých milovaných Velhartic, Karle. Napijeme se, našeho domácího vína… A ještě něco, dovedeš si selhání přiznat a to je velmi důležité. Jsem přesvědčen, že Bůh Tě neodsoudí… A udělal jsi také mnoho dobrého. Jsem přesvědčen, že o Tobě budou jednou mluvit jako o Otci vlasti.

Karel doprovázel zrakem svého dobrého přítele a přitom ho napadlo. Jak může vůbec Bůh soudit, když všechno, všechno do posledního detailu o nás ví…

Bušek byl ve svém tvrzení jasnozřivý. Roku 1378, několik let po Buškově smrti, na pohřbu českého krále Karla, nazval v pohřební řeči Vojtěch Raňkův z Ježova Karla Otcem vlasti.

napsáno u příležitosti 700. výročí narození českého krále Karla

prof. Karolina Adamová