Při vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je podnikatel, dochází ke střetu zájmu manželů a věřitelů. Jak zajistit rovnováhu v ochraně jejich práv?

Otázky úpravy rodinných vztahů mají velmi důležitý význam. Vztahy mezi manžely nejsou jenom vnitřní, rodinné záležitosti, ale týkají se i třetích osob, například věřitelů. Při rozvodu se většina rodin setkává s problémy vypořádání společného jmění manželů. Nejkomplikovanějšími právními případy jsou řízení o vypořádání společného jmění manželů, z nichž jeden je podnikatel, protože v těchto případech dochází ke střetu zájmů manželů a třetích osob, především věřitelů. Na jednu stranu je třeba zajistit náležitě uspokojení práv třetích osob, na druhou stranu – práv manželů. Při posuzování těchto případů je třeba brát v úvahu, že zájmy jednoho manžela mohou být v rozporu se zájmy jiného a zároveň se zájmy věřitelů. V některých případech může dojít k nerovnováze míry ochrany práv subjektů rodinného majetkového právního vztahu a třetích osob, kontrahentů manželů.

Následující otázky patří k nejdůležitějším:

1. Co představuje souhlas manžela se společným závazkem ve smyslu § 710–715 nového občanského zákoníku?

2. Existuje presumpce souhlasu manžela se společným dluhem z podnikatelské činnosti?

3. V jakých případech závazek z podnikatelské činnosti jednoho z manželů může být chápán jako jeho osobní závazek?

Na začátku je zásadní zjistit, co se rozumí podnikáním a co za podnikání nelze považovat. § 420 nového občanského zákoníku (dále – jen NOZ) definuje podnikatele jako osobu, která vykonává výdělečnou činnost samostatně, na vlastní účet a odpovědnost 1. § 421 odst. 1 NOZ uvádí, že za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku 2. Odstavec 2 je zformulován ve formě vyvratitelné právní domněnky: „Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.“ To znamená, že v určitých případech lze prokázat opak.

Rozbor výše uvedených norem ukázal, že podnikání není v NOZ vázáno na formální status podnikatele, spíš na podstatu jeho činnosti. NOZ stanoví, že ten, kdo podniká ve smyslu § 420 odst. 1, je podnikatelem bez ohledu na to, zda potřebné podnikatelské oprávnění má, či zda k dané činnosti žádné podnikatelské oprávnění potřeba není. Stejný přístup k této problematice byl vyjádřen ve Výkladovém stanovisku č. 22 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti 3.

§ 715 NOZ předpokládá, že má-li být součást společného jmění použita k podnikání jednoho z manželů a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém použití souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se dovolat neplatnosti takového jednání. V tomto případě se jedná o neplatnost relativní. Pojetí míry přiměřené majetkovým poměrům manželů není vymezeno v zákoně. V odborné literatuře jsou dva názory: podle jednoho jde o poměry přiměřené společenské vrstvě, ke které konkrétní manželé patří4, podle druhého názoru jde o majetkové poměry konkrétního manželství5. Je zřejmé, že první názor vyhovuje zájmům věřitele, protože v tomto případě má věřitel orientační kritérium, podle kterého může posoudit, zda tento dluh odpovídá přiměřené společenské vrstvě, nebo ne. Ale je nutné říci, že kontrahent občas nemá představu o finančním a sociálním postavení podnikatele, v této souvislosti není jasné, jak § 715 NOZ upravuje tyto situace.

Předmětem společného jmění manželů (SJM) jsou i dluhy manželů6. Z tohoto důvodu se domníváme, že § 715 reguluje i závazky z podnikatelské činnosti. Konstrukci „co má být použito“ musíme v tomto kontextu v určitých případech chápat jako „co má být půjčeno“. To znamená, že v případech, kdy výše podnikatelského dluhu přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, se vyžaduje souhlas manžela podnikatele s dluhem při prvním půjčení. Domníváme se, že je to situace, ve které si podnikatel při provozu své činnosti pravidelně půjčuje peníze. Ale k čemu konkrétně manžel podnikatele dává souhlas? Z hlediska kritéria zřejmosti rozsahu dluhu pro manžela podnikatele jsou dvě nejčastěji se vyskytující možnosti: manžel dává souhlas buď k dluhu placenému v opakujících se dávkách, jehož konečná částka byla projednána předem, nebo k pravidelnému půjčování v určitém rozsahu s tím, že konečná částka není známa při první transakci, tudíž ani při poskytnutí souhlasu manžela. Na jednu stranu jsou zájmy manžela podnikatele víc zajištěny v prvním případě, kdy konečná částka byla projednána mezi manžely předem. Na druhou stranu tento způsob půjčení je dost omezen v praxi a nejčastěji se vyskytuje při použití kreditních karet. Domníváme se, že výše uvedené kritérium nemůže být vhodné z důvodu svého omezeného využití. Zdá se, že vhodným kritériem tady může být podnikatelský účel dluhu, se kterým manžel souhlasí, tj. obsah cíle konkrétní podnikatelské činnosti. Například podnikatel si potřebuje půjčit peníze, protože hodlá nakupovat med pro výrobu cukrářských výrobků. V etapě poskytnutí souhlasu ještě neví, kdy bude mít příjem z podnikání, a proto konečná částka dluhu není známa. Zájem manžela podnikatele je tady zajištěn tím, že je mu známo, jaký konkrétní druh podnikatelské činnosti provozuje jeho manžel, což mu dovoluje v určité míře kontrolovat finanční stav rodiny, měnící se v souvislosti s podnikáním. V tomto smyslu, jestli se podnikatel rozhodne změnit účel dluhu, i když dluh bude ze stejného zdroje, souhlas manžela s jiným účelem se nemůže považovat za příslušný.

Co představuje souhlas manžela se společným závazkem ve smyslu § 710 NOZ?

§ 715 nepožaduje pro tento souhlas zvláštní formu, domníváme se, že postačí, bude-li souhlas udělen manželem ústně či konkludentně. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud při interpretaci § 714 NOZ ve svém rozhodnutí ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011: pokud „příslušný úkon, jenž přesahuje běžnou záležitost, učinil pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas s takovým úkonem vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy)“ 7. Na základě výše uvedeného můžeme dospět k závěru, že zákon nestanoví formu souhlasu, což znamená pro manžela podnikatele možnost poskytnout souhlas i při absenci důkazních prostředků takového poskytnutí, což v určitých případech může být zneužito ze strany podnikatele.

Existuje presumpce souhlasu manžela se společným dluhem z podnikatelské činnosti?

Jak už bylo zmíněno, § 710 NOZ stanoví, že součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže

a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo

b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Zákon předpokládá, že závazky a majetek nabytý za trvání manželství je majetek spadající do SJM. Pokud není prokázán opak (není prokázáno, že se jedná o výlučný majetek jednoho z manželů), má se za to, že daný majetek nebo závazky jsou součástí SJM.

Norma § 715 NOZ předpokládá právo manžela domáhat se relativní neplatnosti jednání podnikajícího manžela směrujícího k nabytí dluhu. V literatuře jsou názory,  podle kterých má-li být součást společného jmění manželů použita k podnikání jen jednoho manžela, vychází se z toho, že takovou záležitost není možné považovat za běžnou, a proto je třeba souhlasu druhého manžela, který se nepředpokládá. Vychází se z toho, že tento souhlas není předpokládán, jelikož se od manžela vyžaduje aktivní právní jednání. Ale jaký typ právního jednání § 715 vyžaduje od manžela podnikatele?

§ 546 NOZ stanoví, že právně lze jednat konáním nebo opomenutím, tj. jednat negativně, nekonat. Zvláštním druhem nekonání je situace, kdy oprávněná osoba nekoná, zdrží se (omittere) a své právo (svou právní možnost) nevyužije 8.  Ačkoliv „souhlas“ v obecném slova smyslu předpokládá aktivní právní jednání buďto ústně, písemně, nebo konkludentně, konstrukce normy § 715 stanoví jen možnost aktivně vyjádřit nesouhlas s právním jednáním a tím způsobem vyjádřit svou vůli navenek. Domníváme se, že § 715 předpokládá u manžela podnikatele způsob nekonání ve formě opomenutí (omittere).

Podstatou právního jednání je projev neboli prohlášení vůle. (To lze dovodit zejména z § 551–553, 556 a 548.) Lze také říci, že základem právního jednání je vůle projevená (prohlášená) navenek 9.

Nekonání nemůže znamenat projevení vůle; nekonáním se žádná vůle neprojevuje. Z tohoto důvodu nelze říci, že ve smyslu § 715 jde o aktivní právní jednání. Ve skutečnosti pro kontrahenta podnikatele není jisté, zda manžel podnikatele poskytnul souhlas k dluhu, nebo ne. Dokud manžel podnikatele neuplatní své právo domáhat se relativní neplatnosti tohoto právního jednání, má se za to, že právní jednání podnikatele je platné. Jelikož zákon předpokládá možnost prokázat, že presumptivní právní skutečnost nenastala, můžeme říci, že tím je vyslovena presumpce souhlasu manžela podnikatele. Ačkoliv § 715 NOZ nepoužívá typickou konstrukci „má se za to“ pro vyvratitelné právní domněnky, norma tohoto paragrafu v podstatě představuje presumpci obsahující veškeré prvky vyvratitelné právní domněnky.

Otázkou je, jakou právní povahu bude mít dluh podnikatele z podnikatelské činnosti, která v podstatě je podnikáním ve smyslu § 420 odst. 1 NOZ, ale na kterou podnikatel nemá podnikatelské oprávnění. Na první pohled je to podnikatelský dluh, a proto, za předpokladů stanovených § 715, spadá do společného jmění manželů. Ale je to spravedlivé z hlediska zájmů manžela podnikatele? Na jednu stranu tato činnost může mít za cíl zisk, který manžel-podnikatel vnáší do SJM. Ale kterákoliv podnikatelská činnost je spojena s finančním rizikem. Proto je důležité, jestli druhý manžel měl dostatečné předpoklady takovou činnost svého manžela předvídat. Pro určení existence dostatečných předpokladů je nutné přihlížet k tomu, zda se tato konkrétní podnikatelská činnost opakuje, nebo je to jednorázová operace. Taková jednorázová operace představuje podnikatelskou činnost mající výjimečný charakter z hlediska společných dluhů manželů. Na základě výše uvedeného výjimečný charakter může mít především činnost, která nemá prvek opakovatelnosti. Výjimečnou bude také činnost, která se liší od běžné podnikatelské činnosti konkrétního manžela-podnikatele. Manžel-podnikatel se například zabývá prodejem medu a má souhlas manžela k půjčování peněz v rámci teto činnosti. Ale najednou se podnikatel rozhodl, že si půjčí milion korun na koupi restaurace. Domníváme se, že v tomto případě takový dluh nemůže automatický spadat do SJM jen proto, že manžel už poskytl souhlas k půjčování v rámci podnikání v jiné činnosti. Právní jednání směrující ke koupi restaurace zřejmě překračuje hranice jeho obvyklé podnikatelské činnosti, což znamená, že manžel podnikatele ji nemohl očekávat a předvídat.

Na závěr můžeme říci, že podnikatelská činnost musí být pro druhého manžela předvídatelná, v opačném případě nemůže platit právní domněnka o tom, že dluh z podnikatelské činnosti je dluhem společným.

Mgr. Iuliia Barteneva

Summary

The statutory matrimonial property regime in the Czech Republic is the joint property of spouses, which is governed by the Civil Code. The joint property of spouses also contains entrepreneurial debts incurred by the spouses during their marriage, unless they were assumed by only one of the spouses without the approval of the other, without it being an adequate expense for their social status. We suppose that the legal presumption of the joint entrepreneurial debt should be applied only in cases when a specific entrepreneurial operation is predictable for the spouse of the entrepreneur.

Informace o autorce

Mgr. IB absolvovala v roce 2015 Petrohradskou univerzitu, katedru civilního procesu. V závěrečné práci se věnovala tématu ochrany práv věřitelů podnikatele. Už v rámci studia působila jako právnička, později jako vedoucí projektů na státním úřadě pro investiční projekty v Petrohradě. Poté přešla do Petrohradské advokátní kanceláře jako advokátní koncipient a složila zde závěrečnou zkoušky pro advokátní koncipienty. Zabývá se zejména poradenstvím v oblasti investičních projektů. Od roku 2016 žije v České republice.

  1.  § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI právní informační systém. Wolters Kluwer ČR. Cit. 26. 7. 2017.
  2.  § 421 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI právní informační systém. Wolters Kluwer ČR. Cit. 26. 7. 2017.
  3.  Výkladové stanovisko č. 22 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. 4. 2014.
  4.  JEHLIČKA, O.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003.
  5.  HOLUB, M.: Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2003, str. 350.
  6.  § 709–710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI právní informační systém. Wolters Kluwer ČR. Cit. 26. 7. 2017.
  7.  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011.
  8.  DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M.: Občanské právo hmotné 1 – Díl první: Obecná část – 2. Aktualizované a doplněné vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017.
  9.  DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M.: Občanské právo hmotné 1 – Díl první: Obecná část – 2. Aktualizované a doplněné vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017.