clause-684509_1280

(zdroj: pixabay.com)

I. Z právně-historické perspektivy patří dědické právo k nejzajímavějším a nejinspirativnějším oblastem soukromého práva. Propojuje se v něm aspekt osobní s majetkovým i absolutní s relativním, a proto také spolehlivě (jako pomyslný „lakmusový papírek“) reflektuje míru společenských změn. Na výkladu posledních pořízení se v římském právu formovala obecná interpretační pravidla pro právní jednání a dodnes se testamentární právo vyznačuje nejvíce speciálními výkladovými ustanoveními a domněnkami. Specifické postavení dědického práva nachází svůj odraz také v právním vzdělávání, kde většinou (jako poslední část) pomyslně „korunuje celé dílo“.1

Současně je dědické právo oblastí, která v posledních deseti letech prošla v řadě evropských zemí reformami (ve Francii v letech 2001 a 2006, v Německu v roce 2009, v Rakousku v roce 2015). Všechny mají, stejně jako naše nové dědické právo, společného jmenovatele: posílení autonomie vůle zůstavitele a reformu práva povinného dílu.2

II. Hlavními východisky rekodifikace českého soukromého práva (a dědického práva zvláště) byly podle důvodové zprávy konvence (respekt k tradici středoevropského právního myšlení, srovnání se s evropskou právní a kulturní konvencí) a diskontinuita (rozchod s myšlenkovým světem socialistického práva).3

Stěžejním inspiračním zdrojem nové úpravy byl zvolen vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 (dále také VN/37) modernizující Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (dále jen ABGB).4 Zároveň však bylo přihlédnuto také k řadě současných zahraničních úprav, zejména k německému a švýcarskému zákoníku, stejně jako tomu bylo již u meziválečné rekodifikace. Důležitým zdrojem inspirace se stala také judikatura a právní věda.

V rámci dědického práva, v němž dochází k nejvýraznějším změnám ve srovnání s dosavadním občanským zákoníkem a (formálně) největší návaznosti na vládní návrh 1937 (přibližně 78 % ustanovení je shodných5), se však proklamovaná východiska podařilo naplnit jen částečně: na jednu stranu se NOZ sice vrací k středoevropské právní konvenci, když posiluje zůstavitelovu pořizovací volnost a zavádí řadu tradičních institutů, na stranu druhou se jí vzdaluje, když snižuje středoevropský standard ochrany nepominutelných dědiců.6

III. Pokud srovnáme úpravu dědického práva a zvláště ochranu zákonných dědiců podle ABGB, VN/37 a NOZ, tak odhalíme řadu rozdílů: nebyla převzata tzv. ležící pozůstalost, nově byla zavedena tzv. falcidiánská kvarta (dědic má nárok na čistou čtvrtinu dědictví nezatíženou odkazy), naopak jiné tradiční instituty spojené s ochranou (nepominutelných) dědiců se značně oslabily (započtení daru na povinný díl a dědický podíl) nebo zcela pominuly (odvolání daru pro zkrácení povinného dílu).

V této souvislosti však vyvstává otázka, proč k těmto změnám, které si ve svých důsledcích často odporují, vlastně došlo? Odpověď nalezneme při bližším prostudování geneze současné rekodifikace, která původně skutečně vycházela z česko-rakouského dědického práva stojícího na myšlence přirozené slušnosti. To platilo o věcném záměru i původním návrhu prof. Karla Eliáše z roku 2005, v průběhu rekodifikačních prací se však od deklarovaného směřování ustoupilo. Přitom Eliášův návrh z roku 2005 nejen převzal rakouský standard ochrany zákonných a nepominutelných dědiců, ale dokonce jej zvýšil – jak u nezletilých potomků, kteří mají v návaznosti na dosavadní právní úpravu nárok na vyšší povinný díl než potomci zletilí (§ 1643), tak u dědiců obecně obnovením falcidiánské kvarty (§ 1598) po vzoru římskoprávní tradice; dále rozšířením práva některých osob na zaopatření (§ 1665 a násl.) či možností zohlednit při zákonné dědické posloupnosti nadstandardní péči některého z dědiců o zůstavitele či jeho majetek (§ 1693 odst. 3) inspirací ve švýcarském ZGB.

V dalším průběhu rekodifikace však došlo k výraznému oslabení ochrany zákonných dědiců – nejen snížením samotné výše povinného dílu (což je však sekundární), ale také řadou dalších změn, především vypuštěním práva odvolat dar zkracující povinný díl (v tomto případě v návaznosti na dosavadní právní úpravu a myšlenkový svět socialistického práva – „sice málo, ale moje“). Z původní promyšlené koncepce prof. Eliáše, propojující respekt k vůli zůstavitele s důslednou ochranou nepominutelných i zákonných dědiců, zůstalo bohužel torzo.7

IV. Dříve či později musí být naše právo povinného dílu, které je ve své současné podobě v Evropě ojedinělé, revidováno: je rozsáhlé, složité a formální, fakticky obsoletní. Můžeme se přitom inspirovat z proběhlých reforem v okolních zemích i z judikatury středoevropských ústavních a nejvyšších soudů (zdůrazněme alespoň německý BVerfGE, 19. 4. 2005, 1 BvR 1644/00 a 1 BvR 188/03). Je přitom legitimní zvažovat, zda vzhledem ke společenskému vývoji neoslabit u povinného dílu tradiční „pokrevnost“ a nezdůraznit spíše „potřebnost“ (vázat povinný díl na možnost se samostatně živit či šířeji na nouzi nepominutelných dědiců, a/nebo omezit výši povinného dílu maximální částkou, určenou nejlépe násobkem minimální mzdy, resp. chápat povinný díl jako „paušalizovanou vyživovací povinnost“, analogicky k sp. zn. I. ÚS 1996/12 a sp. zn. IV. ÚS 650/15), což je přístup anglického práva (Inheritance Act z roku 1975)  či nového ruského práva (čl. 1149 GZ RF z roku 2001). Měl by se současně rozšířit okruh nepominutelných dědiců (minimálně o manžela jak je tomu ve Francii, Německu, Rakousku či Švýcarsku, a to i při vědomí odlišností manželského majetkového práva v jednotlivých zemích), zmírnit následky vydědění potomka pro jeho potomky (§ 1646 odst. 3 NOZ), na jehož protiústavnost Ústavní soud upozorňoval (obiter dictum) ještě za platnosti starého občanského zákoníku (sp. zn. I. ÚS 295/10) 8, a především opět výslovně zakotvit právo odvolání daru pro zkrácení povinného dílu, který znají všechny tradiční evropské občanské zákoníky (např. čl. 920 a 924 CC, § 951 a 952 ABGB, § 2325 a 2329 BGB, čl. 527 ZGB) a bez něhož má povinný díl spíše charakter makulatury. Do té doby by mohla (měla) naše dědické právo přiblížit nejen původním východiskům rekodifikace, ale zejména dobrému uspořádání práv a povinností vlastní notářská a soudní praxe.

 

Vybrané zdroje:

DUTTA, Anatol. Warum Erbrecht? Das Vermögensrecht des Generationenwechsels in funktionaler Betrachtung. Tübingen: Mohr Siebeck, 2014.

SALÁK, Pavel, HORÁK, Ondřej et al. Law of Succession in the Middle-European Area. Cracow: Spolok Slovákov v Poľsku – Towarzystwo Słowaków w Polsce, 2015.

SCHRÖDER, Rainer. Abschaffung oder Reform des Erbrechts: die Begründung einer Entscheidung des BGB-Gesetzgebers im Kontext, sozialer, ökonomischer und philosophischer Zeitströmungen. Ebelsbach: Gremer 1981.

SOKOL, Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014.

SÜß, Rembert (ed.). Erbrecht in Europa. 3. Aufl. Angelbachtal: Zerb, 2015.

STLOUKALOVÁ, Kamila (ed.). Soudobé reflexe římského práva: římské právo v moderních kodifikacích. Beroun: nakladatelství Eva Rozkotová, 2015.

WOLFF, Lorenz. Pflichtteilsrecht – Forced Heirship – Family Provision: Österreich – Louisiana – Schweiz – England und Wales: Ein Rechtsvergleich. Frankfurt am Main; Wien [u.a.]: Lang, 2011.

  1.  Z klasických komparativních prací srov. TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací právní vědy. Část 1. Praha: Bursík & Kohout, 1905 (reprint: Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014). K římskoprávním vlivům v oblasti dědického práva nověji: SALÁK, Pavel. In VOJÁČEK, Ladislav a kol. Vývoj soukromého práva na území Českých zemí. Díl I. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 73 a násl.
  2. Srov. mj. WELSER, Rudolf (ed.). Erbrechtsentwicklung in Zentral- und Osteuropa. Wien: Manz, 2009, a týž (ed.). Zivilrecht. Die Reform des österreichischen Erbrechts. II/1; II/2. Wien: Manz, 2009; 2010.
  3. Srov. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, zvl. s. 48.
  4.  Srov. ELIÁŠ, Karel. Inspirativní síla Všeobecného zákoníku občanského v návrhu občanského zákoníku pro Českou republiku. In HRUŠÁKOVÁ, Milana (ed.). 200 let ABGB – od kodifikace k rekodifikaci českého občanského právaSborník z mezinárodní vědecké konference. Praha: Leges, 2011, s. 16–29, zvl. s. 28. K problematice povinného dílu perspektivou autorů nové úpravy srov. BEDNÁŘ, Václav. Nepominutelný dědic. In HAVEL, Bohumil, PIHERA, Vlastimil (eds.). Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: A. Čeněk, 2010, s. 17–28.
  5.  Blíže: DADUOVÁ, Martina. Nové dědické právo a jeho inspirační zdroje. Všehrd on-line, publikováno 27. 3. 2016.
  6. Srov. BEZOUŠKA, Petr. Civilněprávní otázky testovací svobody. Právník, 2014, roč. 153, č. 10, s. 816–829, a HORÁK, Ondřej. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, s. 381–386, týž. Dědické querelly a moderní zákoníky. In STLOUKALOVÁ, Kamila (ed.). Soudobé reflexe římského práva. Římské právo v moderních kodifikacích. Beroun: nakladatelství Eva Rozkotová, 2015, s. 138–144.
  7. Úpravu odvolání daru pro zkrácení povinného dílu přitom obsahovala ještě původní návrh z roku 2005 (§ 1735–1736). Dále srov. ELIÁŠ, Karel. Darování (Pohled na zdejší zákonnou úpravu pod zorným úhlem některých historických a komparativních aspektů). In MALACKA, Michal (ed.). Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc: UP, 2006, s. 120.
  8. Blíže: HORÁK, Ondřej. Postavení potomků vyděděného potomka. Ad Notam, 2016, roč. 22, č. 4, s. 5–8.